21.-23.8.2026 Via Czechia centrální 5.-7. den

Pátek 21.8.2026 

Zpátky na cestě, Rabštejn nad Střelou, Manětín, Stavění stanu za deště

Po delší pauze znovu nastal čas vyrazit s kamarádkou Janou na trasu Via Czechia centrální. Naposledy naše putování skončilo ve Žluticích, a tak jsme se sem rozhodly navázat. Ráno jsme se sešly na Zličíně, odkud jsme nasedly na autobus 305 a dojely do Lubence Ležky. Cestou od autobusu na vlak jsme se seznámily se sympatickou dvojicí – maminkou s dcerou, které mířily na výpravu s partou kamarádek. Povídání s nimi nám příjemně zkrátilo čekání. Jakmile jsme nastoupily, ony se přidaly ke své skupině.

My jsme vystoupily asi 3 km před Žluticemi na zastávce Záhořice. Udělaly jsme si startovní foto a s dobrou náladou vyrazily na trasu. Kousek od zastávky nás zaujala informační cedule v podobě komiksu o historii vrchu Vladař. O pár metrů dál stál dětský křížek, připomínající smutný osud dvou dětí – tiché a dojemné místo, které na chvíli ztišilo naše kroky.

Potom už nás pohltila příroda. Zvolna jsme vystoupaly na stolovou horu Vladař s rozlehlou, částečně zarostlou plošinou. Zamířily jsme na vyhlídku a cestou jsem si pro zpestření odlovila kešku. Na lavičce u vyhlídky jsme si dopřály krátký odpočinek a kochaly se sice omezeným, ale přesto působivým výhledem do krajiny. Mapy.com - Bitva u Žlutic se odehrála v listopadu 1421, kdy husitské vojsko pod vedením slepého Jana Žižky úspěšně odolávalo tři dny početnějšímu vojsku pánů z Plzeňska a saského šlechtice Jindřicha z Plavna na vrcholu Vladař, nedaleko Žlutic. Kvůli nedostatku zásob nakonec Žižka obklíčení prorazil a ustoupil do Žatce. Tato bitva je zaznamenána v Husitské kronice a představuje významnou událost husitských válek.  Při sestupu jsem ulovila druhou kešku a pokračovaly jsme dál malebnou krajinou. Ze silnice do Radotína jsme se ještě ohlédly zpět a spatřily horu v celé její kráse.

Za obcí Radotín nás cesta zavedla lesem zpět k řece Střele. vyfotily jsme se na turistické lávce, abychom měly další mostovku do sbírky.  Minuly jsme bývalý dětský tábor a vzápětí další, kde ještě probíhal letní pobyt. Dětem jsme trochu záviděly jejich prázdniny na tak krásném místě u řeky. Brzy se před námi objevil Rabštejn, jehož dominantou je bývalý klášter servitů s kostelem Panny Marie Sedmibolestné. Vedle něj se tyčí zbytky hradu a pod ním se skrývá barokní zámek s velmi omezenou otevírací dobou.

Internet - Rabštejn nad Střelou je historické město v Plzeňském kraji, ležící v přírodním parku Horní Střela, asi 30 km severně od Plzně. Původně významné šlechtické sídlo s bohatou historií sahající do 13. století, bylo založeno králem Karlem IV. a prosperovalo díky obchodní cestě. Dnes se Rabštejn pyšní barokním zámkem, kostelem a kamenným mostem, a je oblíbenou lokací pro filmové natáčky a rekreační pobyty. Město je součástí Manětína a nabízí klidnou atmosféru v malebné krajině.

Rozhodly jsme se na chvíli přerušit pěší putování a popojet autobusem do Manětína. Měly jsme chvilku času, a tak jsme využily otevřený stánek s občerstvením – osvěžily se studenou limonádou a pochutnaly si na výborných domácích koláčích. Když přijel autobus, chystaly jsme se nastoupit. Řidič nás však upozornil, že jezdí jen na telefonickou objednávku a vlastně by nás vůbec nemusel vzít. Protože ale stejně mířil do Manětína, za 14 Kč na osobu nás ochotně svezl a ještě nám ukázal, odkud jede zpáteční spoj. Malé „soukromé taxi“ jen pro nás dvě.

