15.–17. 5. 2026 – Via Czechia – Centrální

Pátek

Když jsme loni s Janou došly až na konec Stezky Českem, bylo jasné, že tohle nebude poslední společné dobrodružství. Poznávání české krajiny se stalo srdeční záležitostí a plánování další cesty na sebe nenechalo dlouho čekat. Po náročné jarní tour se v kalendáři konečně objevil volný víkend v polovině května – ideální čas znovu vyrazit.

V den D jsme se setkaly na Hlavním nádraží a naskočily do vlaku směr Cheb. Po delší době jsme se zase viděly, a tak cesta utekla doslova jako voda. Než jsme se nadály, vystupovaly jsme v Chebu. Po povinné fotce na nádraží jsme se vydaly po trati dál. Chvíli trvalo, než jsme se dostaly na druhou stranu kolejí. Cestou jsme minuly lavičky s vyřezanými mašinkami – detail, který nešlo přehlédnout, zvlášť když obě máme „dopravou postižené“ děti.

Pod mostem pod silnicí jsme se napojily na cestu krajinou. Otevíraly se před námi barevné výhledy do okolí a trasa nás brzy zavedla k vodní nádrži Jesenice. Skoro u protějšího břehu vystupuje z vody zatopený most, který dodává hladině zvláštní atmosféru. Chvilku jsme se kochaly vodou, šly kousek podél břehu, ale nakonec jsme se od nádrže odklonily a pokračovaly dál.

Za chvíli jsme vstoupily do obce Lipová a začaly odkládat první vrstvy oblečení. Slunce se opřelo do krajiny a teplota rychle stoupala. Cesta vedla přes železniční nádraží, pod tratí a dál směrem na Dolní Lažany, kde se nachází vesnická památková rezervace. Mapy.com – Památková rezervace, vyhlášená v roce 1995, zahrnuje celou zástavbu obce. Mezi nejcennější stavby patří dvojice hrázděných domů z přelomu 18. a 19. století, k nimž náleží i rozlehlé hospodářské budovy. V obci najdete i další stavby typické pro chebskou oblast.

Za vsí se otevřel výhled na vrch Dyleň, na kterém jsem byla v loňském roce. Fantazie začala pracovat – místo padlých stromů se rýsovala nejrůznější zvířata. Brzy následovala další památková zóna Salajna. Mapy.com – Památková zóna byla vyhlášena v roce 2005 a zahrnuje téměř celou zástavbu obce. V obci, protažené kolem Šitbořského potoka, se dochoval rozsáhlý soubor lidových staveb typických pro chebskou oblast. Zástavba je tvořena rozlehlými venkovskými usedlostmi s hrázděnými patry z 18. a 19. století. Mezi další cenné stavby patří vodní mlýn nebo drobná kaple. Kaple ale leží mimo hlavní trasu.

Prošly jsme kolem ještě zavřené hospody s malou sklárnou, obdivovaly starý mlýn a zblízka si prohlédly minerální pramen. Na louce se klidně pásly ovce a na konci obce jsme narazily na statek s upravenou zahradou, který slouží jako penzion. Místo, kde bychom si dokázaly představit strávit celou dovolenou.

Další úsek vedl podél silnice. V pravidelných intervalech kolem nás projížděly náklaďáky a kombajny, takže bylo potřeba neustále dávat pozor. Před Dolním Žandovem jsme zahlédly v ohradě muflony, ale samotná obec na nás dobrý dojem neudělala. Domy působily zanedbaně, jako by se tu čas zastavil někde v minulosti.

Rozhodly jsme se pro zastávku v místní restauraci. Byla tu jen jedna vietnamská. Když jsme vešly, uvítal nás ochotný pán a hned chtěl točit pivo. Chvilku jsme váhaly, ale nakonec jsme si sedly. Objednaly si jídlo a kofolu. Krátce po té koukám z okna a venku prší. Po chvilce začaly padat kroupy. Tomu říkám načasování. Než jsme dojedly, bylo po všem. Pokračovaly jsme dál podle silnice. Stále nás předjížděly náklaďáky a traktory, které sklízeli řepku. Došly jsme do Podlesí, kde se nachází historická hasičská zbrojnice. Mapy.com - Hasičská zbrojnice se nachází v části Podlesí přibližně 3 kilometry od Dolního Žandova. Budova zbrojnice je prosklená ze tří stran a je do ní stále k nahlédnutí. Uvnitř se nachází stará stříkačka, další nepoužívané zařízení a staré uniformy.

Opět začalo pršet, ale tentokrát už bez krup. Zbytky předchozí přeháňky ležely na okraji silnice jako připomínka bouřlivého odpoledne. U kaple sv. Josefa jsme si oblékly pláštěnky a v mírném, vytrvalém dešti pokračovaly dál.

