Mallorka - poprvé sama ve světě

Mallorka – poprvé sama ve světě

Pondělí 9.11.2026

Poprvé sama v letadle, porouchané letadlo ve Vídni a tři hodiny zpoždění, výstup v Palmě, přesun do města, ubytování, procházka po městě, západ slunce u moře

Ve 3:30 h už jsem byla připravená vyrazit. Nemohla jsem dospat, a tak jsem se probudila sama už ve 2:45 h. Synek vstal po krátkém spánku a společně jsme došli k autobusu zaparkovanému na hlavní ulici. Potřeboval ho vrátit do garáží na Kladně, a tak mi nabídl odvoz na letiště. Vysadil mě u terminálu a já vykročila vstříc dobrodružství — poprvé úplně sama, bez rodiny i kamarádek.


Tondu jsem odbavila jako zavazadlo přes samoobslužný terminál, prošla kontrolou a vydala se hledat svůj gate. Cestou jsem si koupila kávu, jogurt a vodu. Pak jsem se usadila poblíž odletové brány a v klidu posnídala. Do odletu mi zbývalo dvě a půl hodiny, takže jsem připojila mobil k nabíječce a potrénovala angličtinu. Ještě jsem si zašla pro horký zelený čaj — a než jsem se nadála, přišel čas nastoupit.


Naložili nás do autobusu a odvezli na plochu k poměrně malému letadlu. Kolik mělo řad, už nevím, ale po stranách byly jen dvě sedačky. Z Prahy jsme vystoupali nad mraky a za chvíli přistáli ve Vídni. Nejvíc jsem se bála přestupu, ale zvládla jsem ho úplně v pohodě. Po krátké pauze jsem nastoupila do dalšího letadla a nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo něco pokazit.


Letušky nás usadily a seznámily s průběhem letu i bezpečnostními pokyny. Popojeli jsme kousek po letišti, když letadlo zřejmě ohlásilo závadu, kterou se nepodařilo opravit ani technikům. Po hodině nás znovu vyzvali, abychom vystoupili. Moc jsem nerozuměla, co se děje, ale následovala jsem ostatní do autobusu, který nás odvezl zpátky ke gatu.


Další boarding měl začít v 11:45 h a bylo teprve před desátou. Raději jsem se ještě ujistila u několika Čechů, že jsem všemu správně porozuměla, a pak vyrazila na klobásu. Chutnala skvěle! Chvíli jsem se procházela po letišti a v 11:30 h si všimla, že náš gate už znovu otevřeli. Opět nás naložili do autobusu a odvezli k jinému letadlu stejného typu. Tentokrát už všechno klaplo a konečně jsme odletěli. Cestu do Palmy jsem si užívala naplno.


Po příletu jsem si vyzvedla Tondu a začala hledat autobus do města. Našla jsem ho a dojela kousek od svého ubytování v centru. Chvíli jsem se rozhlížela po okolí a pak zamířila dovnitř. Check-in probíhal přes automat a chvíli mi trvalo, než jsem se jím proklikala. Nakonec mi ale vydal klíč od pokoje a já si mohla odložit věci.


S malým batůžkem jsem vyrazila do města. Potřebovala jsem sehnat bombu na vaření. Nejdřív jsem zamířila do Decathlonu, ale bombu se závitem tam neměli. O kousek dál jsem našla obchod, který doporučila jedna cestovatelka na Facebooku — a opravdu tam měli přesně to, co jsem potřebovala.


Pak jsem se jen tak toulala městem a samozřejmě si dopřála svou oblíbenou mátovou zmrzlinu. Zastavila jsem se také u katedrály, jejíž prohlídku jsem kvůli zpoždění letadla nestihla. I zvenku byla úžasná a nabízel se od ní nádherný výhled na moře. Sešla jsem dolů ke slanému jezeru pod katedrálou, kde se její silueta krásně zrcadlila na hladině.


Užívala jsem si západ slunce a pokračovala do přístavu, kde kotvily velké i malé lodě. Odtud jsem se vrátila do města a pomalým krokem zamířila zpátky na ubytování. Měla jsem své holčičí dny a břicho mě začalo pořádně bolet. Ještě jsem musela přebalit Tondu a připravit se na velkou cestu. Pokojík byl sice malý, ale měl vlastní koupelnu s toaletou i rychlovarnou konvici. Víc jsem vlastně nepotřebovala.

Úterý 10. 11. 2026

Přesun na druhou stranu ostrova, přístav Polença, městečko Polença, stoupání do hor, kameny, ovce, kozy a nakonci spaní v kempu.

  

Po dlouhé, téměř probdělé noci jsem dobalila věci a vyrazila na nedaleké nádraží. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že ten krásný park, který jsem včera obdivovala, ukrývá pod zemí velké autobusové i vlakové nádraží. Sjela jsem výtahem dolů a našla správnou zastávku autobusu do Port de Pollença, kde trek začíná nebo končí.

