21.-23.8.2026 Via Czechia centrální 5.-7. den
Pátek 21.8.2026
Po delší pauze znovu nastal čas vyrazit s kamarádkou Janou na trasu Via Czechia centrální. Naposledy naše putování skončilo ve Žluticích, a tak jsme se sem rozhodly navázat. Ráno jsme se sešly na Zličíně, odkud jsme nasedly na autobus 305 a dojely do Lubence Ležky. Cestou od autobusu na vlak jsme se seznámily se sympatickou dvojicí – maminkou s dcerou, které mířily na výpravu s partou kamarádek. Povídání s nimi nám příjemně zkrátilo čekání. Jakmile jsme nastoupily, ony se přidaly ke své skupině.
My jsme vystoupily asi 3 km před Žluticemi na zastávce Záhořice. Udělaly jsme si startovní foto a s dobrou náladou vyrazily na trasu. Kousek od zastávky nás zaujala informační cedule v podobě komiksu o historii vrchu Vladař. O pár metrů dál stál dětský křížek, připomínající smutný osud dvou dětí – tiché a dojemné místo, které na chvíli ztišilo naše kroky.
Potom už nás pohltila příroda. Zvolna jsme vystoupaly na stolovou horu Vladař s rozlehlou, částečně zarostlou plošinou. Zamířily jsme na vyhlídku a cestou jsem si pro zpestření odlovila kešku. Na lavičce u vyhlídky jsme si dopřály krátký odpočinek a kochaly se sice omezeným, ale přesto působivým výhledem do krajiny. Mapy.com - Bitva u Žlutic se odehrála v listopadu 1421, kdy husitské vojsko pod vedením slepého Jana Žižky úspěšně odolávalo tři dny početnějšímu vojsku pánů z Plzeňska a saského šlechtice Jindřicha z Plavna na vrcholu Vladař, nedaleko Žlutic. Kvůli nedostatku zásob nakonec Žižka obklíčení prorazil a ustoupil do Žatce. Tato bitva je zaznamenána v Husitské kronice a představuje významnou událost husitských válek. Při sestupu jsem ulovila druhou kešku a pokračovaly jsme dál malebnou krajinou. Ze silnice do Radotína jsme se ještě ohlédly zpět a spatřily horu v celé její kráse.
Za obcí Radotín nás cesta zavedla lesem zpět k řece Střele. vyfotily jsme se na turistické lávce, abychom měly další mostovku do sbírky. Minuly jsme bývalý dětský tábor a vzápětí další, kde ještě probíhal letní pobyt. Dětem jsme trochu záviděly jejich prázdniny na tak krásném místě u řeky. Brzy se před námi objevil Rabštejn, jehož dominantou je bývalý klášter servitů s kostelem Panny Marie Sedmibolestné. Vedle něj se tyčí zbytky hradu a pod ním se skrývá barokní zámek s velmi omezenou otevírací dobou.
Internet - Rabštejn nad Střelou je historické město v Plzeňském kraji, ležící v přírodním parku Horní Střela, asi 30 km severně od Plzně. Původně významné šlechtické sídlo s bohatou historií sahající do 13. století, bylo založeno králem Karlem IV. a prosperovalo díky obchodní cestě. Dnes se Rabštejn pyšní barokním zámkem, kostelem a kamenným mostem, a je oblíbenou lokací pro filmové natáčky a rekreační pobyty. Město je součástí Manětína a nabízí klidnou atmosféru v malebné krajině.
Rozhodly jsme se na chvíli přerušit pěší putování a popojet autobusem do Manětína. Měly jsme chvilku času, a tak jsme využily otevřený stánek s občerstvením – osvěžily se studenou limonádou a pochutnaly si na výborných domácích koláčích. Když přijel autobus, chystaly jsme se nastoupit. Řidič nás však upozornil, že jezdí jen na telefonickou objednávku a vlastně by nás vůbec nemusel vzít. Protože ale stejně mířil do Manětína, za 14 Kč na osobu nás ochotně svezl a ještě nám ukázal, odkud jede zpáteční spoj. Malé „soukromé taxi“ jen pro nás dvě.