V Manětíně jsme zamířily rovnou na zámek. Dozvěděly jsme se, že prohlídka už začala a další bude až za hodinu. Milá slečna v pokladně nám ale nabídla, že se můžeme připojit k právě probíhající prohlídce a vstupné zaplatíme až po jejím skončení. Nabídku jsme s vděčností přijaly, protože jsme potřebovaly stihnout autobus zpět. Batohy Tondu a Růženu jsme nechaly u kasy a vstoupily do zámeckých komnat.

Mapy.com - Zámek bývá označován jako perla baroka západních Čech. Vznikl přestavbou původní tvrze v 16. století. Dnešní ráz zámku v roce 1712 vtiskli Lažanští z Bukové. Autorem návrhu byl G. B. Santiniho.

Se slečnou průvodkyní jsme prošly pokoje šlechty, obdivovaly nádherné obrazy a na chvíli si odpočinuly od našich věrných parťáků na zádech. Po prohlídce jsme se vrátily na zastávku autobusu. Začalo pršet, a tak jsme oblékly pláštěnky. Na zastávce seděla parta žen, které také mířily do Rabštejna. Spěchaly do stejné hospody, kam jsme měly namířeno i my. Ještě předtím jsme se ale prošly kolem hradu, kostela a zámku. Zámek už byl zavřený a před vraty stálo auto, takže jsme ho ani nefotily a pokračovaly dolů k řece.

U řeky jsme si prohlédly starý kamenný most a vešly do hospůdky opodál. Uvnitř už seděla ona parta z autobusu. Pozdravily jsme se a zaujaly místo u druhého stolu. Panovala tu příjemná domácí atmosféra, sucho a teplo. U našeho stolu měl své místo pejsek domácích, který se chtěl kamarádit. Chvilku měl položenou hlavu na mé noze a smutně koukal, pak se přesunul k sousednímu stolu a nechal se drbat. Od dveří vše závistivě sledoval druhý pes, který prý patří synovi majitele.

Objednaly jsme si teplý čaj a kuřecí roládu s bramborovou kaší. Já vše zapila kávou a pán nám ještě doplnil vodu do lahví. Doporučil nám také spaní u Kozičkova mlýna. Když jsme dopily, znovu jsme oblékly pláštěnky a vyrazily do deště. Opustily jsme Rabštejn a pokračovaly podle Střely vstříc dalšímu dobrodružství. Bylo už šest hodin večer, ale chtěly jsme ještě kousek ujít.

V pláštěnkách jsme přeskakovaly kameny, přelézaly a podlézaly kmeny popadaných stromů. Chvíli jsme šly těsně u vody, jindy zase několik metrů nad ní. Konečně jsme dorazily ke Kozičkovu mlýnu. Místo na nás ale působilo divně a ponuře, vůbec se nám nelíbilo, a tak jsme se rozhodly pokračovat dál.

Pomalu se začalo stmívat. Prošly jsme ves Černá Huť a kousek za ní se rozhodly ukončit cestu. Na okraji lesíka jsme si vybraly rovné místo a za deště začaly stavět stan. Vše bylo hlavně v mé režii. Podle prodejce se měl stan dát postavit tak, aby do něj příliš nepršelo – jenže já to ještě nikdy nedělala. Nejdříve jsme položily spodní plachtu, přes ni na tyčky natáhly horní plachtu a pod ni vestavěly vnitřní síťovanou část. Trvalo to dlouho, ale nakonec jsme byly celkem v suchu.

Po rychlé hygieně jsme zalezly do spacáků. Byla jsem unavená po noční službě, takže jsem se docela dobře vyspala. Jana je na tom se spaním venku trochu hůř. 

Sobota 22.8.2026

Krásné ráno, dopolední přeháňky, svačina u jezu, samoobslužný bar, Plasy, loučení se Střelou, Liblín

V noci konečně přestalo pršet. Ráno jsme balily mokrý stan a přitom si užívaly výhledy do kraje. V údolí se líně vznášela mlha a krajina působila klidně a tajemně. Jakmile jsme měly všechno sbalené, déšť se vrátil a my znovu oblékly pláštěnky. Boty nám trochu vysušily noviny. Já sáhla po nepromokavých ponožkách, protože chodím v lehkých trailových teniskách.

Po krátké chůzi jsme dorazily k Čubovu mlýnu, v jehož blízkosti jsem původně plánovala přespat. Je to opravdu kouzelné místo. Chalupa je soukromá a funguje tu malé občerstvení s velmi omezenou provozní dobou. Mlýn stojí na druhé straně řeky, přes kterou vede široký most. Pod ním se v klidu pasou koně a celé místo působí jako z pohlednice.

