1.–3. 5. 2026 Špacír

Po třech Military pochodech přišel čas na změnu. Skvělý tip dala Taťána, která na Seznamu píše blog o Stezce Českem. Když loni procházeli Beskydy a Javorníky, narazili na pochod s názvem Špacír. Jakmile jsem zjistila, že mi termín vyhovuje, bylo rozhodnuto – přihlásím se a zkusím to. Protože je počet startujících omezený, bylo nutné provést registraci 1. 4. v 0.01 h. To se podařilo, a tak jsem mohla další měsíc v klidu pokračovat v tréninku.

29. a 30. 4. jsem měla noční službu, což nebylo zrovna ideální načasování. 1. 5. jsem po službě nasedla na vlak do Vsetína. Cesta byla dlouhá a únavná, ale spánek v kupé moc nehrozil. Po příjezdu jsem se chvíli toulala po městě, protože ubytování jsem měla až od 15 h. Došla jsem si na pozdní oběd a s vědomím, že si chci ještě na chvíli zdřímnout, jsem si v klidu dala i pivko.

Před odchodem z restaurace kolem procházela dvojice milých lidí, kteří se do mě zničehonic pustili. Prý mám závislost na mobilu a alkoholismus a určitě se potkáme u registrace. Ukázalo se, že to byli organizátoři pochodu. Po jídle jsem se vydala na ubytování. Měla jsem rezervovaný byt přes Booking, takže jsem došla na místo, osprchovala se a šla spát. Bohužel ložnice byla přímo nad frekventovanou silnicí, takže jsem moc neusnula. Navíc jsem byla před pochodem trochu nervózní. Po dvou hodinách jsem vstala a začala se chystat na akci.

Uvařila jsem si čaj i kávu, dobila elektroniku, namazala nohy a zkontrolovala vybavení. Kolem deváté jsem vyrazila na start k registraci. Na místě už čekala parta milých lidí oblečených jako sestry a lékaři. Hned se ke mně hlásila ona dvojice z hospůdky. Dostala jsem na ruku žlutý náramek, červenou tabletku podobnou lentilce a pokračovala k dalšímu „vyšetření“.

Následovalo vtipné měření a vážení, během kterého jsem si „vytočila“ IQ 123. Doktor Špacír mi naordinoval malého panáka pálenky přímo z infuzního setu. Vše se pečlivě zapisovalo na kartičku, na které je i trasa pochodu. Když jsem měla všechna vyšetření za sebou, koupila jsem si suvenýry pochodu a šla si ještě na chvíli odpočinout na ubytování. Vrátila jsem se ve 23 h – to už bylo všude plno lidí a atmosféra houstla očekáváním.

V hale začal brífink odborníků. Probíralo se, jak na vlka a jak při cestě namotat tasemnici na cívku. Padla i doporučení na léky na trase – Parahlen, Neaspirin nebo Vlkuven. Nakonec zaznělo upozornění, že nemá cenu spěchat, protože pořadí v cíli určuje lékař. Potom se všichni seřadili před domem a o půlnoci jsme společně vyrazili přes město. Na jeho konci nám organizátoři popřáli hodně štěstí a my zamířili vzhůru do kopců.

Cestu nám osvětloval měsíc, který byl den před akcí v úplňku. Noc byla teplá a šlo se příjemně. Šla jsem sice sama, ale celou dobu v rámci skupiny, lidé se různě předcházeli a zase potkávali. Trasa vedla neustále nahoru a dolů, z jednoho kopce na druhý. Do rána jsme překonali spoustu kopců a kopečků. Noc utekla neuvěřitelně rychle. Kolem půl páté ráno se začalo rozednívat, obzor se zlehka zbarvil do růžova a ptáci spustili svůj ranní koncert. Zrovna v tu chvíli vedla cesta lesem, takže na samotný východ slunce zůstaly jen útržky mezi stromy. Brzy se objevila první zastávka – Uherská Točna. Odtud vedla trasa po silnici až do Papajského sedla, kde přišla vhod krátká pauza a posilnění z vlastních zásob před výstupem na Krkostěnu. Z toho jsem měla velký respekt, protože loni jsem šla tuto část opačným směrem a v hlavě zůstala vzpomínka na náročný terén. Nakonec se ale ukázalo, že stoupání není tak hrozné, jak jsem čekala. Cestou jsem narazila na Pepu a až na vrchol jsme se různě předcházeli. Na vrcholu jsme se dali do řeči a od té chvíle pokračovali společně přes Kohútku k hotelu Portáš. Tam přišla vhod svačina a doplnění tekutin.

