Stezka Českem pokračuje

Po dlouhé zimě přišlo konečně jaro. Tonda už se nemohl dočkat, až spolu vyrazíme na další cestu. Po absolvování Běhu pro Světlušku a Military death march, jsem dobalila věci a konečně se vydala na východ země. 

1 - Úterý 29.4.2025 - Bukovec až Hrádek

V pondělí před pátou jsem opustila Prahu vlakem do Třince. Tam jsem dorazila s mírným zpožděním před půl desátou. Chtěla jsem ještě vybrat hotovost, ale město vypadalo dost divoce, proto jsem to odložila na ráno. Ubytovala jsem se asi kilometr od nádraží v moc pěkném apartmánu. Po sprše jsem rychle ulehla ke spánku. Budík jsem si dala na 5 30h, ale vzbudila se dříve. Po snídani, toaletě včetně sprchy jsem vyrazila na autobus, který měl přijet před vlakové nádraží. Do Bukovce jsem dorazila po osmé hodině. A po známe cestě jsem došla až k nejvýchodnějšímu bodu země. Po půl roce návrat na stejné místo a povinná fotka. Při odemčeni stezkoboxu jsem zjistila, že jsem nechala doma můj vymazlený deník. Sakra, chybička se vloudila. No nic, budu si dávat razítka na papír a pak dolepím. Stejně tam všechny nemám. I konečně jsem se vydala na alternativní trasu do Slezských Beskyd. Prošla jsem Bukovec a za řekou Olší začala stoupat do kopců. Sluníčko začalo hodně hřát a já se pěkně potila. Vystoupala jsem přes Bahenec na Kyčeru, kde byly pěkné výhledy. U hotelu Stožek bylo dost lidí. Potkávala jsem hodně Polákú, ale i Čechů. Na Velký Šošov vede lanovka, ale lidí tu moc nebylo. Následovalo dlouhé klesání do Beskydského sedla. No a zase nekonečné stoupání na Velkou Čantoryji. Opět to byl nekonečný kopec zárohák. Na první pohled se rozhledna zdála malá, ale cestou nahoru jsem změnila názor. Výhledy stály za to. Viděla jsem na Slovensko, do Polska i do Čech. Místní bufet mne moc neoslovil. Dala jsem si kofolu, která jen zasyčela a šla dál. V Chatě Čantoryje jsem snědla česnečku. Výběr nebyl nic moc, jen polévek měli hodně. Odtud jsem klesala do Nýdku. Cestou jsem doplnila vodu u pramene. Na vrcholu Polední se nachází Památník legionářů s obeliskem generála Šnejdárka a Českou mohylou. Také je zde stožár s českou vlajkou. Tímto místem vede každoročně v poslední červencovou sobotu turistický pochod ČSOL a KČT nazvaný Legionářský marš. Na Loučce byly krásné výhledy. Přes Filipku jsem došla k Aleji dobra. Myslela jsem, že bych tu mohla přespat, ale bylo tu ještě moc živo. Proto jsem pokračovala dál do Hrádku. Tam se mi nelíbilo, i šla jsem ještě dál. Nakonec jsem zůstala u studánky vedle říčky Kopytnice. 