O kousek dál se objevila odbočka k pramenům Radiovka a Nektar. Mapy.com – místní nazývají tento prostor jako "Kňafák". Radioaktivní minerální pramen se tu dříve stáčel do lahví a využíval pro léčebné účely. Své jméno získal díky vysokému obsahu přírodní radioaktivity. V místě se nacházejí dva vývěry: hlavní Radiovka a boční, méně nasycený Nektar. Místo působilo dost zanedbaně, a tak jsme ani jeden z těchto pramenů neochutnaly a vrátily se zpět na cestu.

Pomalu jsme vystoupaly ke kapli Panny Marie, která slouží jako poutní místo. Kaple byla bohužel zavřená. Jen krátce jsme se zastavily a pokračovaly dál. Z pevné cesty jsme odbočily na Stezku sv. Václava, která se zvedala lesem vzhůru. Stezka nás opět vyvedla na širokou cestu, ze které jsme po chvilce odbočily a vystoupaly konečně na vrchol Lesný.

Na vrcholu stojí pomník mykologa Jiřího Pošmury, na jehož památku zde byl vysazen habr. Když dorazila Jana, společně jsme si udělaly vrcholovou fotku a začaly se chystat na noc. Postavily jsme stan vedle přístřešku a postupně se do něj nastěhovaly. Noc byla studená, teploty klesaly k nule a ticho hor jen občas přerušil vítr.

Kolem čtvrté ráno nás probudila světla a hlasy. Zvenku se ozvalo: "Tady policie ČR." Leknutí bylo pořádné. Nakonec se ukázalo, že dva příjemní policisté hledají nějakého muže, jehož fotku nám ukázali. Po krátkém rozhovoru zase odjeli, ale spánek už se nevrátil.

Sobota

Kolem šesté jsme vylezly ze stanu a uvařily si snídani. Postupně jsme se převlékly z nočního úboru, složily stan a připravily se na další etapu. Sluníčko už svítilo na cestu a nový den sliboval krásné počasí. Čekalo nás dlouhé klesání dolů.

Cestou jsme prošly kolem Lenčiny studánky na rozcestí Hvězda, kde jsme se na chvíli zastavily. Potom jsme se vydaly dál a udělaly si krátkou pauzu u Kyselého jezera a Černého rybníku, kde se klidná hladina odrážela v ranním světle.

Dále nás naše cesta zavedla na Kladskou – malebnou osadu u Mariánských Lázní, založenou roku 1875 jako lovecká oblast. Dominantou je dřevěný lovecký zámeček knížete Schönburga, postavený ve švýcarském stylu, který dnes slouží jako útulné ubytování. Kladská je ideálním výchozím bodem pro výlety do národní přírodní rezervace Kladské rašeliny a nabízí i naučnou stezku. Osada je součástí krajinné památkové zóny a pyšní se unikátní architekturou z konce 19. století.

Kolem zámečku panoval čilý ruch. Neváhaly jsme a vešly dovnitř. Uvnitř nás přivítala milá paní recepční a servírka v jednom. Zeptaly jsme se, zda bychom si mohly dát kávu. S úsměvem nám nabídla kávu a cheesecake – a během chvilky jsme oboje měly na stole. Donesla nám je druhá servírka. Kolem nás procházeli německy mluvící hosté hotelu, atmosféra byla živá a přátelská. Obě děvčata byla moc milá, na každého se usmívala. Ptala se, odkud jdeme, a chvilku jsme si povídaly o chození po horách.

Když jsme zmínily, že máme partu, hned nám doporučily zdejší srub, kam bychom mohly někdy přijet. Po příjemné pauze jsme se ještě trochu prošly osadou, obdivovaly krásné domy a pak pokračovaly dál. Minuly jsme myslivnu z roku 1913 a došly do Lunaparku, kde se nachází hotel Harmonie s japonskou zahradou. Šlo se nám dobře, v hlavě jsme si přehrávaly milý zážitek z hotelu v Kladské a cestě jsme nevěnovaly tolik pozornosti. Úplně jsme minuly odbočku.

Po chvilce se mi zdálo, že je něco špatně. Musely jsme se vrátit. Čekalo nás stoupání k vodní nádrži Mariánské Lázně. Zde měli napilno lesníci a cesta byla plná vody a větví. Jana zrovna chtěla něco říct o padání – a v tu chvíli jsem už ležela na zemi. Se smíchem jsem se zvedla. Za Janou procházel jiný turista, který také uklouzl. Bohužel nerozuměl česky, a tak nechápal, čemu se smějeme.

Brzy jsme narazily na přístřešek U Nimrodu. Svítilo sluníčko a rozhodly jsme se pro pauzu – ideální chvíle dosušit stan. Rozložily jsme ho vedle přístřešku a uvařily si oběd. Sotva jsme ho rozložily, slunce se schovalo za mraky. I tak skoro vše uschlo a mohly jsme pokračovat dál.

