7. den
Snídaně, krásná cesta vnitrozemím, krávy na cestě, koupání v oceánu, skvělý oběd, Carrapateira, procházka
Na ráno měla naše trojice domluvenou snídani na sedmou. Míša s Jitkou vyrazily opět napřed, jako vždy plné energie. Náš italský spolubydlící chtěl také snídani, ale neměl ji objednanou, a tak by musel čekat až do osmé. To se mu nechtělo, proto raději popadl batoh a vyrazil rovnou na trasu. My si v klidu vychutnaly dobrou snídani a vydaly se za ním. Sluníčko se právě začalo zvedat nad obzor a první paprsky barvily krajinu do zlatava.
Cesta nás vedla malebnou krajinou až k oceánu a pak se zase stáčela zpět do vnitrozemí. Byla to příjemná změna oproti předchozím dnům. Krátce před desátou jsme narazily na otevřenou kavárnu a neodolaly jsme – daly jsme si pauzu na oblíbený fresch džus. Bylo to milé, osvěžující zastavení. Náš spolubydlící zde právě snídal, tak že jsme se na chvíli znovu setkali. My dopily džus a pokračovaly dál.
Po cestě jsme potkaly stádo krav s pastevcem. Krávy volně přecházely přes cestu a nás si vůbec nevšímaly. Trochu jsme se bály, ale bylo vidět, že jsou na lidi zvyklé. Další úsek vedl krajinou, která nám doslova učarovala – všude kolem rostly drobné stromky a keříky a stezka se mezi nimi klikatila jako had.
Narazily jsme na malou vyhlídku, na kterou jsme se skoro vyplazily po všech čtyřech. Dalo se to obejít, ale značka vedla vzhůru, a tak jsme se držely trasy. Písku postupně přibývalo a za chvíli jsme stály znovu u oceánu. Na trase bylo spousta keší, ale ne všechny jsme stihly odlovit. Po útesech jsme pokračovaly dál, občas se zastavily, posadily se na okraj a jen se tiše kochaly výhledy na rozbouřené moře.
Potom jsme sešly na pláž. Zuly jsme boty a nechaly si nohy omývat slanou vodou. Chladivé vlny byly tak lákavé, že jsme se nakonec rozhodly skočit do vody celé. První tam vběhla Petra, já ji opatrně následovala a Jana nás jistila z břehu. Vlny byly pěkně divoké, na plavání to rozhodně nebylo, ale i tak jsme si koupání náramně užily. Příliv postupně sílil a vody na pláži přibývalo. Když jsme se dostatečně vyřádily, oblékly jsme se a vyšplhaly zpět na útesy.
Po dřevěném chodníku jsme vystoupaly na vyhlídku a pak zamířily po pískové cestě nad pláží směrem k městu. Rozhodly jsme se pokračovat po silnici, kde jsme ještě odlovily pěknou kešku ve tvaru ptáčka. Začaly jsme se rozhlížet po nějaké hospůdce na jídlo. Nakonec jsme ji našly až u hlavní silnice. Bylo tam hodně lidí, což slibovalo dobrou kuchyni – a nemýlily jsme se.
Nabídka byla plná ryb a nejrůznějších mořských tvorů. Já si vybrala chobotnici. Nikdy jsem ji předtím neochutnala, ale Jana tvrdila, že je výborná. A měla pravdu – byla skvělá. Petra si ji dala také, Jana zvolila sardinky a dala nám ochutnat. Nebyly špatné, jen hodně kostnaté. Vedle nás si opět sedli Češi. Zajímalo je, jakou trasu jdeme, a nechápali, že ji chceme absolvovat dobrovolně.
Po obědě jsme vyrazily k ubytování. Město se jmenovalo Carrapateira. Dostaly jsme pokoj pro sedm lidí, ke kterým přibyla ještě jedna slečna a muž středního věku. Celé místo působilo jako malý, útulný hostel s přátelskou atmosférou. Konečně jsem mohla spát na spodní posteli, což byl po předchozích nocích příjemný luxus.
Po hygieně a praní jsme se opět jen ve třech vydaly na podvečerní procházku. Chtěly jsme dojít k moři, které bylo docela daleko. Prohlásila jsem, že to bude jen malá procházka, a tak si Jana obula sandály – což se později ukázalo jako chyba. Carrapateira je malé městečko, ale má i vlastní školu. Na náměstí kousek pod hostelem byla otevřená hospůdka, kde to žilo, ale nás to táhlo dál, směrem k oceánu.
Vydaly jsme se prašnou cestou k vodě. O kousek dál byla ohrada s oslíkem. Jakmile nás uviděl, hned přiběhl k plotu a nechal se drbat, jako by byl na podobná setkání zvyklý. Brzy jsme došly až k moři. Na výběžku se nacházely pozůstatky islámské rybářské vesnice nedaleko Carrapateiry, archeologické naleziště z 12.–13. století, které odhaluje fascinující agro-maritimní komunitu z období Almohadského chalífátu. Tato sezónní vesnice chytře kombinovala rybolov, zemědělství a pravděpodobně i velrybářství – na což ukazuje nalezená velrybí kost – a místní zde směňovali čerstvé mořské plody s farmáři z vnitrozemí.
Po dřevěném chodníku jsme došly na vyhlídku s působivým výhledem na oceán a dramatické útesy. Přímo pod námi byla ukrytá keška, která celé místo proměnila v malé dobrodružství. Potom jsme zamířily do hospody o kousek dál s vidinou voňavé kávy, ale místní pán nám poměrně rázně oznámil, že má zavřeno. Lehce otrávené jsme se proto vydaly dál podél útesu.
Janu začaly bolet nohy ze sandálů a plán dojít až na pláž, kde jsme se předtím koupaly, se začal rozplývat – byla příliš daleko. Odbočily jsme tedy na další cestu zpět do vnitrozemí. Cestou jsme potkaly staršího místního běžce. Petra zrovna plánovala focení, a když se pán zastavil a dal se s námi do řeči, poprosily jsme ho o společnou fotku. Vše umocnila náhoda: měly jsme podobnou barvu oblečení i téměř stejné batůžky.
Na cestě do města jsme si všímaly rostlin kolem nás, jejichž stonky byly doslova obalené ulitami hlemýžďů – drobný detail, který dodal krajině zvláštní kouzlo. Na náměstí jsme si konečně sedly do útulné hospůdky na kávu. U vedlejšího stolu opět seděla skupinka Čechů, takže jsme si připadaly skoro jako doma.
Já s Petrou jsme si dopřály výbornou mátovou zmrzlinu a k tomu Jana objednala obložený zeleninový talíř. Přidala se i Jitka, která se právě vrátila z běhu, a nakonec dorazila i Míša. Kolem nás prošel i náš Ital z předchozího ubytování, vesele se k nám hlásil a mával. Večerní atmosféru jsme završily ještě růžovou sangrií. Slunce se pomalu schovalo za obzor a den zakončil klidný přesun do postelí a zasloužený spánek.