1 - Úterý 29.4.2025 - Bukovec až Hrádek

V pondělí před pátou jsem opustila Prahu vlakem do Třince. Tam jsem dorazila s mírným zpožděním před půl desátou. Chtěla jsem ještě vybrat hotovost, ale město vypadalo dost divoce, proto jsem to odložila na ráno. Ubytovala jsem se asi kilometr od nádraží v moc pěkném apartmánu. Po sprše jsem rychle ulehla ke spánku. Budík jsem si dala na 5 30h, ale vzbudila se dříve. Po snídani, toaletě včetně sprchy jsem vyrazila na autobus, který měl přijet před vlakové nádraží. Do Bukovce jsem dorazila po osmé hodině. A po známe cestě jsem došla až k nejvýchodnějšímu bodu země. Po půl roce návrat na stejné místo a povinná fotka. Při odemčeni stezkoboxu jsem zjistila, že jsem nechala doma můj vymazlený deník. Sakra, chybička se vloudila. No nic, budu si dávat razítka na papír a pak dolepím. Stejně tam všechny nemám. I konečně jsem se vydala na alternativní trasu do Slezských Beskyd. Prošla jsem Bukovec a za řekou Olší začala stoupat do kopců. Sluníčko začalo hodně hřát a já se pěkně potila. Vystoupala jsem přes Bahenec na Kyčeru, kde byly pěkné výhledy. U hotelu Stožek bylo dost lidí. Potkávala jsem hodně Polákú, ale i Čechů. Na Velký Šošov vede lanovka, ale lidí tu moc nebylo. Následovalo dlouhé klesání do Beskydského sedla. No a zase nekonečné stoupání na Velkou Čantoryji. Opět to byl nekonečný kopec zárohák. Na první pohled se rozhledna zdála malá, ale cestou nahoru jsem změnila názor. Výhledy stály za to. Viděla jsem na Slovensko, do Polska i do Čech. Místní bufet mne moc neoslovil. Dala jsem si kofolu, která jen zasyčela a šla dál. V Chatě Čantoryje jsem snědla česnečku. Výběr nebyl nic moc, jen polévek měli hodně. Odtud jsem klesala do Nýdku. Cestou jsem doplnila vodu u pramene. Na vrcholu Polední se nachází Památník legionářů s obeliskem generála Šnejdárka a Českou mohylou. Také je zde stožár s českou vlajkou. Tímto místem vede každoročně v poslední červencovou sobotu turistický pochod ČSOL a KČT nazvaný Legionářský marš. Na Loučce byly krásné výhledy. Přes Filipku jsem došla k Aleji dobra. Myslela jsem, že bych tu mohla přespat, ale bylo tu ještě moc živo. Proto jsem pokračovala dál do Hrádku. Tam se mi nelíbilo, i šla jsem ještě dál. Nakonec jsem zůstala u studánky vedle říčky Kopytnice. 

2 - Středa 30.4.2025  
Hrádek až rozhledna Súkenická  

Vyspala jsem se za zurčení vody celkem dobře. Ráno jsem si uvařila snídani z vody ze studánky a vydala se vstříc dalšímu dobrodružství. Čekalo na mne nepříjemné stoupání pod kopec Ostrý. To už jsem byla pěkně splavená. Využila jsem lavičku u rozcestníku a převlekla se do kraťasů. Následovalo prudké stoupání a po něm mírnější cesta nahoru k turistické chatě Ostrý. Odtud vedla pohodová cesta v lese. Pak přišlo zase klesání na Babí vrch. Když jsem přišla k chatě Slavič, byla zavřená. Před chatou byl velký dřevěný medvěd se kterým jsem se musela vyfotit. Kozí hřbety a táhlé stoupání směr Sedlo Malý Polom. Kousek za za Sedlem jsem špatně odbočila a trochu si zašla. Když jsem se vrátila zpět, zjistila jsem, že tu cestu poznávám. Šla jsem tudy před půl rokem opačně. I pokračovala jsem dál podle hranice. Cestou mne zaujal škrpál na zbytku stromu. V dálce mi mávala Lysá hora. Až jsem došla ke kapli. Vloni tu bylo hodně turistů, teď nikdo. No a kousek dál už pokračovala nová cesta. U vrchu Sulov ukazovala stezka rovně. Poslechla jsem a litovala. Červená značka vedla okolo. Tohle byl dost náročný výstup. Na opačné straně už cesta klesala více zvolna. Došla jsem k chatě Doroťanka. Měli venku pěkný jídelníček - několik druhů halušek. Ale bohužel zavřeno. A následoval zase další kopec a další moc pěkná kaple. Prošla hraniční jsem přes přechod Ostravice-Klokočov a zase kopec. Nahoře seděl stezkař Honza. Hned se se mnou dal do řeči a pokračovali jsme společně. Vyrazil na Stezku poprvé s ne úplně dobrou výbavou. Prostě to chtěl zkusit. Došli jsme až k bufetu Na Beskyde. Byl sice zavřený, ale Honza domluvil s pánem, že si můžeme doplnit vodu, která nám už docházela. Chvíli jsme se pokochali nádhernými výhledy, a šlapali dál. Oba jsme se těšili na chatu, že si dáme něco k jídlu a možná i přespíme. Přes Bobek jsme došli na Hluchavku. Tam nám milý pán vylíčil další cestu a jaký nás čeká kopec k Masarykově chatě. No to jsme úplně slyšet nechtěli. Došli jsme k chatě Kmínek, která měla být taky otevřená, ale moc to nevypadalo. Nakonec jsme vystoupali k Masarykově chatě a tam nápis - Dnes jen do 14h. Bohužel bylo 19h. Honza zkoumal, zda by na někoho nenarazil, že by tu přespal. Já se rozhodla jít dál. No Honza šel zase se mnou. Došli jsme přes Bumbálku, kde jezdilo hodně aut, na rozcestí Trojačka. Ani tady se nám nelíbilo. Já se vydala rozhledně Súkenická. Dál už nemělo smysl hledat. Vybrala jsem si místo s travičkou, ale Honza mi tam vlezl. No tak jsem si postavila stan kousek vedle. Uvařila jsem si večeři a šla spát. 