Lesem jsme došly na místo s výmluvným názvem Smraďoch. Rezervace byla vyhlášena roku 1968 pro ochranu lesního rašeliniště, které je výjimečné svou polohou – leží v oblasti tektonického zlomu, a proto zde dochází k výronům oxidu uhličitého a sulfanu (sirovodíku). Péčí o území je pověřena Správa CHKO Slavkovský les. Území zpřístupňuje krátká, bezbariérová naučná stezka Smraďoch, po povalovém chodníku vede i k malému rašeliništi s mofetami. Informace o vzniku mofet a původu minerálních vod jsou na instalovaném informačním panelu. Opravdu to zde moc nevonělo, kolem nás bublala voda a země doslova dýchala.

Odtud jsme došly k prameni Farské kyselky. Mapy.com uvádí, že voda má stálou teplotu 7 °C a obsahuje železo a hořčík. Název získala podle Farského lesa, který patřil farnosti v Rájově. Minerální pramen je schovaný v dřevěném altánku. Sundaly jsme hrnečky a pramen ochutnaly.

Lesem jsme pokračovaly dál přes kopec Vlčí kámen. Zde se nachází chráněné území Vlček, které se vyznačuje horninou jménem hadec. Prošly jsme kolem hadcových skal se specifickou vegetací a šly dál. Další cesta nás dovedla do obce Prameny. Na jejím okraji se nachází Barochův pramen, u kterého jsme opět zastavily – i tento pramen jsem ochutnala. Obec nás příliš nenadchla, ale na loukách se pásly krávy a my si užívaly společnou cestu.

Odbočily jsme ze silnice a přešly přes mostek na Dlouhé stoce. Mapy.com – umělé, zachovalé koryto Dlouhé stoky (Flossgraben) o délce 24 km pochází ze 16. století. Ve 2. polovině se Dlouhá stoka dále rozrůstala. Nacházelo se na ní 10 báňských rybníků, 52 mlýnů, 35 mostů a 14 stavidel. Kanál sloužil pro plavení dřeva a zásobování cínových dolů vodou. Cesta nás vedla kus podél kanálu a mohly jsme obdivovat toto úžasné historické vodní dílo.

Dále jsme pokračovaly přes louky a lesy k prameni Novoveské kyselky. Pramen je bohužel nedostupný. Jen na chvíli jsme se zastavily. Chtěla jsem zavolat do Botanické zahrady, že se blížíme, ale nebyl signál. Zbývalo posledních pár kilometrů do Bečova a už jsme se těšily na sprchu.

Nakonec se před námi otevřel pohled na Bečov nad Teplou. Podařilo se mi dovolat řediteli zahrady a domluvily jsme si setkání přímo před vstupem. Sešly jsme k nádraží a na protějším kopci se majestátně tyčil hrad a zámek, na který jsem se tolik těšila. Místo toho jsme ale přešly řeku a zamířily na opačnou stranu – do zahrady.

Jakmile jsme se k ní přiblížily, přijel pan ředitel. Přivítal nás s úsměvem, naložil do auta a odvezl až do samotného srdce zahrady. Cestou poutavě vyprávěl o její historii. Je to jedna z nejstarších zahrad u nás, založená dokonce dříve než Průhonice.

V zahradě dnes funguje volnočasové centrum s tabořištěm. Už tu byla parta mladých lidí s dětmi a panovala tu příjemná, živá atmosféra. Pan ředitel nám nabídl spaní v podsadovém stanu. Pro Janu to byla úplná novinka – a pro nás obě velká úleva, protože jsme nemusely stavět vlastní stan.

Provedl nás celou zahradou, po které jsme se pak mohly volně pohybovat, a poté odjel. Hodily jsme věci do stanu a okamžitě vyrazily na průzkum. Blížil se večer a chtěly jsme si ještě naplno užít poslední sluneční paprsky.

Obdivovaly jsme rozmanité rostliny, klidný rybník i řeku, která zahradu malebně obtéká. Vystoupaly jsme na skály, odkud se otevřel nádherný výhled na celé okolí. Zašly jsme také do dřevěné čítárny, kde se dá v klidu posadit, půjčit si knihu a jen tak odpočívat. Atmosféra nás naprosto uchvátila.

Slunce pomalu zapadlo a zahrada se ponořila do večerního klidu. Vrátily jsme se do stanu a postupně se šly vysprchovat. Večer jsem ještě koupila lístky na nedělní prohlídku Relikviáře sv. Maura. Rozhodly jsme se cestu v Bečově zakončit a druhý den si naplno užít zámek i město. Noc byla znovu studená, ale plná dojmů z celého dne.

