26.–28. 6. 2026 – Via Czechia Centrální

Pátek 26. 6. 2026 - Návrat do Bečova, návštěva hradu a další noc v botanické zahradě

Po měsíci jsme znovu sbalily batohy a s Janou vyrazily na další etapu putování. Všichni nás zrazovali kvůli tropickým teplotám, ale nenechaly jsme se odradit. Mně to sice vyšlo hned po noční službě, ale i na to už jsem si zvykla. Autobus nás dovezl do Karlových Varů. Podle IDOSu jsme vystoupily u tržnice, jenže náš spoj odjížděl z nádraží – ten už jsme nemohly stihnout. Zvolily jsme proto vlak, který jel až za hodinu, a vydaly se zatím do města.

Nejdřív jsme se vyfotily s obří Becherovkou a dopřály si skvělé lázeňské oplatky. Pak jsme pokračovaly ke kolonádě a u jedné z kaváren se zastavily na snídani. Obsluha mluvila převážně rusky, ale byla velmi milá a snídaně neměla chybu. Posilněné jsme zamířily na vlakové nádraží. Vlak byl plný dětí s vysvědčením a prázdninovou náladou. Krátce po půl dvanácté jsme konečně vystoupily v Bečově nad Teplou.

Po měsíci jsme se tak znovu ocitly u Bečovského hradu a zámku. Věděly jsme, že v poledne začíná prohlídka hradu, proto jsme přidaly do kroku. Batohy jsme odložily vedle úložných skříněk a připojily se ke slečně průvodkyni. I s námi šlo na prohlídku jen sedm lidí, což vytvořilo příjemnou, komorní atmosféru.

Hrad pochází už ze 14. století, v 16. století byl výrazně rozšířen a v polovině 18. století u něj vyrostl barokní zámek, později obklopený terasovitou zahradou. I když se v hradních interiérech nedochovalo žádné původní vybavení, prohlídka byla velmi poutavá. Na jejím konci jsme vstoupily do hradní kaple Navštívení Panny Marie. Zde byl nalezen slavný Relikviář sv. Maura, který jsme obdivovaly už před měsícem. Kaple vznikla kolem poloviny 14. století a dodnes si uchovala svou jedinečnou gotickou podobu. Návštěvníci mohou obdivovat autentickou architekturu s křížovou klenbou i nástěnné malby s novozákonními výjevy, které patří k nejcennějším svého druhu v českém prostředí. Měly jsme dost času se rozhlédnout a slečna průvodkyně nám trpělivě a podrobně vysvětlovala jednotlivé výjevy na stěnách. Když jsme se dosyta pokochaly, opustily jsme hrad, ale batohy jsme si zatím nechaly uložené.

Jen jsme přešly na další prohlídkový okruh – Výstava Kult svatých těl. Ta představuje osmnáct děl, která přibližují dobu barokní zbožnosti a nabízejí detailní pohled na zdobení ostatkových relikviářů. Na doprovodných panelech výstava seznamuje s uctíváním svatých těl a umožňuje prohlédnout detaily exponátů, které by okem jinak zůstaly skryté. Expozice byla velmi zajímavá, včetně ukázek postupů, jak byly jednotlivé výtvory zhotoveny. Jana, která sama hodně tvoří, byla nadšená.

Když jsme si vše v klidu prohlédly, vyzvedly jsme batohy a vydaly se dál. Zamířily jsme k dalšímu muzeu, kde jsou v prvním patře hračky a ve druhém motorky a kola. Po schodech jsme vystoupaly do prvního patra a rázem se ocitly v časech vlastního dětství i dětství našich babiček. U vchodu nás přivítala moc milá paní spolu s manželem. Ukázala nám místo, kam si můžeme odložit batohy, které nám pán potom pečlivě hlídal. Procházely jsme expozici a s úsměvem si ukazovaly hračky, které jsme kdysi samy měly. Atmosféra byla příjemná a útulná, moc se nám tam líbilo.

Když jsme si vše prohlédly, vystoupaly jsme do druhého patra, kde jsou vystavené motorky a kola. Paní nás upozornila na nejstarší exponát i na další zajímavé stroje a přidala k nim pár zajímavostí. I tady nás expozice nadchla. Všechno jsme si v klidu prohlédly a pak sešly zpět k hračkám pro naše batohy, které stále pečlivě hlídal hodný pán. Poděkovaly jsme, rozloučily se a už jsme se těšily na oběd.