Dala jsem si poctivou česnečku a kofolu. Bylo ale ještě brzy, takže loňské skvělé halušky se na jídelním lístku zatím neobjevily. Cesta pokračovala přes Malý Javorník. V bistru Wintrovka nás čekala káva a koláč – bistro kvůli nám otevřelo už v osm ráno, což působilo skoro slavnostně. Po krátké pauze následoval výšlap na Stratenec. Neodolala jsem a vylezla na rozhlednu, odkud se otevřely nádherné výhledy. Na trase se objevovalo čím dál víc turistů a hřeben působil živě a přátelsky. Na Velkém Javorníku jsem vyfotila dvě osoby a ony na oplátku vyfotily mě. S Pepou se šlo skvěle – cesta ubíhala, povídání plynulo a kilometry mizely pod nohama. Ani se nenadálo a dorazili jsme do Makovského průsmyku. Cestou jsme potkali asi dvacetiletou kulhající slečnu s vybitým mobilem a puchýři na nohou, která už měla domluvený odvoz domů. V průsmyku na nás čekal doktor Špacír a jeho tým se stánkem plným občerstvení. Dali jsme si párek s chlebem, frgál a nealko pivo. Jako symbol podpory jsme dostali náplast na nohu. Místní socha partyzána měla zavázanou nohu a v ruce berli, což celé místo krásně dokreslovalo. Po krátkém odpočinku jsme znovu vyrazili. U Súkenické rozhledny jsem Pepovi ukázala místo, kde jsem loni přespala. Ještě se mnou vystoupal na Vysokou a pak se odpojil, protože pro něj trasa končila. Tím jsem přišla o milý doprovod. Chvíli jsem šla s dalšími pochodníky, ale brzy jsem pokračovala zase sama. Přes Kotlovou vedla cesta na Soláň, kde hodně účastníků končilo. Já se ale odmítla vzdát – pokračování bylo jediná volba.

Asi dvacet kilometrů před cílem přišla krize i na mě. Únava se ozvala naplno, každý krok ztěžkl a hlava začala zpochybňovat další pokračování. Pomohla energetická tyčinka, hroznový cukr a pořádná dávka vody – krize pomalu povolila. Čas neúprosně běžel, ale rozhodnutí dojít až do konce zůstalo pevné. Navíc už stejně nebylo cesty zpět. Začalo se stmívat. Někde u Cábu jsem potkala dva mladé kluky, kteří se viditelně zasekli a nevěděli, jak dál. Když mě uviděli, zvedli se a znovu se dali do pohybu. Terén byl náročný, prudce klesal a místy jsem skoro běžela, abych držela tempo. Na jednom rozcestí ale přišla osudová chyba – místo klasické žluté značky jsem se vydala po naučné stezce. Omyl jsem zjistila až ve vsi Dinotice. Vrátit se zpět se mi nechtělo, a tak jsem zkusila jinou cestu a pak se drala svahem vzhůru, křoví nekřoví. Znovu jsem našla správnou značku, jen abych ji vzápětí zase ztratila. Nakonec se objevila zelená značka, po které jsem se vrátila zpět na žlutou. Po ní jsem pokračovala dál, už s vědomím, že půlnoc v cíli nestihnu. Ještě jednou jsem sešla z cesty a musela se vracet do kopce. Do toho se vybily hodinky, které jsem předtím nepřipojila na powerbanku. Slzy jsem měla na krajíčku, ale bylo jasné, že by nic nevyřešily. Jediná možnost byla jít dál, i když už bez energie. O půlnoci volal doktor Špacír a zajímal se, jak to vypadá. Odpověď byla jasná – sice bloudím, ale pořád mířím do Vsetína. Kolem jedné přišel další telefonát. Tentokrát už jsem hlásila Vsetín na dohled a odchod rovnou na ubytování. Na místo jsem dorazila kolem druhé ráno úplně vyřízená. Rychle jsem skočila do sprchy, smyla ze sebe únavu celého dne a pak se s obrovskou úlevou svalila do postele.

Kolem osmé ráno jsem se probudila, znovu zamířila do sprchy a tentokrát si pořádně umyla hlavu. Uvařila jsem si snídani, v klidu se najedla a začala balit. Hodinky se sice vypnuly, ale naštěstí se aktivita až na poslední kilometry – spadl mi kámen ze srdce. Promazanými nohami s pár puchýři jsem vklouzla do čistého oblečení, oblékla nové triko Špacíru a vyrazila směrem k nádraží. Před odjezdem jsem si ještě dopřála zmrzlinu na rozloučenou a nastoupila do vlaku domů. V hlavě mi běželo, jak krásné to bylo a jak moc toho bylo. A přesto, s odstupem času, už teď vím, že do toho půjdu znovu. Je potřeba se zlepšit a příště stihnout půlnoc.