Kréta 11.-18.10.2025

Po poslední dovolené na Madeiře jsme si se švagrovou Renatu vybraly u stejné cestovky i Krétu. Mezi tím už jsem ale měla jiné plány, proto na ní došlo až letos. Miluji Řecko po stránce památek i skvělé kuchyně. Na Krétě jsem už jednou byla s manželem, synem a tchánem v roce 2006. Tenkrát bylo synkovi necelých 6 let a dovolená byla tedy o koupání a trochu i o památkách. Nyní se zájezd jmenoval Pochod po západní Krétě. Čekala nás tedy především turistika. 

1. den - Přílet na ostrov

V pátek jsme ještě odsloužila denní službu v nemocnici. Většinu věcí už jsem měla zabaleno. Přišla jsem z práce domů a dobalila zbytek věcí. Na letišti jsme měly být ve 3h ráno. Synek nás kolem druhé hodiny naložil do auta a odvezl na letiště. Prošly jsme odbavením a nastoupily do letadla. Setkaly jsme se                s kamarádkou Věrkou, která s námi byla na Madeiře. Let proběhl v pořádku a my přistály v Heraklionu spolu s dalšími účastníky zájezdu. Nasedly jsme do autobusu a absolvovaly dlouhou jízdu směr Chánie do vesničky Maleme, kde se nacházel náš hotel. Cestou nám delegátka Helena povídala, co nás čeká čeká. Po ubytování jsme se byly projít po okolí. Došly jsme až k Německému vojenskému hřbitovu, který byl 3 km od hotelu. Zde jsme si daly sodovku a šlapaly zpět. V restauraci u pláže jsme si obě objednaly skvělou ledovou kávu a v místním supermarketu dokoupily vodu. Převlékly jsme se do plavek a po chvilce váhání jsem se celá ponořila i do moře. Renata si omočila jen nohy, protože jí se voda zdála moc studená. Vrátily jsme se do našeho ubytování. Dostaly jsme pěkný apartmán v prvním patře, který se skládal z obývacího pokoje, kde byl gauč, skříň a lednice. Druhý pokoj byla ložnice s manželskou postelí. Renata je zvyklá spát sama a i tady se odstěhovala na gauč. No super, ložnice zůstala jen pro mě. K pokoji ještě náležela koupelna a velký balkon, na kterém jsem si hned dala pivko a kochala se výhledem na moře. Večeře nebyla nic moc. Doufaly jsme, že bude líp. U stolu jsme seděly s kamarádkou Věrkou a její kamarádkou Martou. 

2. den - 12.10.2025 Soutěska Imbros

Ráno nás čekala snídaně v 8h. V 9h jsme už byli všichni nastoupení a čekali na autobus. Ten měl poněkud zpoždění, ale nakonec nás dovezl k soutěsce Imbros. Autobus zastavil u restaurace nad soutěskou. Skoro všichni jsme si došli na toaletu a pomalu začaly procházet soutěskou, o které nám v autobuse vyprávěla Helena. Došli jsme k budce a zaplatily vstupné. Dále jsme šlapaly většinou z kopce dolů mezi skalami soutěsky. Obdivovaly jsme různé stromy i rostliny. Já šla první a Renata se držela za mnou. Podvědomě jsem jí tak trochu hlídala. Na jednom místě byly stěny hodně blízko u sebe. Sestoupaly jsme skoro 600 výškových metrů dolů a došly k taverně Komitades. Byly jsme tu celkem brzo a měly čas na občerstvení. Renata si objednala tzaziky a já řecký salát. Samozřejmě došlo i na pivko. Skupinka se postupně začala scházet. Přišly i naše kamarádky Marta a Věrka. Po dobrém jídle jsme popošly kousek nad restauraci k autobusu, který nás odvezl zpět k ubytování. Ještě jsme stihly dokoupit vodu a projít se podle více rozbouřeného moře. Večeře byla opět dost studená, ale jíst se dala.

