10. den

Výzva přijata, andělé na cestě, i my se rozdělujeme, zkratka, pevnost, Salema, setkání a zase loučení, nic není tak zlé, jak vypadalo, Burgau, všechno jsme zvládly.

Nastal nejobávanější den. Před námi bylo přes 30 km těžkým terénem, který proti chodící Češi vykreslovali v děsivých barvách. Po náročné noci jsme ani jedna nevypadala nejlépe a od včerejška bolela noha z kamenů. Nic nenasvědčovalo tomu, že se to podaří. V hlavě se střídaly různé varianty, jak trasu zkrátit, kdyby to nešlo.

Míša s Jitkou vyrazily jako vždy první a my je brzy následovaly. Po okraji Sagres jsme zamířily k oceánu. Cestou jsme potkaly místního pána se psem, který poradil lepší cestu vedoucí vyschlým mokřadem. Díky tomu jsme se znovu napojily na oceán a kus cesty pokračovaly společně.

Opět následovalo známé střídání – vystoupat na útesy a zase klesnout dolů. Došly jsme na místo, kde parkovaly karavany. Procházely jsme kolem bez snídaně, když se znenadání objevili „andělé“ – parta mladých lidí, kteří nabídli džus. Byli neuvěřitelně milí a tahle drobná pozornost dodala novou energii.

Od karavanů jsme znovu vystoupaly na útes a najednou se šlo mnohem lépe. Po chvíli se naše cesty rozdělily. Jana se rozhodla vynechat útesy a pokračovat po cyklostezce, zatímco já s Petrou jsme se vydaly po skalách. Petra běhala po kamenech jako kamzík a já za ní jen vlála.

Na jednom místě se nám nechtělo trasu obcházet, a tak padlo rozhodnutí pro zkratku po útesech. Bylo to strašné. Cesta necesta, pod námi prudký sráz a nepříjemný pocit v žaludku. Strach byl znát na každém kroku a touha být co nejrychleji pryč sílila. Nakonec se podařilo úsek zvládnout a přišel obrovský pocit úlevy.

Dál následovalo nekonečné stoupání a klesání, až se před námi objevila malá pevnůstka. Pevnost Vera Cruz, známá také jako Pevnost Vera Cruz da Figueira nebo Pevnost da Figueira, je vojenská památka nacházející se v obci Vila do Bispo v Algarve, Portugalsko. Pevnost, postavená kolem roku 1640 během Restaurační války, se nachází na útesu a byla součástí systému opevnění, které bránilo pobřeží u Lagos, včetně pevností Meia Praia, Almádena a Zavial. V roce 1670 místní obyvatelstvo vedené Afonsem Telou porazilo piráty, kteří se pokusili zaútočit na vesnici Figueira. Zemětřesení v roce 1755 způsobilo pád dvou děl z pevnosti, která se potopila. Pevnost se nachází v chráněné oblasti Přírodního parku Jihozápadního Alenteja a pobřeží Vicentina.

Zde padlo rozhodnutí ulovit kešku. Hledání se protáhlo, dlouho se nedařilo, až se mi ji nakonec podařilo objevit. Odměnou byly nádherné výhledy na oceán, které braly dech. Odtud už zbýval jen kousek do prvního záchytného bodu – Salema.

Pěkné městečko přivítalo klidnou atmosférou. První hospůdka, která se objevila v dohledu, se stala jasnou volbou. Až uvnitř se ukázalo, že o kousek dál čekají zbylé kamarádky, ale rozhodnutí zůstat už bylo pevné. Míša s Jitkou pokračovaly dál, každá jinou trasou, a Jana dorazila za námi na kávu.

Objednaly jsme si džusy a tuňákový salát. Než jsme dojedly, přišla Jana. Společně jsme vypily kávu a další džus. Noha stále bolela od včerejška, a tak přišla na řadu záchrana v podobě kanadského Brufenu, který Jana mi nabídla. Vlastní léky byly hluboko v batohu, proto nebylo co řešit.

Po doplnění vody a zaplacení jsme pokračovaly po trase. Městečko zanechalo příjemný dojem – úzké uličky, klidná atmosféra a pomalé stoupání nad ním. Pak přišlo další loučení. Jana pokračovala po cyklostezce a my vyrazily vstříc obávaným „7 vrcholům“, o kterých vyprávěla jedna Češka jdoucí proti.

Kamzík Petra měla opět plno energie a po „kouzelné tabletce“ se ulevilo i mně. Převýšení jsem zvládala mnohem lehčeji. Cesta nabízela krásné výhledy a Petra občas stála až nebezpečně blízko kraje – ale nikdy tak, aby skutečně riskovala pád.

Blížil se konec cesty a tahle trasa začala být čím dál sympatičtější. Vůbec nepůsobila tak strašidelně, jak nám byla vylíčena. Skutečně se nejméně sedmkrát vystoupalo na útes a zase sešlo dolů, místy byla cesta hodně strmá, ale právě to dodávalo cestě na zajímavosti. S pocitem dobře odvedené práce jsme dorazily do Burgau. Na okraji městečka jsme potkaly dvě Češky a na chvíli se daly do řeči. Pak už jsme spěchaly za Janou, která na nás čekala na lavičce a nadšeně nám doporučila místní zmrzlinu. Měly tu skvělou mátovou. Postupně dorazily i naše krajanky, tak jsme jim zmrzlinárnu taky ukázaly. Udělaly nám společnou fotku a my si uvědomily, jak je fajn být zase všechny spolu a mít to nejtěžší za sebou. Zase se potvrdilo, že nic není tak zlé, jak to na začátku vypadá.

Do Luz nám zbývalo pár posledních kilometrů, které jsme šly už společně. Užívaly jsme si výhledy na oceán a do toho se začal pomalu vkrádat smutek z blížícího se konce. Další den nás čekal poslední úsek do Lagosu – a bude hotovo. Na okraji Luz jsme potkaly další Čechy, kteří byli teprve na začátku trasy v opačném směru. Trochu jsme jim záviděly, že mají všechno dobrodružství ještě před sebou.

Odbočily jsme od oceánu a prošly skrz Luz. Ubytování jsme měly až na druhém konci městečka, v hotelu mimo centrum. Zase jsme stoupaly vzhůru a pak klesaly dolů, ale tentokrát už s vidinou postele. Konečně jsme dorazily do cíle – v nohách přes 30 km, unavené, ale šťastné, že jsme to zvládly. Každá po svém, ale všechny pěšky. I Míša s Jitkou se rozdělily: Jitka šla celou cestu po cyklostezce a Míša se držela turistického značení.

Čekal na nás krásný apartmán v hotelovém komplexu se dvěma koupelnami. Osprchovaly jsme se, přepraly věci a zašly na večeři do hotelové restaurace. O co bylo levnější ubytování, o to dražší byla restaurace, ale po tak náročné túře nám to bylo jedno. Ani nabídka nebyla velká – braly jsme prostě to, co bylo. Když jsem usínala, dívala jsem se na měsíc a osvětlený kostel naproti a v hlavě si přehrávala celý den.