V Manětíně jsme zamířily rovnou na zámek. Dozvěděly jsme se, že prohlídka už začala a další bude až za hodinu. Milá slečna v pokladně nám ale nabídla, že se můžeme připojit k právě probíhající prohlídce a vstupné zaplatíme až po jejím skončení. Nabídku jsme s vděčností přijaly, protože jsme potřebovaly stihnout autobus zpět. Batohy Tondu a Růženu jsme nechaly u kasy a vstoupily do zámeckých komnat.
Kolem se rozkládá park, který navazuje na barokní zahradu.V interiéru spatříte tradiční barokní zařízení i unikátní sbírku obrazů zámeckého služebnictva z 1. poloviny 18. století.
Mapy.com - Zámek bývá označován jako perla baroka západních Čech. Vznikl přestavbou původní tvrze v 16. století. Dnešní ráz zámku v roce 1712 vtiskli Lažanští z Bukové. Autorem návrhu byl G. B. Santiniho.
Kolem se rozkládá park, který navazuje na barokní zahradu.V interiéru spatříte tradiční barokní zařízení i unikátní sbírku obrazů zámeckého služebnictva z 1. poloviny 18. století.
Se slečnou průvodkyní jsme prošly pokoje šlechty, obdivovaly nádherné obrazy a na chvíli si odpočinuly od našich věrných parťáků na zádech. Po prohlídce jsme se vrátily na zastávku autobusu. Začalo pršet, a tak jsme oblékly pláštěnky. Na zastávce seděla parta žen, které také mířily do Rabštejna. Spěchaly do stejné hospody, kam jsme měly namířeno i my. Ještě předtím jsme se ale prošly kolem hradu, kostela a zámku. Zámek už byl zavřený a před vraty stálo auto, takže jsme ho ani nefotily a pokračovaly dolů k řece.
U řeky jsme si prohlédly starý kamenný most a vešly do hospůdky opodál. Uvnitř už seděla ona parta z autobusu. Pozdravily jsme se a zaujaly místo u druhého stolu. Panovala tu příjemná domácí atmosféra, sucho a teplo. U našeho stolu měl své místo pejsek domácích, který se chtěl kamarádit. Chvilku měl položenou hlavu na mé noze a smutně koukal, pak se přesunul k sousednímu stolu a nechal se drbat. Od dveří vše závistivě sledoval druhý pes, který prý patří synovi majitele.
Objednaly jsme si teplý čaj a kuřecí roládu s bramborovou kaší. Já vše zapila kávou a pán nám ještě doplnil vodu do lahví. Doporučil nám také spaní u Kozičkova mlýna. Když jsme dopily, znovu jsme oblékly pláštěnky a vyrazily do deště. Opustily jsme Rabštejn a pokračovaly podle Střely vstříc dalšímu dobrodružství. Bylo už šest hodin večer, ale chtěly jsme ještě kousek ujít.
Minuly jsme břidlicový lom a vešly na židovský hřbitov, kde jsme se na chvíli zastavily. Další cesta vedla kolem torza kmene staletého smrku u jedné z místních chalup. Přešly jsme lávku Frankovka a pokračovaly dál po druhé straně řeky.
V pláštěnkách jsme přeskakovaly kameny, přelézaly a podlézaly kmeny popadaných stromů. Chvíli jsme šly těsně u vody, jindy zase několik metrů nad ní. Konečně jsme dorazily ke Kozičkovu mlýnu. Místo na nás ale působilo divně a ponuře, vůbec se nám nelíbilo, a tak jsme se rozhodly pokračovat dál.
Pomalu se začalo stmívat. Prošly jsme ves Černá Huť a kousek za ní se rozhodly ukončit cestu. Na okraji lesíka jsme si vybraly rovné místo a za deště začaly stavět stan. Vše bylo hlavně v mé režii. Podle prodejce se měl stan dát postavit tak, aby do něj příliš nepršelo – jenže já to ještě nikdy nedělala. Nejdříve jsme položily spodní plachtu, přes ni na tyčky natáhly horní plachtu a pod ni vestavěly vnitřní síťovanou část. Trvalo to dlouho, ale nakonec jsme byly celkem v suchu.
Po rychlé hygieně jsme zalezly do spacáků. Byla jsem unavená po noční službě, takže jsem se docela dobře vyspala. Jana je na tom se spaním venku trochu hůř.
