Charlinku tahle cesta nesmírně bavila. Každý nový pach, každé zašustění v trávě a každý kamínek na cestě pro ni znamenal další dobrodružství, takže neustále pobíhala kolem a radostně mávala ocáskem. Na konci údolí jsme vešly do obce Studený, kde se mezi stromy začaly objevovat první chalupy s upravenými zahrádkami a květinami v oknech. Prošly jsme kolem Johnovy kaple, která tiše stála u cesty jako připomínka dávných časů, a na chvíli se zastavily, abychom se rozhlédly po okolí a nadechly se klidné atmosféry vesnice. Nedaleko kaple jsme potkaly milou turistku, která nám s úsměvem prozradila, že v horní části obce je otevřené občerstvení se zmrzlinou. Obě jsme hned pookřály, vyměnily si nadšený pohled a zrychlily krok, protože představa studené zmrzliny a chladného nápoje po horkém dni byla víc než lákavá. U křižovatky stál před hospůdkou malý stánek, který působil skoro jako z jiného světa – dřevěný, s pár lavicemi a slunečníkem, pod kterým se dalo na chvíli schovat před sluncem. Nejdříve se objevil starší pán, který se na nás přátelsky usmál, a za chvilku i paní s pejskem, který nás zvědavě očichával a vrtěl ocáskem. Měly jsme žízeň, a tak jsme si obě koupily pivko, posadily se na lavičku a vychutnávaly si ten jednoduchý, ale krásný okamžik odpočinku. Charlince se pejsek okamžitě zalíbil a chtěla si s ním hrát, poskakovala kolem něj a pobízela ho k honičce. Po domluvě s majitelkou ji sestra vzala k nim na zahradu a oba psi se chvíli radostně honili mezi keři a trávou, až jim jazýčky visely únavou. Potom unavená fenka spokojeně ulehla k našim nohám a trpělivě čekala, až dopijeme, jen občas zvedla hlavu, když kolem prošel někdo nový. Pivo nám přišlo k chuti, osvěžilo nás a s novou energií jsme znovu začaly stoupat do kopce vesnicí, míjely jsme staré roubenky, ovocné stromy a malé zahrádky, kde někdo zrovna zaléval květiny. Ze silnice jsme odbočily mezi louky, kde se poklidně pásly krávy a koně, jejich zvonce se tiše ozývaly do okolí a dotvářely idylickou atmosféru podvečera. Vzduch voněl senem a pryskyřicí a krajina působila tak klidně, že se ani nechtělo věřit, kolik kilometrů už bylo v nohách. Z kopce dolů byla Dana spokojená, užívala si, že se jde lehce a bez námahy, ale do dalšího stoupání už se jí vůbec nechtělo. Občas si povzdechla, zastavila se a ohlédla zpátky, jako by doufala, že kopec sám od sebe zmizí. Po několika terénních vlnkách se před námi objevila útulná hospůdka s penzionem Na Stodolci. Vypadala tak sympaticky, s dřevěnými lavicemi, květinami v truhlících a příjemným šumem hovoru od ostatních hostů, že jsme neodolaly a posadily se k jednomu z venkovních stolů. Milá obsluha nám hned přinesla jídelní lístek a vodu pro pejska, aniž bychom si o ni musely říkat, což nás potěšilo a dodalo pocit, že jsou tu na poutníky i jejich čtyřnohé společníky zvyklí. Neodolala jsem a ochutnala místní pivko – bylo výborné, svěží, s jemnou hořkostí, přesně takové, jaké po dlouhé cestě potěší. I jídlo nám moc chutnalo, porce byly poctivé a domácí, takže jsme měly pocit, jako bychom se najedly u někoho v kuchyni, ne v anonymní restauraci. Nerady jsme se zvedly, protože by se tam dalo sedět ještě dlouho, ale musely jsme pokračovat z Dolní Chřibské do centra Chřibské podél říčky Chřibská Kamenice. Cesta podél vody byla příjemná, říčka tiše zurčela, místy se rozlévala do širšího koryta a odrážela světlo, jinde se schovávala mezi kameny a kořeny stromů. Kousek od centra jsme narazily na domek mé přítelkyně a Andělky na Stezce Českem. Zrovna byla na zahradě, vřele nás přivítala, jako by se čekalo, že se tam jednou znovu objevíme, a pozvala posedět na lavičku pod