Neděle

Ráno jsme se probudily do tichého klidu zahrady a pomalu zabalily batohy. Po osmé dorazily pracovnice zahrady a my si v mezičase vychutnávaly ranní atmosféru mezi květy a zelení, než byla podávána snídaně. Zaplatily jsme pobyt a ještě chvíli se nechaly hýčkat pohodou tohohle zeleného útočiště. Pak ale nastal čas rozloučit se – zahradu jsme opustily a zamířily k zámku.

Procházely jsme městem a na každém rohu narážely na sochy z kovářských sympozií, která se tu pravidelně konají. Jana už tu někdy byla, ale pro mě bylo všechno nové a překvapivé. U zámku jsme se ohlásily na prohlídku relikviáře s. Maura. Tondu s Růženou jsme odložily pod okno vedle skříněk vedle skříněk na věci a vešly dál.

Jana už relikviář dříve viděla, ale tehdy byla prohlídka jinak upravená a komentovaná. Teď byla expozice řešená formou přehledných tabulí, které krok za krokem popisovaly jeho vznik i dramatické znovunalezení po letech, kdy byl ukrytý v zemi. V druhé části byly vysvětlené symboly vyobrazené na schránce a uprostřed místnosti stál samotný relikviář za bezpečnostním sklem.

Dívala jsem se na něj jako na zjevení. Připadal mi obrovský, vznešený a nádherný. Obcházela jsem ho pořád dokola a žasla nad umem dávných řemeslníků, kteří dokázali vytvořit něco tak precizního a zároveň tajemného.

Po prohlídce jsme vystoupaly pár schodů na vyhlídku na město a pak zašly do kavárny, kde právě probíhala výstava kalendářů fotografa Martina Frouze. Po krátké zastávce jsme si znovu nasadily batohy a vyrazily do města.

Jana si chtěla prohlédnout kostel, který se tyčí nad městem jako jeho nepřehlédnutelná dominanta. Od kostela jsme pak sešly dolů k Muzeu žehliček. Jana mi cestou říkala, že je to moc zajímavé místo, které rozhodně stojí za návštěvu. Sama už tam byla, a tak se nabídla, že zůstane venku a pohlídá batohy. Mně se do toho upřímně moc nechtělo – co asi může být tak fascinujícího na žehličkách? Ale nakonec jsem šla.

Uvnitř mě přivítala moc milá paní majitelka a hned se pustila do vyprávění o historii žehlení. Úplně mi spadla brada. Najednou se přede mnou otevřel úplně jiný svět:

Muzeum žehlení a praní – stovky exponátů dokumentujících vývoj žehlení a praní od nejstarších dob po 20. století. Uvidíte žehličky všech typů, mandly, valchy, žehlící prkna, historické prací prostředky i skutečné unikáty z celého světa. Expozice se každý rok obměňuje a doplňuje o nové zajímavé přírůstky.

Expozice pokladniček – zábavná expozice pokladniček (nejen pro děti) představuje stovky pokladniček z různých období a zemí světa. Od tradičních keramických prasátek až po nečekané tvary a materiály. Naše sbírka získala v roce 2020 certifikát jako největší sbírka pokladniček v České republice.

Bankovky a mince. Sběratelská výstava bankovek a mincí představuje platidla z různých historických období a zemí světa. Expozice přibližuje vývoj platidel a měn, jejich podobu, hodnotu i zajímavosti ze světa numismatiky. Uvidíte historické mince, papírové bankovky i moderní oběžná a pamětní platidla.

Po krátkém úvodu se musela majitelka věnovat dalším návštěvníkům v krámku a já se mezi žehličkami, valchami a mýdly toulala sama. Potom jsem vystoupala do prvního patra domku, kde se v jedné místnosti nacházela expozice bankovek a v druhé expozice kasiček. Některé z nich jsem si pamatovala z dětství, a tak se k nim přidala i vlna nostalgie.

Z okna jsem viděla Janu, jak trpělivě čeká venku na lavičce. Nechtěla jsem ji nechat čekat dlouho. Rozloučila jsem se s touhle poutavou expozicí a zamířila zpátky za ní.

Po příjemné procházce jsme začaly mít hlad a začaly přemýšlet, kde si dáme oběd. Restaurace na náměstí nám připadaly příliš strojené a nabídka jídel byla téměř všude stejná, bez nápadu a atmosféry. Rozhodly jsme se proto vydat o kousek dál, za most přes řeku Teplou, do Staré pošty. Tady nás přivítala milá obsluha, útulné prostředí a hlavně opravdu dobré jídlo, které naši zastávku proměnilo v příjemný zážitek.

Po obědě jsme se vydaly na vlakové nádraží, odkud nám odjížděl vlak domů. Cestou zpět jsme si z oken vlaku naplno užívaly výhledy do krajiny a v hlavě si už plánovaly příští putování. Do tohoto kraje se určitě vrátíme a navážeme na naši další cestu novými zážitky a objevováním.