3. den - Elafonisi

Ráno jsme měli sraz až v 9 30h. Autobus dorazil kolem 9 45h. Dovezl nás na jihozápadní cíp ostrova, kde se nachází pláž Elafonisi. Sešli jsme společně k moři a vydali se do leva podle něj. Museli jsme překonávat různé skalní útvary a dlouho se skupinka držela pohromadě. My se držely vpředu, protože nám pohyb po skalách nedělal problém. Ve skupině bylo i pár mužů, kteří se snažili pomoc starším účastnicím zájezdu. některým dámám bylo i kolem 80. let. Na plánovaném konci cesty jsme posvačily a vydaly se zpět. Zpáteční cesta nám připadala kratší a lehčí. Když jsme se vrátily na pláž Elafonisi, pokračovaly jsme dál na ostůvek, který byl oddělen od pevniny částí, která byla lehce zatopena mořem. Zuly jsme boty a stejně jako všichni ostatní kolem, jsme přebrodily na ostrov. Chtěly jsme dojít ke kostelu na skále a majáku. Všude bylo plno lidí a na plážích ostrova se nacházel písek zbarvený do růžova. Obuly jsme boty a vystoupaly ke kostelíku. Renata byla zklamaná, že maják vypadá tak stroze. Byla to kovová věž se světlem. Kousek od majáku byly lavičky s výhledem na moře. chvilku jsme si sedly a snědly svačinu. Vrátily jsme se ke kostelu a vydaly se ještě prozkoumat kříž, který jsme viděly na druhé straně kopce.  Na útesech ostrova Elafonisi v minulém století ztroskotala nákladní a pasažérská loď Österreichischer Lloyd, což stálo život několik desítek lidí, kteří jsou na ostrově pohřbeni, a zapříčinilo stavbu dnes již zbořeného majáku a pamětního kříže, ale ještě o 100 let dříve se tu odehrála mnohem větší tragédie. Tu připomíná plaketa umístěná na nejvyšším bodě ostrova Elafonisi, která zde byla umístěna jako vzpomínka na 850 popravených Řeků, již tu přišli o život na Velikonoční neděli roku 1824. V té době se tu ukryli senioři, ženy a děti před osmanskými vojsky pohybujícími se na Krétě. Doufali, že v Elafonisi najdou útočiště, dokud je nevyzvedne loď směřující na Jónské ostrovy. Bohužel pro ně se Turci rozhodli utábořit právě na pláži Elafonisi a nešťastnou náhodou stovky uprchlíků objevili, většinu z nich popravili a ostatní prodali do Egypta do otroctví. Všude na kopci dokvétaly Mořské Narcisy. My sešly dolů a opět přebrodily lagunu na pevninu. Cestou k parkovišti jsme narazily na obchod se samoobsluhou a toaletami. Koupily jsme si kávu a chvilku poseděly. Naše skupinka se opět začala scházet. Vrátily jsme se k autobusu, který nás dovezl zpět na ubytování. Cestou jsme ještě zastavili u stánku, ve kterém bylo možno nakoupit nějaké Řecké produkty. já ochutnala pikantní olivy a musela si je hned koupit. Po návratu následovala další studená večeře a zasloužený odpočinek.

4. den - Soutěska Agia Irini

Ráno jsem se konečně donutila vstát a vyjít na svítání. Svítalo kolem půl osmé, tak to nebyl žádný problém, jen se mi nechtělo vylézat. U moře skoro nikdo nebyl. Užívala jsem si klid a šplouchání vln. Šla jsem pomalu podle vody a čekala, až sluníčko vyleze. Nakonec jsem se dočkala a rozhodně jsem nelitovala. Po návratu jsem s Renatou vyrazila na další studenou snídani. Po 9 30h přijel autobus, aby nás dovezl k soutěsce Agia Irini. Po vystoupení jsme s Renatou ještě zaběhly na toaletu v blízké restauraci a hurá dle instrukcí průvodkyně na trasu. Tahle soutěska byla krásná. Uprostřed se táhl vyschlý potok a všude byly krásně zelené stromy a hned na začátku se pásly kozy. Tentokrát jsme nešly jen z kopce dolů, ale často i nahoru. Lezly jsme po skalách a já podvědomě kontrolovala Renatu za sebou. Byla to moc pěkná cesta. Na konci jsme se sešli v pěkné taverně s venkovním posezením. Naši sousedi z ubytování tam již byli. Přisedly jsme a objednaly si kávu. Postupně docházeli i další účastníci zájezdu. Ve stanovený čas jsme opět nastoupili všichni do autobusu, který nás dovezl kousek dál do malého letoviska Sougia, které se moc líbí naší průvodkyni a ráda by zde strávila dovolenou. Čekalo nás malé městečko s krásnou spíše oblázkovou pláží. Naše první cesta vedla ke kostelu archanděla Michaela. Byl sice zavřený, ale moc pěkný. Vedle kostela byl zavěšený zvon. Od kostela jsme sešly na pláž a přemýšlený, zda se půjdeme vykoupat či ne. Renata se moc koupat nemusí . Já zkusila jít kousek vodou, ale oblázky mi nedovolovaly jít. Po chvíli jsem to vzdala. Voda se mi zdála studená. Na pláži leželo pár naháčů. Došly jsme až za skály a vrátily se zpět. Rozhodly jsme se radši posvačit. Dala jsem si tzatziky a místní pivko. Po svačince jsme ještě zašly do místního supermarketu dokoupit vodu. Nakonec jsem odlovila kešku. Ve stanovený čas se opět celá skupina sešla u autobusu a vyrazily jsme přes hory zpátky na ubytování. Výhledy z autobusu byly také krásné. Cestou nám průvodkyně vyprávěla o místní historii, zvycích a přemnožených kočkách. 