Rozhodly jsme se znovu zajít do restaurace Stará pošta, kde jsme jedly už při minulé návštěvě – a rozhodně jsme nelitovaly. Obsluha byla opět velmi milá a jídlo vynikající. Když jsme pořádně zaplnily žaludky a doplnily tekutiny, pokračovaly jsme dál do Botanické zahrady, kde jsme měly domluvený nocleh v podsadovém stanu.

Už u pokladny nás vítal starší pán, který nás rovnou poslal dál se slovy, že o nás už vědí. Nedaleko občerstvení jsme potkaly ředitele zahrady s kolečkem, i on nás srdečně přivítal. Domluvily jsme podrobnosti pobytu a paní ze stánku nám donesla do stanu prostěradla. Spolu s námi tu zatím byla jen jedna maminka s dětmi, takže panovalo klidné, téměř táborové ovzduší.

Odložily jsme si věci do stanu, zaplatily za ubytování a vydaly se na procházku po zahradě. Začaly jsme v rozáriu, kde se nachází Národní sbírka růží Jana Böhma, významného šlechtitele růží. Ne všechny růže zrovna kvetly, ale i tak to byla moc pěkná podívaná – i když moje maminka má na své zahrádce ještě větší sbírku růží. Potom jsme prošly část svahu zahrady a zastavily se v čítárně s příjemným posezením.

Jana se úplně nejvíc těšila na lodičky – a i na ty nakonec došlo. Já jsem se nejdřív prošla po dřevěném chodníčku na rybníce a potom vlezla do loďky jménem Růženka. Nikdy jsem předtím neveslovala a vůbec jsem netušila, jak na to. Chvilku jsem s loďkou bojovala, než se mi ji podařilo dostat na hlubší vodu. Levé veslo nedrželo a pořád vypadávalo, zatímco Jana už mezitím rozjela druhou lodičku. Nakonec jsem se nějak "doplácala" ke břehu a z Růženky vystoupila. Jana pro mě přijela a zkušeně mě povozila, bylo vidět, jak si jízdu užívá.

Mezitím dorazila druhá maminka s dětmi a tábořiště se začalo pomalu plnit. První maminka ji hned varovala, aby si uklidili jídlo, protože se tu občas objevuje medvídek mýval a krade zásoby – před chvílí ho prý zahlédla. My jsme bohužel to štěstí neměly. Ještě jednou jsme obešly zahradu až na její konec a nakonec se osvěžily sprchou.

Pomalu jsme se zabydlovaly a začínaly usínat, když dorazila třetí mamina s dětmi a psy. Všechny sem jezdí každé léto pravidelně s větší partou, tentokrát ale doslova utekly z rozpálené Plzně. Ještě jsme si chvíli povídaly, sdílely dojmy z cesty, smály se drobným historkám a užívaly si první společné chvíle v klidu přírody. Nakonec se každá z nás zachumlala do spacáku a nechala se pohltit tichem noci. Po noční službě na mě padla taková únava, že se mi víčka zavírala sama od sebe a usnula jsem dřív, než jsem stihla domyslet poslední myšlenku.  

Sobota 27.6.2026 - Krásná krajina, Toužim, anděl na cestě a magické místo

V noci se citelně ochladilo, a tak nezbylo než se zachumlat hluboko do spacáku. Spalo se překvapivě dobře a ráno se vstávalo lehce. Kolem šesté hodiny jsme byly na nohou a v tichosti si uvařily ovesnou kaši k snídani, abychom nerušily ještě spící děti.

Po jídle jsme pobalily batohy a s nadšením si oblékly nová trika s dlouhým rukávem a kapucí, která jsme si každá zvlášť koupila na stejný účel. Díky UV faktoru se skvěle hodí na podzimní Fisherman’s Trail v Portugalsku, kam se chystáme. Na sedmou hodinu jsme měly domluvené otevření zahrady, a tak jsme kolem čtvrt na osm vyrazily na trasu.

Opustily jsme Bečov, který nám rychle přirostl k srdci, a začaly pomalu stoupat do kopců. Zpočátku vedla cesta lesem kolem rybníků. Místy jsme obcházely kaluže a každou chvíli míjely jedlé houby. Občas jsem nějakou vyfotila – jako důkaz, že opravdu rostou. Slunce začalo příjemně hřát a my se ocitly na loukách bez stínu.

