3.-5.4.2026 - Brdy

Pátek 3.4.2025  - Na Stezce jsme se potkala s Romanem - Toulavým vlkem. V lednu jsem navštívila jeho přednášku o cestě po trase SNP. Slíbili jsme si, že spolu někam vyrazíme a nakonec to vyšlo. Naplánovala jsem trasu. Roman vyrazil už ve čtvrtek z Mníšku pod Brdy. Přespal u Velkého Chlumce. Já odsloužila noční službu a kolegyně mě ráno vzala autem do Hostomic. Zde na mě čekal Roman v Kafárně. Uvítali jsme se a vyrazili vstříc dobrodružství. Prošli jsme obec Běšín a kolem Plešiveckého viklanu vystoupali na Čertovu kazatelnu. Zde se spolu s námi kochalo výhledy i pár dalších lidí. Počasí nám přálo a my si mohli užívat krásných výhledů do kraje. Přes Rejkovice jsme šlapali dál do Křešína. Občerstvení bylo bohužel zavřené, proto jsme pojedli z vlastních zdrojů. V Křešíně měli krásnou velikonoční výzdobu a kozí farmu. Místní holčička krmila a nabádala kozla, aby jedl. Ten jí ale moc neposlouchal. Docela nás to pobavilo. Po pauze jsme pokračovali dál do kopců k zřícenině hradu Valdek, který byl obsypán modrými květy. Z hradu byla v dálce vidět Jindřichova skála, na které už Roman byl. Pomalu se blížil večer a my začali pomýšlet na ukončení cesty. Ještě jsme potřebovali doplnit vodu, proto jsme udělali odbočku k Mariině studánce. Vody zde bylo dost. Doplnili jsme lahve a kousek se vrátili. Roman věděl, že u jednoho bunkru pod vrcholem Houpáku je ohniště a skutečně bylo. Zde jsme tedy ukončili naší cestu a Roman zapálil oheň. Já obstarala klacky na opečení skvělých buřtů, které koupil Roman. Já k tomu přidala pivko z našeho Hostivařského pivovaru. Pomalu zapadalo sluníčko. Najedli jsme se a uložili ke spánku.

Sobota 4.4.2025 -  K ránu trochu pršelo. Chtěla jsem vidět svítání, ale sluníčko bylo schované za mraky. Pobalili jsme věci a u vchodu do bunkru si uvařili snídani. Po snídani jsme kolem dalších bunkrů vystoupali na kopec Houpák. I přes oblačnost byly vidět i okolní kopce. Foukal vítr a trochu poprchávalo, ale pláštěnky jsme oblékli jen na batohy. Po krátké pauze na vrcholu kopce jsme pokračovali dál. Cesta nás vedla před bývalou dopadovou plochu Tok. Roste zde hodně vřesu a masožravá rostlina Rosnatka. Místy jsme museli překonávat louže na cestě, ale boty jsme udrželi suché. Došli jsme na Malý Tok, kde se nám otevřel krásný výhled na okolí. Pod námi byl vidět Rožmitál. Pokračovali jsme dál k vrcholu Praha. Kousek před ním jsme se rozdělili. Já se šla ještě podívat na Malou Prahu, kde je Čákova vyhlídka. Cesta vedla kolem pozůstatků německého vojenského zařízení v podobě betonových pilířů. Od vyhlídky jsem se kousek vrátila a už jsem viděla věž meteoradaru Brdy-Praha. V jeho blízkosti čekal Roman. Spolu jsme pokračovali k vrcholu Praha. Odtud nebylo nic vidět, ale stála zde mohyla z kamenů a na stromě byl vrcholový štítek. Nebyli jsme sami, kdo sem dorazil. Byli tu pěší i cyklisti na elektrokolech. Ještě jsme se zašli podívat na vyhlídku u radiomajáku a pomalu scházeli z kopců dolů. Došli jsme k Padťským rybníkům. Tam jsme si opět chvilku odpočinuli. U další cesty byla v lese mohyla z kamenů, která byla připomínat klášter Teslíny, který tu kdysi stával. V malé obci Teslíny měli otevřenou hospůdku. V ní seděl starý pán, který se díval na televizi. Načepoval nám pivko a opekl klobásu. Místo vypadalo, jako by se tam zastavil čas. Chvilku po nás dorazil párek mladých lidí, kteří se taky vydali s batohy na tremp. Ti se ale dlouho nezdrželi. Roman si dal druhé pivko a já rozpustnou kávu s mlékem. Z okna jsme pozorovali, jak venku prší. Když jsme si dost  odpočinuli, vydali jsme hledat místo na spaní. Prošli jsme kolem jedné boudy a došli k Roubence. Místo nebylo nic moc, ale blízko byl pramen, kde jsme mohli doplnit vodu. Roman si ustlal na zápraží Roubenky a já na trávě vedle postavila stan. Ještě chvíli jsme pokecali a pak se uložili k spánku. 

Aktivitu jsem omylem vypla. Proto je měřena na dvakrát a pár stovek metrů jsem neměřila.

Neděle 5.4.2026 - Ráno už zase svítilo sluníčko. Bohužel jsme byli mezi lesy, tak jsme východ neviděli. Posnídali jsme, doplnili vodu a pomalu začali stoupat do kopců. Vyšli jsme na Kobylí hlavu, kde stával středověký hrádek Hengst. Odtud jsme přes vyhlídkové místo Křemel pokračovali na vrchol Třemšína. Zde jsou zbytky hradu. Mapy.com - Hrad byl založen v 10. století na stejnojmenném kopci. Okolo roku 1200 zde vyrostl gotický hrad, který byl v roce 1424 vypálen husity. V 16. století za Zdeňka Lva z Rožmitálu svitla hradu naděje na opravu, ale oprava nebyla uskutečněna a hrad navždy zpustl. Pod hradem se nachází přístřešek, u kterého seděl pár mladých turistů. Zrovna si vařili snídani. Chvilku jsme přisedli a povídali si. Společně jsme obdivovali výhledy. V dálce jsme viděli kopce Šumavy. Roman si potřeboval odpočinout, proto jsem se vydala na lov keší po okolí. Když jsem dvě našla, rozloučili jsme se  a pokračovali dál. Teď už jen z kopce dolů. Po krátké době jsme narazili na Třemšínskou boudu. Původně to byla kaple, kterou přestavěli na útulnu, ale stále vypadá jako kaple. Před domkem stojí Ganglofův kříž a vedle roste vysoký strom. Na stromě ve výšce 4 metrů je keška skrytá v dutině. Když jsem jí viděla, nechtěla jsme jí lovit. Roman jí ale shodil hůlkou dolů. Vedle seděli turisti a dost se bavili. Největší výzva byla, kešku vrátit zpět na strom. Naštěstí zde byl opřený kus dřeva a tak to Roman dal zpět. Já bych tam určitě nedosáhla. Přes Hutě jsme pomalu došli do Rožmitálu. Prošli jsme kolem zámku a pokračovali dál na náměstí. Zdejší hospody byly zavřené. Nakonec jsme našli jednu otevřenou u rybníka, kde jsme dobře poobědvali. Potom jsme se rozloučili s Rožmitálem a vydali se zpět domů. Bohužel autobus měl zpoždění a v Příbrami nám ujel přípoj na Prahu. Díky tomu nestihl Roman dřívější vlak domů. Doprovodila jsem ho až na Hlavní nádraží a tam jsme se rozloučili. Byl to moc pěkný víkend. Tak třeba někdy příště.