O kousek dál jsme narazily na pár tábořících trempů. Na chvíli jsme opustily řeku a vystoupaly do obce Strážiště. Před vsí se v ohradě páslo velké stádo krav a krajina působila idylicky. Značka nás pak zavedla zpět k řece. U rekreačního střediska Mladotice se začal ozývat hlad. Cestou jsme měly jen energetickou tyčinku, a tak jsem začala hledat nějaký přístřešek. Déšť ustal a my měly pocit, že si konečně zasloužíme pořádně se najíst.

Narazily jsme na jez, který nás hned zaujal. Rozhodla jsem, že pauza bude tady. Uvařila jsem vodu a každé zalila Adventure Menu. K tomu Janě čaj a mně kávu. Usadila jsem se na tyvek a vychutnávala si klid a pohodu, zatímco Jana se svými bolavými koleny raději stála. Voda kolem nás tiše tekla a my si krásně odpočinuly. Po chvíli se ale znovu spustil déšť.  Zabalily jsme věci a v pláštěnkách pokračovaly dál.

Šlo se nám dobře, jenže brzy jsme zjistily, že jsme minuly odbočku. Musely jsme se kousek vrátit, přejít další lávku a po druhé straně řeky pokračovat dál. Cesta se výrazně zúžila a vedla ve stráni nad řekou. Zase jsme přelézaly a podlézaly popadané stromy a v pláštěnkách nám začalo být pořádné horko. Jakmile jsme se dostaly na normální cestu, pláštěnku jsem sundala. V tu chvíli jsem uviděla ceduli na samoobslužný bar – jen 400 metrů.

Cesta nás znovu zavedla k vodě a brzy jsme stály u baru přímo u řeky. Jana si dala limonádu, já pivko. Našly jsme tam ještě dvě sušenky na zakousnutí. Sluníčko se konečně opřelo do krajiny, a tak jsme rozložily mokré věci na trávu, aby uschly. Na schůdkách u vody jsem popíjela pivo a pozorovala vlnky na řece. Po chvíli dorazil další turista a otevřel si pivo, pak ještě parta žen. Atmosféra byla pohodová – do chvíle, než se z ničeho nic spustil prudký liják.

Rychle jsme se snažily zachránit už skoro suché věci, všechno znovu zabalily a vyrazily dál. Vyšplhaly jsme se nad železniční tunel a otevřel se nám výhled na železniční most přes řeku. A pak zase dolů k vodě. Přes most jsme zamířily směrem na Plasy, kam jsme dorazily krátce po 14. hodině. Prohlídku ve dvě jsme nestihly. Počkaly jsme tedy na další v 15 hodin.

Tondu s Růženou jsme uložily do skříněk u pokladny a zašly do kavárny na kávu a zákusek. Před prohlídkou jsem ještě jednou popřála synkovi všechno nejlepší k narozeninám. Právě mu odbylo akorát 26 let. Jeho narozeniny jsme oslavili už ve čtvrtek. Nebýt jeho, asi bych nikdy nepoznala Janu a celou naší partičku.

 Prohlídka kláštera stála za to. Slečna průvodkyně poutavě vyprávěla o historii kláštera i o dokonalosti stavby, která chytře využívá vodu v základech. Po prohlídce jsme vyzvedly batohy a zamířily ještě do pivovaru na „energetický nápoj“ v podobě Kofoly. V kavárně jsme doplnily vodu a koupily si toust na cestu.

Mapy.com -Bývalý cisterciácký klášter založil kníže Vladislav II. s manželkou Gertrudou roku 1144. Současnou monumentální podobu v duchu baroka získal v letech 1661-1739, kdy se na přestavbě podílela řada významných stavitelů především J. B. Mathey, J. B. Santini-Aichel a K. I. Dientzenhofer. Stavitelé kláštera se museli potýkat s velmi nevhodnou polohou. Klášter byl postaven v bažinatém místě na 5100 dřevěných kůlech trvale ponořených ve vodě. Správnou hladinu spodní vody udržuje důmyslný systém. Pokud by spodní voda poklesla, klášteru by hrozilo zřícení. Po zrušení kláštera Josefem II. přešel do správy Náboženského fondu. Poslední úpravy provedl v 19. století tehdejší kancléř Metternich, který se stal jeho vlastníkem v roce 1824. V roce 1995 byl areál prohlášen národní kulturní památkou. V současnosti o něj pečuje Národní památkový ústav. Pro návštěvníky je připraveno několik prohlídkových okruhů. Kromě samotného kláštera a jeho vybavení se můžete seznámit také s propracovaným vodním systémem, díky kterému tato stavba stále stojí.