Při nástupu jsem přiložila platební kartu a vyrazila. Cestou se mi otevíraly výhledy na hory, přes které vede trasa. Po něco málo přes hodině jsem kartu znovu přiložila a vystoupila. Vyfotila jsem si ceduli s trasou a zamířila na místní toalety. Pořád mi nebylo úplně dobře, ale rozhodla jsem se, že to zkusím rozchodit. V krámku jsem si koupila svačinu a vydala se na trek.

Trasa vedla souběžně se silnicí do Palmy, zatímco na druhé straně se rozprostírala rovina bez kopců. Kvůli toaletě jsem ještě zamířila do města Pollença. Tam jsem snědla svačinu a pak se vydala zpátky na trasu. Městečko mě okouzlilo úzkými uličkami a vysokými domy, do kterých slunce pronikalo jen stěží. Dlouhé schodiště stoupalo až ke kapli. Když jsem dorazila nahoru, na schodech seděl kytarista a hrál španělské písně. Bylo to nádherné místo.

Prohlédla jsem si kapli a pak se usadila v nedalekém občerstvení na kávu a fresh džus. Mezitím dorazila skupinka dívek a jedna z nich se chopila kytary. I ona krásně hrála a zpívala. Všude panovala pohoda a mně se vůbec nechtělo pokračovat. Jenže cesta byla ještě dlouhá. Dopila jsem, znovu se zastavila v kapli a zapálila dvě svíčky. Za zvuků kytary, kterou opět držel její majitel, jsem pak opustila to krásné místo.

Přes vyhlídku na město jsem sešla dolů a znovu se napojila na trasu. Pořád mi nebylo úplně dobře, ale pohyb mi prospíval. Ještě chvíli jsem procházela lehce zvlněnou krajinou, než cesta začala stoupat. Všude kolem se pásly ovce a kozy, většinou se zvonky na krku. Občas jsem musela projít vrátky nebo přelézt zeď. U jedné zavřené chaty byly ovce úplně všude — stejně jako kameny.

Nakonec jsem po setmění dorazila do kempu. Chtěla jsem zaplatit, ale online se mi to nepodařilo a na místě nebyl nikdo, komu bych mohla zaplatit. Postavila jsem stan a šla se osprchovat. Břicho už mě skoro nebolelo a sprcha mi udělala opravdu dobře. V kempu bylo víc lidí, ale díky jeho velikosti a roční době jsem se jim mohla snadno vyhnout. A pak už mě čekal klidný spánek. 

Středa 11.11.2026

Kemp, klášter, stoupání vzhůru, nejvyšší bod cesty, chata, řetězy, nekonečná cesta, jezero, oslík, klesání do Soleru, ubytko.


Ráno ještě většina kempu tvrdě spala. Zabalila jsem stan, usadila se na lavičku a uvařila si snídani. Pak jsem vyrazila hledat pitnou vodu. V koupelně sice tekla, ale její kvalitou jsem si nebyla jistá. Zamířila jsem proto do vedlejšího kláštera. Prošla jsem kolem jeho zajímavých staveb, zatímco se klášter pomalu probouzel, a našla kohoutek s pitnou vodou. Doplnila jsem zásoby a vydala se zpátky na cestu.

  

Čekalo mě další stoupání po kamenité stezce. Krajina byla nádherně zelená, plná květin, a cestou mi dělaly společnost kozy se zvonky. Když jsem vystoupala na nejvyšší bod treku, odměnily mě úchvatné výhledy. Potkala jsem tu víc lidí a s každým se pozdravila. Pak se cesta obrátila dolů a já začala dlouze klesat.

  

Na jednom místě mě oslovil mladý muž, který si chtěl povídat. Přiznala jsem, že anglicky mluvím jen trochu, ale jeho to neodradilo. Dozvěděla jsem se, že mě do Soleru čeká ještě dlouhá cesta, převážně z kopce. On bydlel v hotelu Soler a měl velkou postel. Rozloučili jsme se a já pokračovala v sestupu.

  

Došla jsem k horské chatě, kde to pořádně žilo. Nezdržela jsem se a šlapala dál. Za chatou mě čekalo další stoupání a cestou jsem míjela lidi s malými batůžky. Proti mně se vydala skupinka, nejspíš španělských důchodců. Poznamenali, že mám opravdu velký batoh. Stezka se vinula nahoru a dolů kolem skal, až jsem dorazila k úseku zajištěnému řetězy. S velkým batohem a hůlkami nebylo snadné projít, ale zvládla jsem to a znovu stoupala vzhůru.