3 - Čtvrtek 1.5.2025 Rozhledna Súkenická až  Pulčínské Skály 

Ráno už byl Honza na nohou, když jsem zvolna vylézala ze stanu. Uvařila jsem si snídani a on si dal něco ze svých zásob. Nevzal si vařič, tak vše na studeno. Pobalila jsem věci a myslela, že se ke mě přidá. Vymluvil se ale, že ještě musí na toaletu do lesa. Vyšla jsem tedy sama. Došla k pramenu Vsetínské Bečvy, na který jsme spoléhali jako další zdroj vody. Bohužel se voda nedala použít. Pokračovala jsem na Makovský průsmyk. Odtud vedla cesta lesem na Lemešnou. A konečně se objevila Javornická studánka. Doplnila jsem si vodu a pokračovala v další cestě. Když jsem stoupala k Javorníku, byl na kopci někým postavený z kamenů hrad z kamenů. Došla jsem až na Velký Javorník. Pak už jsem si jen užívala nádherné výhledy. Všude rostly orchideje, ale ještě nekvetly. Cestou jsem potkala fajn lidi z Ostravy. Prohodili jsme pár slov. Paní sleduje Stezku a oba dost chodí. Další pěkné místo byl Stratenec. Úplně mne okouzlil. Sundala jsem Tondu a vyšplhala na rozhlednu. Chvíli jsem se kochala nádhernými výhledy do krajiny. Kousek odtud stálo bistro Wintrovka, které se objevilo v seriálu o Stezce, ale u rozhledny Obecnice. Dala jsem si Novozélanský masový páj a kávu. Byla to dobrá svačinka. Pokračovala jsem dál na Malý Javorník a odtud z kopce dolů. Cestou jsem si taky musela odskočit na toaletu v lese. Když jsem se dostala k hotelu Portáš, byl k mému překvapení otevřený a na jídelníčku jsem objevila halušky. To se prostě nedalo odolat. A k nim se samozřejmě hodilo řezané pivo. Moc jsem si pochutnala. Obsluha byla moc milá. Slečna se mě ptala při placení, zda platím dohromady. Tak říkám, že Tonda toho moc nesní. Zasmála se a řekla, ze i její batoh má jméno. Při odchodu jsem narazila na Honzu. Doporučila jsem mu halušky a popřáli jsme si hodně štěstí. Užívala jsem si krásné louky a došla jsem na Kohútku. Zde se to hemžilo lidmi, kteří si užívali prvomájový den. Prošla jsem kolem pěkných chat a lidí ubývalo. Když jsem přišla na místo, kde stál velký kříž, seděl tam párek sympatických turistů. Vyměnili jsme si pár slov a já zamířila ke Krkostěně. Záhy jsem pochopila ten název. Cesta padá hodně prudce dolů do Papajského sedla. Když jsem to náročné klesání konečně zdolala, okamžitě se vše změnilo v ostré stoupání na Makytu. I to jsem nakonec překonala a i odtud jsem musela opět dolů a tak střídavě nahoru dolů až jsem do kempu. Tam jsem za tmy došla přes Pulčinské skály, což byla vážně výzva. V kempu to ještě žilo. Já se pozdravila s lidmi u ohně a našla si místo pro svůj stan. 