Déšť už ustal a my svižně stoupaly vzhůru nad Plasy. Mně se do kopce moc nechtělo, ale Jana měla po Kofole spoustu energie a doslova nás vytáhla nahoru. Odměnou byl další krásný výhled do krajiny. Sešly jsme do obce Nebřeziny a pokračovaly proti proudu potoka. A znovu vzhůru do kopců. Cesta rychle ubíhala a krajina se postupně měnila. Ve stínu stromů jsme držely pěkné tempo.

Les jsme opustily a pokračovaly mezi poli. Před námi se otevřel nádherný výhled do krajiny, který nás donutil zastavit a jen tiše pozorovat. Po krátké pauze jsme se vydaly dál do vsi Dolní Hradiště. Je to moc pěkná obec vysoko nad řekou Střelou. Zastavily jsme se u lavičky Sagita, která vznikla jako bakalářská práce Kateřiny Sivákové pod vedením MgA. Štěpána Rouse, Ph.D. Lavička má připomínat řeku Střelu, která se dole v údolí klikatí a k níž jsme pak pomalu sešly.

Čekaly nás poslední kilometry, alespoň podle ní. Řeka už byla širší, klidnější a přece jen trochu jiná než ráno. Jen ty popadané stromy nám cestu znovu ztěžovaly a nutili nás hledat průchody mezi větvemi. Byl už večer, když jsme konečně došly k soutoku Střely s Berounkou. Byl to zvláštní, až slavnostní pocit. Ještě nedávno byla tahle řeka téměř neznámá. Teď jsme prošly celý její tok téměř od pramene až sem.

Na druhém břehu se rozprostíral kemp, náš dnešní cíl. Jakmile jsme ho spatřily, začaly se ozývat nohy. Celý den ve voděodolných ponožkách si vybral svou daň. Přesto bylo jasné, že je potřeba dojít až k mostu do Liblína a pak ještě kousek pokračovat do kempu.

Z Liblína se nesl zpěv. Jana hned poznala hlas Helenky Vondráčkové. Ve městě probíhaly slavnosti výročí města a atmosféra byla cítit až k řece. Nad městem svítil měsíc a spolu s městem se zrcadlil v hladině Berounky. Ten obraz se vryl do paměti stejně silně jako celý den.

Konečně jsme přešly most a zamířily do kempu. Helenka nám ještě zazpívala Dlouhou noc a my došly do cíle. Našly jsme místo pro stan, rychle ho postavily a po krátké hygieně unaveně zalehly do spacáků. O kousek dál hrál nějaký šikovný muž na kytaru a jeho melodie se mísily se šuměním řeky. Nad námi svítily hvězdy. Usnula jsem překvapivě rychle. 

Neděle 23.8.2026

Těžké ráno, Barokní sochy, Lávka přes rokli, Posezení u vody, Vyhlídka a  skutečný anděl na konci cesty

Ve tři hodiny ráno mě probudila prudká, svíravá bolest hlavy. Dlouhou hodinu jsem se převalovala, než se mi podařilo znovu usnout. Po šesté jsme byly vzhůru obě. Jana ve stanu skoro nespí, ještě si na tenhle způsob nocování úplně nezvykla. Moje hlava bolela čím dál víc. Vzala jsem si prášky, ale měla jsem pocit, že je v žaludku neudržím. Dopotácela jsem se na toaletu, žaludek se naštěstí uklidnil a bolest hlavy začala pomalu ustupovat.

Rozhodly jsme se posnídat v kempu, takže jsme nikam nespěchaly. Asi po hodině mi bylo znatelně líp. Pomalu jsem se oblékla, pobalila věci a nakonec jsme složily mokrý stan. Pak jsme vyrazily na snídani. V místním penzionu nabízeli snídaně za 200 Kč a z bufetu si šlo vybrat cokoliv. Dopřály jsme si opravdovou královskou snídani.

