11. den - V cíli

Poslední den treku, snídaně v Luz, stoupání, vyhlídky, maják, cíl, oběd, ubytování, Lagos, sangrie

Ráno jsme společně kolem osmé opustily ubytování a naposledy se vydaly na cestu. Přes kopec jsme sešly do městečka a začaly pátrat po otevřené kavárně. Míša našla podnik s výbornými recenzemi – obsluhující pán sice nebyl nadšený z takové náhlé invaze hostů, ale snídaně nás příjemně naladila na poslední etapu.

Vyrazily jsme všechny pohromadě. Vrátily jsme se k oceánu a ještě chvíli šly podél vody, než se cesta začala zvedat vzhůru nad město. Stoupání bylo delší, než se zdálo, ale odměnou byl vrchol hory Atalaia (109 m) a odtud už se otevíraly jeden krásný výhled za druhým. Scházely jsme k Lagosu a ukrajovaly poslední kilometry Rybářské stezky.

Značky nás dovedly až k majáku. Cestou lemovalo stezku množství vyhlídek. Opět se vytvořily dvě skupinky – „kačerky“ a „nekačerky“. Jana s Jitkou, naše nekačerky, vyhlídky příliš nevyhledávají. Já s Míšou a Petrou jsme naopak lovily kešky a lezly po vyhlídkách, kam se dalo. Jednou jsem s nimi dokonce téměř dobrovolně přelezla zábradlí.

Kousek od majáku vedly schody dolů k oceánu. Holky se na ně vrhly, já chvíli váhala, ale nakonec jsem se rozběhla za nimi. Dole se otevřel svět skalních oken, jimiž proplouvaly malé loďky. My jsme se však jen pokochaly, otočily se a vyšplhaly zpět na útesy. U další vyhlídky jsme znovu našly naše kamarádky a v plné sestavě pokračovaly městem k cíli.

Trasa vedla podél kanálu se spoustou stánků se suvenýry. Zatím jsme jen okukovaly, co by se nám mohlo hodit na památku. Na konci kanálu byl přístav menších lodí, kde jsme chvíli pozorovaly ruch na vodě. Cestou jsme si dopředu koupily vyhlídkovou plavbu na další den, takže jsme se měly na co těšit.

Po přechodu mostu přes kanál jsme došly k vlakovému nádraží, před kterým byl oficiální konec naší cesty. Po 11 dnech jsme stály v cíli treku. Za sebou 11 dní písku, útesů, oceánu, několik přechodů řek a potoků. Trasa nás občas zavedla i do vnitrozemí s jinou faunou a florou. Ochutnaly jsme spoustu ryb a mořských tvorů, já poprvé v životě i chobotnici. Vypily jsme nespočet sklenic džusu z čerstvých pomerančů.

A pak najednou poslední tabule – a konec. Směs štěstí a smutku. Udělaly jsme si společnou fotku a zamířily do města hledat hospůdku. Nakonec jsme zakotvily v jedné příjemné restauraci a vybraly si jídlo. Tentokrát zvítězila treska s vajíčky, označená jako tradiční pokrm. A opravdu chutnala skvěle.

Poté jsme se šly ubytovat. Toto ubytování jsme rezervovaly jen pár dní předem, když padlo rozhodnutí zůstat v Lagosu. Já s Petrou jsme skončily ve čtyřlůžkovém pokoji s jedním pánem a slečnou a nakonec jsme dopadly nejlépe. Míša s Janou sdílely pokoj s kašlající slečnou a Jitka s Vietnamcem. Hostel měl útulnou malou zahradu s lavičkami a velkým pomerančovníkem, podle kterého nesl i své jméno.

Po rychlé hygieně jsme se znovu vydaly do ulic Lagosu. Procházely jsme obchůdky a hledaly kavárnu. Po kávě a zmrzlině následovalo další brouzdání mezi krámky a den jsme zakončily v baru se sklenicí sangrie, aby se po všech těch zážitcích lépe usínalo.