5. den - 15.10.2025 Volný den a naše cesta do Chanie 

Využily jsme volný den a vyrazily pěšky do Chanie. Na začátek města to bylo 15 km. Byl to nápad Renaty. Já jen souhlasila. Po pár kilometrech se Renatě udělal puchýř na noze. Zašly jsme do supermarketu a koupily náplast, kterou si sebou nevzala. Procházely jsme přes městečka, která na sebe navazovala. Na okraji Chanie jsme se zastavily u pevností. Byl zde pěkný výhled na maják. Když jsme si užily vyhlídky, začaly jsme hledat restauraci na jídlo. U jedné restaurace nás nejspíš majitel zatáhl dovnitř a usadil ke stolu. Jako aperitiv jsme dostaly ouzo. Objednaly jsme si souvlaki, Renata vodu a já pivko. Jídlo bylo výborné. Pivko přinesli ve sklenici, která měla tvar boty. Když jsme se najedly, dostaly jsme ještě zmrzlinu a pálenku rakii. Po tom všem jsme pokračovaly po pobřeží k archeologickému muzeu. Je to zvláštní až moc moderní stavba, ale exponáty uvnitř mají úžasné. Obdivovaly jsme výrobky lidí z dávných věků ještě před naším letopočtem. Po prohlídce muzea jsme opět prošly městem podle pobřeží a odbočily k autobusovému nádraží. Cestou jsme si ještě sedly, snědly zmrzlinu a vypily kávu. Konečně jsem si dala svou oblíbenou mátovou zmrzku s čokoládou. Ještě jsme se zašly podívat do místního kostela a pokračovaly na autobusové nádraží. Zde jsme se radši zeptaly, který autobus jede k našemu hotelu. Autobusem jsme odjely zpět na naše ubytování. Vystoupily jsme vedle velkého supermarketu a rovnou si dokoupily nějaké věci. Večeře byla opět poněkud studená.

6. den - Platanos až Falasarna

Po další spíše studené snídani jsme nastoupili do dojeli do městečka Platanos. Kousek nad městečkem jsme vystoupili z autobusu a vystoupali vzhůru do kopce. Otevřel se nám krásný výhled na pobřeží. Následovalo klesání k letovisku Falasarna. Skupinka šla dost pomalu, což nám se švagrovou moc nevyhovovalo a vyrazily jsme trochu napřed. Šly jsme po nenáročné trase dle mapy. U městečka Falasarna jsme obdivovaly pasoucí se kozy. Kousek dál na nás vyběhl pes, který vypadal dost nebezpečně, ale nakonec nás nechal projít. Než došel zbytek skupinky, stihly jsme si dát ledovou kávu. Potom jsme se ještě šly podívat kousek dál na archeologické naleziště. To ale bylo navřené z důvodu nemoci hlídače. Kousek za ním stojí kostel Aghios Georgios. Je to krásný malý kostelík. Chvilku jsme poseděly, pokecaly s Věrkou a vrátily se do Falasarny na pláž. Převlékly se do plavek a skočily do vln. Tentokrát jsem si pěkně zaplavala. Potom jsme se usušily a zašly si dát něco dobrého. Dala jsem si pivko a tzatziky. Na batohu jsem sušila plavky a ručník. Ještě jsme nakoupily v místním supermarketu a nastoupili celá skupina do autobusu. Ten nás ještě dovezl k nejstaršímu olivovníku na světě. Zde jsme mohli obdivovat nejen strom, který je starý  2 až 4 tisíce let. Prošli jsme si přilehlé muzeum, někteří si nakoupili v obchůdku a společně jsme se vyfotili. Úplnou náhodou nás fotila česká turistka, která zde byla také na dovolené s rodinou. Odtud už jsme spěchali na ubytování a další studenou večeři.