stromem. Ukázala jsem Daně místo, kde jsem před dvěma lety spala ve stanu, malý kousek trávníku, který pro mě tehdy znamenal bezpečný přístav po dlouhém dni na cestě. Sestra pořád nemohla pochopit, že se najde někdo, kdo si pustí na zahradu nebo i do domu úplně cizí lidi, které nezná, a dlouho nad tím kroutila hlavou. Připadalo jí to neuvěřitelné a zároveň krásné, že ještě existuje taková důvěra a ochota pomoci poutníkům. Bylo nám tam moc dobře, povídání plynulo samo, ale musely jsme ještě dojít na ubytování. Rozloučily jsme se s Hanky rodinou a vyrazily dál. Hanka se rozhodla nás doprovodit až k ubytování. Protáhla nás zkratkou do Horní Chřibské - Krásné pole. Kousek před cílem jsme prošly kolem domku, ve kterém se narodila naše maminka. U penzionu se s nám Hanka rozloučila. Moc milý majitel nám vyčinil, že jsme nedaly vědět, kdy dorazíme. My se tedy omluvily, že jsme samy nevěděly, jak to zvládneme. Ukázal nám naší objednanou Kouzelnou maringotku. Vypadala moc pěkně. Domluvily jsme si na ráno snídani a osaměly v koutě zahrady. Sestřička už se těšila na sprchu a i naše psí kamarádka si ráda odpočinula.

Ráno jsme vstaly po sedmé. Nemusely jsme spěchat, protože snídaně byla až v osm, a tak jsme si mohly dovolit pár minut lenošení v posteli a v klidu se probrat do nového dne. Provedly jsme nezbytnou hygienu, nachystaly batohy na výlet a zkontrolovaly, jestli máme všechno – vodu, svačinu, pláštěnky i nabité telefony. Charlinka pobíhala kolem nás a těšila se na výlet, vrtěla ocáskem a každou chvíli nakukovala ke dveřím, jako by nás chtěla popohnat, ať už konečně vyrazíme. Pan domácí nám donesl snídani a my jen zíraly, co všechno máme na stole. Čerstvé pečivo, máslo, vajíčka, marmeláda, zelenina, něco sladkého na zub. Rozhodně nebylo čeho litovat, že jsme vyrazily – už jen kvůli téhle snídani stálo za to opustit pohodlí domova. Po dobrém jídle jsme se konečně vydaly na výlet. Hanka nám doporučila vyrazit na Zlatý vrch a k rozhledně na Studenci, prý klasika, kterou by v téhle oblasti neměl nikdo vynechat. Byl to výlet, který už jsem měla předem naplánovaný doma v mapách, takže jsem přesně věděla, kudy půjdeme a jak dlouhá trasa nás čeká. Bohužel Chřibská leží v údolí, takže nás hned na začátku čekalo stoupání. To se Daně příliš nezamlouvalo, protože prudké kopce zrovna nepatří mezi její oblíbené disciplíny. Bylo ráno, sluníčko ještě moc nehřálo, vzduch byl svěží a trochu chladný a my stoupaly po krajnici silnice vzhůru. Občas projelo auto a my se musely seřadit za sebe, ale jinak byl klid a slyšet bylo hlavně ptáky a naše funění do kopce. Došly jsme na Křížový vrch, kde jsme si daly pauzu, sundaly batohy a trochu se vydýchaly. Na informačních tabulích jsme si přečetly něco o pevnostní linii z let 1935–1938 a o bitvě, která se zde odehrála za vlády Marie Terezie. Bylo zajímavé představit si, jak to tu kdysi vypadalo, když místo turistů a výletníků pobíhali po kopcích vojáci a připravovali se na obranu hranic. Po krátkém odpočinku jsme přešly frekventovanou silnici a pokračovaly po prašné cestě kolem řopíku vstříc dalšímu dobrodružství. Cesta lesem nás dovedla pod Zlatý vrch. Stromy kolem nás tvořily zelený tunel, na cestě se prášilo a Charlinka si to užívala, jak mohla volně běhat a očichávat každý pařez. Najednou se před námi objevily čedičové varhany připomínající ty z pohádky Pyšná princezna. Vysoké, tmavé sloupy čediče vystupovaly ze svahu a působily skoro pohádkově, jako kulisy z jiného světa. Dana se s Charlí uvelebila v trávě vedle skály, vytáhla si malou svačinu a rozhodla se, že dnešní lezení nechá raději na mně. Já se vydala vzhůru za výhledy. Stoupání bylo hodně