Prošly jsme Český Chloumek a v Chyticích obdivovaly krásně opravenou historickou studnu. Krátce nato jsme minuly zaniklý Chytický mlýn. V nedalekém přístřešku jsme si dopřály krátký odpočinek a pokračovaly dál. Slunce přitvrzovalo a cesta byla čím dál náročnější. Podél stezky rostly lesní jahody, kterým se nedalo odolat – pár jsme jich utrhly a osvěžily se jejich sladkou chutí.

Konečně se před námi objevil velký rybník Na soutoku. Za ním následoval menší Podzámecký rybník a vzápětí jsme vstoupily do Toužimi. V tu chvíli už jsme doslova toužily po hospůdce. Na mapách jsem našla Restauraci U Čápa. Kousek před ní stojí budova bývalého pivovaru s komínem, na jehož vrcholu je čapí hnízdo – a v něm skutečný čáp, který na nás shlížel.

Hospůdka působila sympaticky už zvenku. Uvnitř nás přivítal příjemný chládek a milá servírka. Objednala jsem si pivko, Jana limonádu a společně džbánek vody s citronem. Osvěžení i něco do žaludku přišlo přesně v pravý čas. Odtud jsme se vydaly na náměstí, kde právě probíhaly oslavy vzniku města.

Ještě jsme se zastavily v krámku, kde jsme u usměvavé Vietnamky dokoupily pití. Na náměstí stálo pódium a hrála kapela Michal Tučný Revival. Zpěvák byl Tučnému nejen podobný, ale i zpíval téměř stejně – mám to naposlouchané od dětství, takže srovnání bylo nevyhnutelné. Potřebovaly jsme přelít koupenou vodu, a tak jsme se na chvíli zastavily a užívaly si koncert. Publikum připomínalo spíš domov důchodců, ale atmosféru to nijak nekazilo. Když dozněla píseň „Všichni už jsou v Mexiku“, zvedly jsme se a pokračovaly dál.

Okolo přírodního koupaliště jsme opustily Toužim a zamířily přes pole a louky, až jsme dorazily do lesa s pěknou dřevěnou útulnou. Bylo ještě brzy a naším cílem byly Skoky, takže jsme si jen krátce odpočinuly, napily se a šlapaly dál.

Přes Radyni jsme došly do Lachovic. Tam jsme raději zvolily cyklostezku, protože mapy hlásily na původní cestě nebezpečí v podobě popadaných stromů. Brzy jsme se ocitly v údolí řeky Střely. Po krátkém bloudění jsme dorazily k mostku přes říčku – ten jsme ale našly úplně zborcený. Naštěstí bylo málo vody, takže jsme se poměrně pohodlně dostaly na druhý břeh.

Jakmile jsme překročily Střelu, čekalo nás další stoupání, tentokrát do Sovolusk. Les nám naštěstí poskytoval stín před ostrým sluncem. V Sovoluskách si Jana sedla na studnu a já se šla podívat na kapličku. Uvnitř stál vánoční stromeček, což mě v létě opravdu pobavilo. O pár minut později jsme ale dostaly dárek mnohem praktičtější.

Po krátkém odpočinku jsme se vydaly dál. U posledního z několika domů stála na žebříku paní a lakovala masky na stromech. Vysvětlila nám, že je vytvořil její tatínek, který už nežije. Podívala se na nás, zeptala se, kam máme namířeno, a když slyšela, že do Skoků, sama od sebe nabídla odvoz. Bylo po šesté večer, v nohách 35 kilometrů a před námi ještě 3,5 km do cíle. Nebylo nad čím váhat – s vděčností jsme nabídku přijaly.

Chvilku jsme počkaly. Paní se mezitím oblékla, s úsměvem nám pomohla naložit batohy do kufru auta a cestou vyprávěla, jak si jako malá chodila do kostela ve Skokách hrát. Tehdy byl kostel úplně opuštěný, bez života a bez lidí.

Cesta byla plná výmolů a auto každou chvíli nadskočilo, přesto jsme po krátké, ale dobrodružné jízdě dorazily na místo. Rozloučily jsme se s andělem v podobě této paní a vydaly se ke kostelu.