  

Výstup se zdál nekonečný. Nakonec jsem dorazila na kopec, odkud se otevřel výhled na jezera. Jedno se rýsovalo v dálce, k druhému jsem pomalu sestoupila. U jezera jsem potkávala lidi, kteří zaparkovali poblíž a vyrazili jen na krátkou procházku. Bylo obrovské a cesta vedla podél jeho břehu, takže chvíli trvalo, než jsem ho celé obešla.

  

Za jezerem stál přímo na cestě oslík. Chvíli jsem váhala, jestli bude bezpečné projít kolem něj, ale já ho vůbec nezajímala. Nakonec jsem kolem něj prošla bez potíží. Začalo se stmívat, a tak jsem se snažila zrychlit. Cesta znovu klesala.
Nasadila jsem čelovku a opatrně pokračovala dál. A aby toho nebylo málo, spustil se déšť. Rychle jsem oblékla pláštěnku sobě i Tondovi. Potkala jsem dva kluky s batohy, pozdravili jsme se a jeden z nich prohodil „nazdar“. Nejspíš to byli Češi.

  

Po mokrých kamenech jsem spěchala z kopce, ale musela jsem našlapovat opravdu opatrně. Pak jsem zaslechla zvonění. Nejdřív jsem si myslela, že slyším tramvaj v Soleru, ale po pár krocích mi došlo, že to zvoní ovce. Konečně se přede mnou objevila světla města, jenže cesta k nim ještě dlouho trvala. Uličky byly téměř prázdné a jen občas jsem někoho potkala.

  

Nakonec jsem dorazila ke svému ubytování. Zadáním kódu jsem otevřela dveře a u pokoje našla pod dalším kódem klíč. Celá šťastná jsem zavolala domů. Pak přišla na řadu teplá sprcha a praní oblečení. Čekala na mě krásná velká postel a v baru jsem objevila pivko a brambůrky. Co víc si přát.

  

Čtvrtek 12.11.2026

Ráno v Soleru - tramvaj a vláček, stoupání do kopců, městečko Deia, další velké stoupání, velký vítr, útočiště.

Po klidné noci jsem se probudila už v šest ráno. V pohodě jsem se nasnídala a krátce po sedmé vyrazila do ulic Soleru. Chtěla jsem si prohlédnout historickou tramvaj, která tu jezdí. Došla jsem zhruba do poloviny cesty k přístavu, ale pak jsem se rozhodla vrátit. Ještě jsem se zastavila u jedné z tramvajových zastávek a zjistila, že tramvaj za chvíli pojede do přístavu a hned zase zpátky. Neodolala jsem a počkala si na ni. A opravdu — za chvilku se objevila krásná historická tramvaj! Od chvíle, kdy mám syna, který miluje dopravu, mě tyhle stroje baví taky. Jízda tam mě stála 10 eur a dalších 10 eur cesta zpět, ale stálo to za to. V přístavu se tramvaj jen přepřáhla a už mířila zpátky. Konečnou měla u nádraží, kde se zrovna chystal k odjezdu historický vláček do hlavního města Palmy. Na další svezení už bohužel nezbyl čas.

Počkala jsem alespoň, až vláček odjede, a pak zamířila na ubytování zabalit Tondu. Všechno jsem sbalila a v hale už potkala slečnu, která uklízela pokoje. Doplnila jsem si vodu z automatu a vyšla ven. Jenže asi po padesáti metrech, u kostela, mi došlo, že mi něco chybí. Hned jsem si představila, jakou radost z toho bude mít moje roztržitá kamarádka Táňa: samozřejmě jsem na pokoji zapomněla hůlky! Slečna už začala uklízet, ale hůlky mi podala a zeptala se, jestli už opravdu odcházím. S úsměvem jsem přikývla a konečně vyrazila na další den cesty.

Nejdřív jsem musela projít ještě kus městem, než cesta začala stoupat do kopců. Do dalšího výšlapu se mi zrovna nechtělo, ale nedalo se nic dělat. Po dlouhém stoupání se terén na chvíli zmírnil: čekaly mě méně kamenité cesty, téměř rovina a místy dokonce klesání. Cestou jsem zahlédla i jedlé houby a obdivovala olivovníky, které rostly všude kolem. Příroda tu byla nádherně pestrá.

Došla jsem do městečka Deia, kde jsem našla obchod a doplnila si vodu. Přidala jsem si k ní ještě čerstvý džus a vyrazila dál. Přede mnou se zvedalo dlouhé a náročné stoupání. S batohem plným vody se šlo opravdu těžko a každou chvíli jsem musela zastavit. Dlouho mě obklopoval les a jen občas se mezi stromy otevřel výhled na moře.

