Špacír

Krajíc chleba, šunku, sýr

a už jedu na Špacír,

nohy mám dost neklidné,

Vsetín náruč nabídne.

Na startu už doktor čeká,

závislost prý tomu říká,

jediný lék na ní máš,

že si stovku tady dáš.

O půlnoci už se řadí,

špacienti staří, mladí,

spolu projdou Vsetínem

léčbu začít pochodem.

Noc je krátká, brzy svítá,

přes kopce dál vede cesta,

nahoru a hned zas dolů,

občas šlápnout do výmolu.

Svítání a s ním zpěv ptačí,

veseleji se hned kráčí,

někdo spěchá, jiný méně,

lezeme po Krkostěně.

Potkám Pepu ze Zlína,

cesta je víc příjemná,

dlouhý kus jdem pěkně spolu,

nahoru a zase dolů.

Stratenec se na nás směje,

Portáš jídlo už nám hřeje,

sílu velkou zase máme,

Javorníku zamáváme.

V Makově u partyzána

čeká na nás parta známá,

párky, pivko i frgále,

musíme jít zase dále.

Před rozhlednou, za rozhlednou,

naše řady trochu řídnou,

někomu už léčba stačí,

jiného zas boty tlačí.

Pepa už to taky vzdává,

rukou ještě na mě mává,

k domovu pryč odtud míří,

já se ale držím svěží.

Pak i na mě krize došla,

síly nové jsem však našla,

nadechnu se, dále šlapu,

stále hlídám svoji mapu.

Potkám kluky pochodníky,

ztěžka vedou svoje kroky,

přidají hned, když mě vidí,

však jsou přeci ještě mladí.

Já dál ale hodně spěchám,

za zády je brzy nechám,

ale ouha, špatná cesta

odvádí mě v jiná místa.

Zašla jsem si, zabloudila,

radši bych se neviděla,

těžko hledám cestu zpátky,

ztrácím rytmus, kopec prudký.

Nakonec vše tohle zvládnu,

Vsetína se zase dotknu,

konečně jdu do postele,

skoro dvě jsou na kostele.

Pochod ale byl moc skvělý,

veselí tu lidé byli,

nohy mé se zase těší,

na pochody jiné, pěší.