U kostela nás přivítal milý pán, který o nás už věděl – Jana předem volala na informace, aby zjistila, zda je tu možné přespat. Ukázal nám místo, kde můžeme postavit stan, a hned také nabídl prohlídku kostela. Nechtěly jsme zdržovat. Odhodily jsme batohy a zamířily rovnou ke kostelu.

Onen milý pán pomáhá ve sdružení, které se o kostel stará. Jinak žije v Praze. Jeho manželka pečuje o květiny a rostliny, které kostel a jeho okolí obklopují a dodávají mu zvláštní kouzlo. Kromě nich tu byli ještě další dva lidé, kteří se nám však nepředstavili.

Vešly jsme do kostela. I přes svůj špatný technický stav působil neuvěřitelně silným dojmem. Atmosféra místa byla doslova hmatatelná.

Mapy.com – jedno z nejslavnějších mariánských poutních míst českých zemí, které v minulosti svými zázračnými uzdraveními lákalo ročně tisíce poutníků z dalekého okolí. Dnes je tato kulturní památka ve velmi špatném stavu. Jedná se o jediný pozůstatek ze zmizelé sudetské obce Skoky, přežila mnoho období útlumu, chátrání a vandalismu. Dnes probíhají aktivity na záchranu památky a každoročně se zde v květnu a červenci konají poutní slavnosti. Jednolodní barokní kostel s obdélníkovým presbytářem a monumentálním dvouvěžovým průčelím vybudovaný v letech 1736–1738 stavitelem Johannem Schmiedem z Útviny na místě poutní kaple pro markraběte Ludvíka Jiřího z Baden-Badenu. Od r. 1717 je zde umístěn "zázračný" obraz Panny Marie Pomocnice ze Skoků z dílny toužimského malíře Wolfganga Richtera. Význam poutního místa dokládá i fakt, že se v českém prostředí zabydlelo zvolání "panenko skákavá". Správně by se ale mělo říkat "skocká", protože neposkakuje, ale pochází ze Skoků.

Vyslechly jsme poutavý výklad o historii i současnosti kostela, o jeho slávě i pádu. Dozvěděly jsme se také o poslední obyvatelce obce, která se v roce 1982 utopila ve zdejší studni. Při stavbě přehrady Žlutice byla obec odříznuta od elektřiny a od té doby tu tma zůstala.

Všimla jsem si, že se u vstupu prodávají různé drobnosti. Poprosila jsem proto pána, zda by neměl něco k pití. Otevřel dveře u vchodu do kostela a z chladného zákoutí vylovil vychlazené pivko, kofolu i ochucenou minerálku. Zaplatily jsme, dokončily prohlídku kostela a na chvíli se posadily na lavičku vedle něj, abychom vstřebaly dojmy. Chtěla jsem si vypít pivko, dokud je studené.

Potom jsme vyrazily na vyhlídku. Odtud je krásně vidět přehrada Žlutice. Roste tu mohutná lípa, v té době obsypaná květy a plná včel v pilné práci, jejichž bzukot dotvářel letní atmosféru.

Pomalu jsme sešly o kousek níž a zamířily na místní hřbitov. Jsou zde pochováni převážně němečtí obyvatelé obce. Na konci hřbitova stojí zrekonstruovaný domek pro mrtvé před pohřbem, tichý svědek dávných časů.

Vrátily jsme se zpátky ke kostelu a začaly stavět stan. Na obloze se pomalu zvedal měsíc, který neměl daleko do úplňku. Noc byla teplá, klidná a my nechaly bočnice stanu otevřené, aby dovnitř mohl proudit vzduch i kouzlo tohohle zvláštního místa.

Neděle 28.6.2026 - A slunce pálí jen, i 13 km bylo dost, Žlutice a domů

Noc byla znatelně teplejší než ta předchozí, přesto při ránu přišel chlad a bylo potřeba znovu se zachumlat do spacáku. Plán byl jasný – vstát na svítání. Východ slunce měl být v pět, ale obě jsme se probudily už v půl páté, plné očekávání nového dne.