Nakonec jsem vystoupala nad les. Odměnou mi byly nádherné výhledy, jenže nahoře pořádně foukalo. Část cesty vedla přes vrcholky a vítr mě místy tlačil tak silně, že jsem se musela opírat o hůlky, abych nespadla dolů. Občas jsem potkala další lidi. Když jsem upozornila dva mladé turisty, že na hřebeni hodně fouká, paní s miminkem v přední kapse přesto pokračovala dál.

Slunce pomalu zapadalo, a tak jsem spěchala pryč z vrcholků. Kamenitá cesta klouzala, proto jsem postupovala opatrně. Šero houstlo a brzy jsem musela vytáhnout čelovku. Měla jsem vytipované místo, kde postavím stan, ale najednou se přede mnou objevil dům. Byl zavřený, jenže z boku jsem objevila otevřený prostor s krbem, připraveným dřevem a lavicí. Neváhala jsem a rozhodla se tam zůstat.

Foukal studený vítr, a tak jsem si postavila stan na betonu. Místo kolíků jsem zatížila jeho rohy dřevem. Stan je částečně samonosný, takže to posloužilo jako praktické vylepšení. Jediné, co mě mrzelo, byl chybějící signál — nemohla jsem nikomu dát vědět, že jsem v pořádku. 

Pátek 13.11.2026

Ráno v útulku, strmá cesta dolů, Valdemossa, kopce, Esporles - svačina, další kopačky, pohoda, moře, fauna, flora, Estellencs, hvězdy, spaní u Reflugi.

Vyspala jsem se skvěle. Bez signálu jsem se cítila překvapivě svobodně. Ráno jsem si uvařila snídani, sbalila stan a s prvními paprsky vyrazila na cestu. Kousek pod chatou se mi začaly ozývat zprávy, jestli jsem v pořádku. Když jsem uviděla terén, kterým bych musela za tmy, byla jsem ráda, že jsem noc strávila v chatě.

Sešla jsem z kopců do městečka Valldemossa. Ještě u východu z této části parku jsem kromě ovcí narazila i na partu lesních dělníků. Přijeli několika auty, ale mně věnovali jen letmou pozornost. U vrátků, která už byla zamčená, jsem chvíli tápala, než mi došlo, že vedle vedou přes zeď kamenné schody.

Po příjemné cestě jsem dorazila do Valldemossy. Krásné městečko se teprve pomalu probouzelo k životu. Prošla jsem jím a znovu začala stoupat. Zaujal mě jakýsi tunel. Když jsem si ho fotila, zaslechla jsem za rohem známá slovíčka, která používá i naše mládež. Vzápětí se objevila parta kluků. Pozdravila jsem je naším „Ahoj“, oni odpověděli a spěchali dál. Já pokračovala vzhůru, znovu po kamenech.

Těsně pod vrcholem jsem přehlédla schody přes zeď a pokračovala po cestě. Naštěstí mi to brzy došlo, a tak jsem se vrátila. Trasa vedla nádherným lesem a občas se objevily kamenné stavby, kde by se dalo přespat. Kamenů postupně ubývalo a sem tam jsem zahlédla houby. Pak jsem začala klesat k dalšímu městu. Vřes tu kvetl na každém kroku, občas jsem potkala další turisty a stále častěji se přede mnou otevíral výhled na moře.

Došla jsem na silnici a kus cesty pokračovala po ní až do městečka Esporles. Rozhodla jsem se tam na chvíli zastavit a v kavárně si dopřála kávu, čerstvý džus a wrap. Měla jsem chuť na něco lehkého a objednala jsem si bez pomoci překladače. Nakonec jsem si moc pochutnala. Servírka byla milá a snažila se se mnou domluvit. I s mou chabou angličtinou jsme to zvládly.

Dobře naladěná jsem opustila město a znovu zamířila vzhůru. Den byl krásný a kopce příjemnější. Občas jsem narazila na houby a poměrně často potkávala turisty s malými batůžky. Procházela jsem ploty oddělujícími jednotlivé pozemky a obdivovala místní flóru i faunu. Cestu mi zpříjemňoval zpěv ptáků.

Do městečka Estellencs jsem dorazila až večer. Potřebovala jsem doplnit vodu, ale nikde nebyla k dispozici. Pokračovala jsem tedy za město a čekalo mě další stoupání. Kousek jsem si zkrátila po silnici, kde naštěstí projelo jen pár aut. Nakonec jsem došla k vodnímu zdroji. Měl to být pramen, voda z něj ale sotva kapala a údajně nebyla pitná. Podařilo se mi jí alespoň trochu vymačkat.

Pak jsem pokračovala po široké cestě vzhůru k Reflugi. Poslala jsem domů zprávu, že jsem v pořádku, ale ještě chvíli jsem šla tmou. Reflugi bylo zavřené, vedle něj se však nacházel prostor s krbem, kde jsem se rozhodla přespat. Signál tu opět nebyl. Postavila jsem stan a uložila se ke spánku.