4 - Pátek 2.5.2025 Pulčínské Skály až Vlárský průsmyk

Než se probudil kemp k životu, byla jsem po snídani a vyrazila směr Pulčínské Skály. Ty mne naprosto uchvátily. Cesta nahoru byla s Tondou na zádech náročnější. Ke zdolání vrcholu jsem Tondu na chvíli sundala. Zpět jsem šla stejnou cestou jako včera v noci. No jsem teda fakt dobrodruh. U studánky jsem si doplnila vodu a vyrazila kolem kempu dál. Došla jsem do Francovy Lhoty,. Je zde muzeum kardinála Trochty. Bylo otevřeno v roce 2015 v prostorách kardinálova rodného domu (č.p.55). Na 12 grafických panelech zde můžete nahlédnout do života kardinála Trochty v duchu jeho hesla "Práce – oběť – láska". V zasklené vitríně jsou umístěna dvě solidea, biskupský znak, osobní korespondence se členy rodiny, některé jeho osobní věci, a unikátní originál Trochtova koncentráčnického čísla z Dachau. Ornát, ve kterém celebroval (ve zdejším kostele) je spolu s většími kusy oděvů v chodbě v nové vitríně. To jsem vyčetl na mapách, ale ještě měli zavřeno. I vydala jsem se zdolávat další kopec zárohák. Cestou jsem narazila na křížovou cestu zakončenou Střelenskou kaplí. Je to krásné místo, kde manželé Lipinští vytvořili nejen kapli, ale i skvělé zázemí pro poutníky. Potkala jsem tu místního vedoucího skautů na toulkách. Prohodili jsme pár slov a vyrazili každý svým směrem. Před Střelnou byl ještě milník Stezky, se kterým jsem se musela vyfotit. Pokračovala jsem po silnici přes obec a i kus za ní. Svítilo sluníčko. Za ohradou mě pozorovaly krávy a telata schovaná ve stínu stromů. Potom jsem omylem pokračovala dál po červené, což byla trochu odchylka od trasy. Zdolala jsem  vrchol Končité. Kopec měl opět cesty zárohačky. Přes rozcestí Požár jsem pokračovala na rozcestí nad Nedašovskou Lhotou. Tady jsem si sedla na lavičku, abych vyklepala boty. Mezitím sem přišla rodinka se dvěma dětmi lovit kešku. Dali se semnou do řeči a byli velcí fandové nejen Stezky. Potom jsem pokračovala dál přes Karpatské louky. Sluníčko svítilo možná až moc. Na jedné tabuli jsem se dozvěděla, že orchideje, co tu rostou se jmenují Vstavač Mužský. Prošla jsem kolem kopce Kanůr, kde se nachází památník a kříž. Dál mne vedla cesta nahoru, dolů a zas nahoru na  horu Kosák. Všude byly nádherné výhledy na krásnou krajinu.  Kolem hory Okršlisko mne cesta dovedla až k Brezové kaplnce. Bylo tu pěkné místo pro setkávání lidí s lavičkami, pramenem a kapličkou. Po krátké zastávce jsem šla dál přes louky dolů, potom lesem prudce dolů až Sidonie. Jeden pán, co šel proti mi říkal, že tam májí dobré pivo. Sice povídal, že už za kilometr a byly to tři, ale skutečně měl pravdu. V Sidonii byla otevřená  hospoda  a pivo jen zasyčelo. K němu jsem zakousla klobásu. Zrovna se tu objevili místní ochotníci a hráli Legendu o sv. Václavovi, tak jsem měla i pěkné zpestření. Když jsem opustila Sidonii, prošla jsem Vlárský průsmyk a značka mě převedla ze dvou mostů přes ten železniční, čekalo mě dlouhé stoupání zpět do dalších kopců. Byla to široká nekonečná cesta. Když už padala tma, pořád jsem nemohla najít místo k přespání. Nakonec jsem nasadila čelovku a cesta se začala trochu měnit, až jsem vystoupala na první malou louku. Začala jsem stavět stan a najednou se objevilo auto. Vůbec jsem ho tu nečekala. Paní se mne slovensky zeptala, zda nepotřebuji pomoc. Když jsem řekla, že ne, odjela pryč. Vyspala jsem se zde docela dobře a žádné jiné auto tu už neprojelo.