Kolem tři čtvrtě na pět jsme vylezly ze stanu a začaly se chystat na vyhlídku. Já se rozhodla využít čas a odlovit jednu virtuální keš, která vedla místy bývalé obce. Nejprve jsem zamířila ke kostelu, kde byl začátek keše, a jeden z dalších bodů nás čekal právě na vyhlídce. Spěchala jsem tedy do kopce za Janou, abych ji dohnala.

Samotný východ slunce se bohužel schoval za další kopec, ale i tak mělo ráno své kouzlo – tichý vzduch, jemné světlo a pocit, že celý den je teprve před námi. Další body keše nás zavedly na hřbitov, k bývalému hostinci a ke škole. Z kdysi velké obce zůstalo jen pár kamenů a stop, které připomínaly dávný život.

Vrátily jsme se ke stanu, uvařily si snídani a v klidu posnídaly. Pak přišlo na řadu balení věcí a po sedmé hodině jsme znovu vyrazily na cestu. Sluníčko už začínalo nepříjemně pálit a bylo jasné, že nás čeká opravdu horký den.

Pomalu jsme prošly kolem kaple sv. Josefa a dorazily do obce Polom. Krajina kolem nás byla krásně zvlněná, plná výhledů a jemných horizontů. Z Polomu nás červená turistická značka vedla až do Žlutic. Cestou jsme narazily na Ratibořský potok, přes který vedl most z klád. Chyběla nám naše oblíbená „mostová“ fotka, ale trochu jsme se bály, aby se s námi improvizovaný most nezřítil – některé klády se podezřele hýbaly. Nakonec jsme fotku přece jen pořídily a raději rychle pokračovaly dál do kopce.

Prošly jsme Ratiboř a po silnici šlapaly dál. Když jsme ji opouštěly, zaujala nás trojice kadibudek uprostřed pole – zvláštní a trochu úsměvná kulisa naší cesty. Před námi bylo ještě poslední stoupání na kopec Lamberk. Na vrcholu nás čekal pěkný přístřešek, kde jsme se na chvíli schovaly před ostrým sluncem.

Já jsem se mezitím došla podívat na vyhlídku, odkud byl krásný výhled na přehradu Žlutice. Po krátkém odpočinku a osvěžení jsme začaly sestupovat lesíkem dolů. Na louce jsme narazily na několik vozů a skupinu lidí, kteří tam něco chystali. Vůbec si nás nevšímali, a tak jsme tiše prošly na další louku a dál dolů k silnici.

Teploty stále stoupaly a únava se začala ozývat. Poslední kilometry se zdály nekonečné. V dálce byl vidět kopec Vladař - příští cíl cesty. U kostela sv. Mikuláše jsme si znovu sedly a dopřály si pauzu. Ještě předem jsme si našly hospodu, takže jsme pak už jen zamířily přímo k ní. V hospůdce bylo příjemně, chládek a klid byly po celém dni na cestě doslova k nezaplacení. 

Usadily jsme se ke stolu, objednaly si jídlo a pití a těšily se na zasloužený odpočinek. Kousek od nás seděly dvě dámy. Jedna z nich se nadšeně chlubila šikovnou vnučkou a neustále pouštěla videa z jejích vystoupení. Na vnučku byla určitě velmi pyšná, ale nás to dost rušilo a z klidné atmosféry u stolu se stala nechtěná zvuková kulisa. Naštěstí se paní brzy vybil mobil a v kavárně se znovu rozhostil příjemný klid.

V poklidu jsme dojedly a vyrazily na vlak. Nádraží leží až na okraji městečka, takže nás čekala ještě poměrně dlouhá cesta. Jana byla přesvědčená, že vlak jede dřív, a tak spěchala. Já jsem ale cestou neodolala a nahlédla do místního kostela, kolem něhož jsme šly – lákala mě jeho tichá, chladivá atmosféra.

Vlak přijel přesně na čas a před námi byla dlouhá cesta do Rakovníka. Z okna jsme se kochaly okolní krajinou, zelenými poli a lesy, a čím víc jsme se blížily k cíli, tím méně se nám chtělo zpátky do vyhřátého velkoměsta.

V Rakovníku jsme ještě zamířily do klimatizované cukrárny na autobusovém nádraží. Objednaly jsme si osvěžující nápoje a zmrzlinové poháry – sladkou, ledovou tečku za celým výletem. Potom už následovala cesta do Prahy, kde jsme se na nádraží rozloučily a každá se rozjela do svého domova.