V zázemí kempu jsme si udělaly malou hygienickou zastávku, hlavně kvůli zubům, doplnily vodu a opustily kemp. V Liblíně zrovna probíhal úklid po včerejší oslavě. V tamním zámku je domov pro seniory, takže jsme ho mohly obdivovat jen skrz plot. Prošly jsme zahradou a kochaly se replikami barokních soch světců. Za plotem se skrývá i zajímavá kalvárie, která místu dodává zvláštní atmosféru.

Opustily jsme město a vyrazily vstříc dalšímu dobrodružství. Po silnici jsme došly do Bujesil, kde nás přivítala malebná vesnička s dřevěnou zvoničkou. O kousek dál jsme vstoupily do lesa. Hned na jeho okraji nás zastavila Modlitba lesa – text už byl sotva čitelný, ale stále výmluvný a dojemný.

Za chvíli jsme narazily na krásné odpočinkové místo s lavičkami a božími mukami. Mimo jiné tudy vede i Svatojakubská cesta, takže atmosféra byla téměř poutní. Sešly jsme dolů k potoku, který bylo potřeba přejít. Byl tu brod a malá lávka ze dvou kmenů s vratkým zábradlím. Jeden kmen už ležel ve vodě, naštěstí ten druhý byl dost silný, a tak jsme potok s maximální opatrností překonaly.

Lesem jsme pokračovaly po cestičkách nahoru a dolů, až jsme dorazily k rokli, přes kterou vedla lávka bez zábradlí. Tady se naplno projevil Janin strach z výšek. Snažila jsem se ji přesvědčit, že přejít to zvládne, ale raději se rozhodla sejít roklí dolů. Sama jsem lávku přešla bez problémů – byla kovová a dost široká. Shora jsem sledovala Janu, jak se škrábe do strmé stráně. Nemohla jsem jí nijak pomoct, nezbývalo než čekat a doufat, že to zvládne. Cestička stále stoupala a terén pod ní byl dost nestabilní. Nakonec se ale Janě podařilo vydrápat nahoru a mohly jsme pokračovat.

Na konci lesa jsme prošly po okraji kukuřičného pole vzhůru k silnici. Otevřel se před námi další nádherný výhled do krajiny. Pod námi ležela ves Hřešihlavy, přes kterou vedla naše další cesta. Den byl krásný, slunce svítilo a nám už zase bylo hej.

Strmým svahem jsme sestoupaly k Berounce na Prachárnu u jezu Lejskův mlýn. Zaujala nás místní restaurace s výhledem na vodu – ideální místo na zasloužené občerstvení. Vyndala jsem mokrý stan a nechala ho trochu okapat na zábradlí. Po obědě a kávě jsme se vydaly zdolávat poslední kopce. Už pohled od stolu naznačoval, že to nebude nic lehkého. Nakonec jsme ale dlouhý táhlý kopec překonaly a nahoře si vychutnaly další krásný pohled do kraje.

V Chlumu jsme potkaly sympatickou místní paní, která nám doporučila zajít na zdejší vyhlídku. Daly jsme na její radu. Vyhlídka byla opravdu moc pěkná – viděly jsme jez, od kterého jsme přišly, a celý kus cesty za sebou. Čas nás ale začal trochu tlačit. Jana se vydala zpět napřed a já se ještě pokoušela najít kešku. Nenašla jsem ji a do toho mě náhle přepadla akutní potřeba WC. To mě dost zdrželo a bylo jasné, že první autobus před 16. hodinou nestihneme. Naštěstí za hodinu jel další, takže jsme mohly pokračovat v klidu.

Cestou jsem si musela ještě jednou odskočit do lesíka, zřejmě mi nesedlo nějaké jídlo. Potom už byl klid a my došly do obce Zvíkovec, odkud jsme chtěly odjet. Jana měla málo vody, a tak začala hledat hospodu. Žádnou nenašla, ale u jednoho domu narazila na pána a zeptala se ho, jestli se někde nedá voda koupit. Doporučil jí hospodu dole u řeky, kam bychom ale už časově nedošly. Jana se vrátila ke mně.

Za chvíli u nás zastavilo auto a ten samý pán nám z okénka podával láhev s vodou. Další anděl na cestě. Byl to krásný, dojemný závěr letošního putování po Via Czechia centrální. Snad se příští rok podaří vrátit do Zvíkovce a půjdeme dál.