strmé a na konci jsem musela trochu lézt po skále, abych se dostala na vrchol, chytat se kamenů a kořenů a dávat pozor, kam šlapu. Výhledy za to ale stály – před očima se otevřela krajina Lužických hor a Českého Švýcarska, kopce se vlnily jeden za druhým a v dálce se rýsovaly další vrcholky. Chvíli jsem se kochala krajinou, snažila se v mapě najít, na co se vlastně dívám. Zkoušela jsem si spojit jednotlivé kopce a vesničky s názvy na mapě a v duchu si je ukládala, abych si je pamatovala i příště. Vítr byl příjemný, slunce se schovávalo za mraky a všechno působilo klidně a bezpečně. Potom jsem se snažila zavolat na sestru sedící pod skálou. Telefonovala se svým Petrem a vůbec se nahoru nepodívala, byla úplně zabraná do hovoru a okolní svět jako by pro ni na chvíli neexistoval. Když dotelefonovala, zavolala jsem jí, ať se podívá nahoru. Zamávaly jsme si a já se vydala dolů. Sestup byl horší než výstup. Ze začátku jsem opatrně lezla pozadu, hledala jisté stupy pro nohy a rukama se přidržovala kamenů, které naštěstí držely. V hlavě mi běželo, že tudy už dneska rozhodně znovu lézt nechci. Nakonec jsem se dostala na cestičku pod skálou a trochu si oddechla. Ještě jsem se vydala o kousek dál na Stříbrný vrch. Ten už byl méně náročný a o něco nižší, takže jsem si mohla víc všímat okolí a ne jenom toho, kam šlapu. Užila jsem si výhledy do kraje, pozorovala lesy, louky i vzdálené vesničky a vrátila se za sestrou a Chárlinkou. Holky si odpočinuly a mohly jsme pokračovat dál. Po krátkém klesání následovalo další stoupání k rozhledně Studenec. Cesta se klikatila lesem, místy byla kamenitá a prudší, jinde zase příjemně měkká jehličím. Sestra nechtěla počkat pod kopcem a šlapala se mnou. Brzy toho litovala, protože to bylo náročné, dech se jí zrychlil a každou chvíli se ptala, jestli už jsme nahoře. Nakonec ale kopec zdolala a usadila se pod rozhlednou, spokojená, že to má za sebou. Já odlovila kešku kousek od rozhledny a vystoupala po schodech vzhůru. Schody vrzaly a s každým dalším stupínkem se otevíral širší výhled do krajiny. Chvilku jsem se pokochala výhledy, snažila se v dálce rozeznat známá místa a v klidu se nadechla toho ticha nahoře. Pak jsem sešla za holkama dolů. Společně jsme se vrátily na cestu a zamířily směr Chřibská. Teď už nás čekalo většinou klesání. To se Daně líbilo, protože mohla konečně povolit tempo a nemusela se tolik přemáhat. Charlinka vesele pobíhala kolem nás, očichávala každý pařez, občas se rozběhla dopředu a pak se zase vrátila, jako by nás počítala. Sešly jsme do Chřibské a usedly na náměstí k obědu. Při čekání na jídlo jsem napsala Hance, která má domek kousek, že tam jsme. Za chvilku za námi přišla a dělala nám opět milou společnost. Povídaly jsme si o cestě, o místních kopcích i o tom, co je nového doma, a čas u jídla tak příjemně plynul. Po obědě jsem měla chuť na kávu, ale slečna z restaurace nás poslala do vedlejší kavárny. Tak jsme přesedly o kousek dál ke kavárně. Bylo zde hodně lidí, všude to vonělo kávou a sladkým pečivem a na stolech stály hrnky a sklenice všeho druhu. Paní v kavárně byla sama, tak jsme musely dlouho čekat, ale atmosféra byla klidná a nikam jsme nespěchaly, takže nám to vlastně nevadilo. Po kávě nás Hanka doprovodila skoro až na ubytování, cestou nám ukazovala různé zajímavosti a vyprávěla historky z okolí. Ušly jsme 18km. Sestra o něco míň, ale docela jí to stačilo, byla příjemně unavená a spokojená, že to zvládla. Na večer jsem došla do blízkého obchodu pro vínko a strávily jsme příjemný večer, povídaly si o uplynulém dni, plánovaly další výlety a užívaly si klid, který po celodenním chození padl na celé okolí.