Volný den a návrat domů
Snídaně, plavba pod útesy, nákupy, káva v tržnici, k obědu chobotnice, návrat pro batohy, večerní přesun do Lisabonu, odlet domů.
Ráno přišel čas posledních příprav. Vzaly se jen malé batůžky, ty velké jsme pečlivě zabalily a nechaly uložené v hostelu. Den začal pohodově v útulné kavárně u snídaně, odkud už se mířilo na vyhlídkovou plavbu, která byla koupená na 9.30 h. Sraz byl u vlakového nádraží, kde sídlí agentura. Společnost nám dělala rodinka s malým chlapečkem a dvě starší dámy. Průvodkyně všechny odvedla na molo k lodi, kde už čekalo dobrodružství na vodě.
Dostaly se záchranné vesty, každý si našel své místo a loď se pomalu vydala kanálem směrem k oceánu. Jakmile se vyjelo, průvodkyně začala anglicky popisovat, co se kolem otevírá. Byly to stejné útesy, po kterých se den předtím šlapalo – jen tentokrát z úplně jiné perspektivy. Loď zajížděla do jednotlivých „pokojů“ mezi skalami, pojmenovaných jako obývák, kuchyně nebo ložnice. Vlny šplouchaly o skály, nad hlavou kroužili ptáci a pod hladinou se míhaly ryby.
Ke konci plavby se vlny zvedly a mezi skály už se nedalo bezpečně vplouvat. Kapitán ale kormidlo zvládal s jistotou a obratností, takže plavba skončila klidně a s krásným pocitem – jako dokonalá tečka za celým putováním. Po zaplacení se vyrazilo zpět do ulic města. Nastal čas lovení kešek, posledních nákupů a shánění dárků domů.
Jedním z úkolů bylo zjistit, kde se dají koupit nášivky trailu. V infocentru Míše poradili hospodu, kde mají nášivky Rota Vicentina, jehož součástí je Fisherman's Trail. Cesta tedy vedla přímo tam. Nášivky se podařilo sehnat a Petra si k nim přidala i tričko. Holky zaujal jídelníček, a tak padlo rozhodnutí vrátit se sem na oběd.
Mezitím se dál procházelo město, lovily se další kešky a doplňovaly poslední nákupy. V tržnici přišla vhod pauza na kávu – jednak kvůli příjemné atmosféře, ale hlavně kvůli krásnému výhledu na město, který doporučila Míšina maminka. Potom už následoval oběd ve vyhlédnuté hospůdce. Prostředí bylo příjemné a nabídka trochu jiná, než bývá obvyklé. Všechny jsme si daly hamburger s chobotnicí a brambory s tatarkou. Kombinace, která zněla odvážně, se ukázala jako překvapivě vynikající. Odcházely jsme odsud spokojené a posilněné na cestu.
Před pátou hodinou jsme se vrátily na ubytování pro velké batohy. Ještě se na chvíli posadilo v krásné zahradě pod pomerančovníkem, přebalily se batohy a nastal čas vyrazit na autobus. Cestou ale překvapily policejní zábrany – ve městě probíhala rallye. Původně byl v plánu ještě odlov jedné stage kešky, ale nakonec byl každý rád, že se vůbec podařilo dostat na nádraží.
Na stanovišti už stál jeden autobus do Lisabonu, a tak se zdálo, že je to ten správný. Řidič nás ale nepříjemně odbyl, že do jeho busu nepatříme. Nervozita stoupala, protože na tabuli s odjezdy nebylo uvedeno víc spojů. Míša se šla zeptat do pokladny, aby měla jistotu. Nakonec se vše vyřešilo – autobus s protivným řidičem odjel a po chvíli přijel jiný, ten správný, který všechny bezpečně odvezl do Lisabonu.
V Lisabonu bylo potřeba ještě kousek popojet, abychom se dostaly na první ubytování kousek od letiště. U dveří opět vítal stejný pán jako na začátku cesty. Tentokrát čekal jeden velký společný pokoj pro pět osob. Blížila se půlnoc a ráno bylo potřeba vstávat už v 5 h, takže následoval rychlý sprchový maraton a uložení ke spánku.
Ráno nastalo velké „hrabání“ v batozích. Bylo nutné vše připravit na odbavení. Po opuštění hostelu jsme se přesunuly pěšky na letiště. Kontrolou se tentokrát prošlo bez jakýchkoli problémů. Zbyl čas na poslední nákup v duty free zóně a snídani před odletem. Letadlo bylo velké a let proběhl v klidu, jen s výraznějším zpožděním při odletu.
V Praze se cesty začaly rozcházet. Míša spěchala na sraz se synem, a tak se rychle rozloučila. Ostatní v klidu prošly celním prostorem, kde už na Petru čekal Marek s kytkou. Následovalo poslední společné foto, objetí a tiché rozloučení s dobrodružstvím, které právě skončilo.