7. den - 18.10.2025 AGIA TRIADA až STAVROS

Ráno jsem opět vyrazila na svítání k moři. Prošla jsem se kousek podél moře, kde jsem skoro nikoho nepotkala. Potom jsme ještě sledovali z balkonů vrtulník, ze kterého vyskakovalo spousta padáků. Kousek za letoviskem se totiž nachází vojenské letiště. Následovala poslední studená snídaně a odjeli jsme na výlet. Autobus nás dovezl do blízkosti kláštera Gouverneto. Museli jsme kousek pokračovat po silnici, než jsme došli k areálu kláštera. Museli jsme zaplatit vstupné, abychom mohli projít. Prošli jsme kolem kláštera a došli k jeskyni Arkoudiotissa Cave, Slavná díky stalagmitu ve tvaru medvěda, je místem starověkého uctívání, později zasvěceným Panagii Arkoudiotisse a kdysi domovem asketů. Prolezli jsme jeskyni a opatrně sešli ke zbytkům kláštera Moni Katholiko. Klášter Moni Katholiko se považuje za nejstarší klášter na Krétě – byl postaven již v 11. století a obýván byl cca 500 let. Po neustálých nájezdech pirátů ho mniši nakonec v šestnáctém století opustili. Cesta ke klášteru je udržovaná, jedná se spíše o širší, uměle postavený chodník. Zazvonila jsem si na zvon, vyfotila jsem si klášter a šli jsme dál. Z kláštera bylo nutné slézt dolů, což nebylo jednoduché. Někteří muži ve výpravě pomáhaly starším členkám výpravy. Další část cesty vedla soutěskou dál přes kopce do Stavrosu. Opět jsme narazili na stádo koz. Některé vypadaly dost výhružně. Když jsme s Renatou došly do Stavrosu, část výpravy už seděla v restauraci. Hned jsme se přidaly. Objednala jsem si pivko a tzatziky. Renata si dala kávu. Po svačině jsem se musela vyfotit s fotkou řeka Zorby, který se zde točil. Chvilku jsme obcházely útesy. Foukal vítr a do moře se nám nechtělo. Ještě jsme zašly do jiné restaurace na kávu a já si dala i zákusek. Následně jsme omrkly místní kostelík a nastoupily do autobusu. Ten nás odvezl ještě ke klášteru Agia Triada. Klášter Agia Triada Tzagarolon, nedaleko od Chanií, je historický klášter ze 17. století s vlivem italské renesance, založený mnichy Jeremiášem a Laurentiem Tzagarolo. V průběhu času sloužil jako nemocnice a štáb, a pyšní se působivou architekturou s kolonádami a krásným chrámem s dřevěným ikonostasem. Dnes je důležitou kulturní památkou Kréty. Zde jsme měli málo času. Já se rozhodla navštívit místní obchůdek a Renata se šla podívat do kláštera, který byl prý moc pěkný. Ještě než nás autobus odvezl do hotelu, zastavili jsme v Chánii na krásném výhledu na město, kde má pomník významný Krétský státník Eleftherios Venizelos. Pokochali jsme se výhledy a spěchali na poslední večeři, která byla ještě horší než ty předchozí. Následovalo balení kufrů, protože nás ráno čekalo vstávání ve čtyři hodiny.

Ráno jsme museli všichni vstát už kolem čtvrté a autobus nás dovezl na letiště. Průvodkyně Helenka nám rozdala snídani od hotelu, což byly dva toustové chleby se šunkou a kouskem sýra. No jídlo jsme si tu moc neužili. Let proběhl v pořádku a my se dostali zpět do Prahy. Při čekání na zavazadla jsme se rozloučili s Věrkou i novými přáteli z dovolené. Čekal nás další návrat do běžného života.