5 - 3.5.2025 - Vlárský průsmyk až rozhledna Obecnice 

 Vzbudila jsem se na louce kousek od rozcestí Grófová. Sluníčko od rána hrálo a jako každý den kukala kukačka. Vyrazila jsem přes krásný les na další Javorník. U přístřešku v lese jsem si uvařila snídani. Odtud přes Čerešienkovou k Peňažné, kde je místo setkávání národů. Nachází se zde pěkné posezení i dřevěná socha Severjihvýchodzápad, jejíž autorem je Lubomír Jarcovják, patří mezi Sochy v krajině vzniklé při česko-slovenském sochařském sympoziu roku 2002. Další mou zastávkou byl přístřešek Na Koncích, který je na hraničním přechodu Šanov Horná Súča. Kousek od něj je studánka, kde jsem doplnila vodu. Ve studánce bylo i pivo Hrádek. Asi tu bývá i víc piva a dá se platit přes QR kód. Bylo ale dopoledne a já na pivko neměla chuť. Voda mi stačila. Když jsem se vrátila k přístřešku a odhazovala oblečení do batohu, přijel sympatický cyklista ze Slovenska, kde pracuje jako výpravčí. Zase jsme prohodili pár milých slov o chození i českých a slovenských drahách. Potom jsem pokračovala dál. Za chvíli se pohodová cesta změnila v děs. Byla rozrytá těžkou technikou a nedalo se po ní jít. Neustále jsem musela přeskakovat různé výmoly a dost mě to vyčerpávalo. Naštěstí se to kousek před Žítkovou srovnalo. A jak jsem sešla z kopce k rozcestníku před obcí, následovalo opět prudké stoupání do vlastní Žítkové, na kterou jsem byla zvědavá. Četla jsem onu slavnou knihu o Žítkovských bohyních. Vylezla jsem nahoru a viděla louky plné bylin, ze kterých bohyně vařily své léčivé lektvary v dobách, kdy nebyl po ruce lékař. Dnešní doba se k některým těmto přírodním lékům vrací. Vystoupala jsem do vsi a uviděla otevřené okýnko, kde prodávali rychlé občerstvení. Po náročném stoupání pivko jen zasyčelo. Potom jsem přešla do infocentra, kde jsem si dala razítko Stezky. Paní hlídala malého synovce a moc se nebavila. Asi už má těch turistů v kraji dost. Popošla jsem dál a v domečku u cesty prodávala výrobky ovčí farma včetně občerstvení. Neodolala jsem a zašla. Objednala jsem lokše s parenicou a brynzou, vypila rakytníkovou limonádu a pokračovala dál kolem domku poslední Žítkovské bohyně. Odtud vedla cesta dolů k hraničnímu přechodu Starý Hrozenkov kolem lípy přátelství. Za silnicí pokračovala kousek po široké cestě a zase začalo prudké stoupání na Machnáč. Připadalo mi nekonečný, ale nakonec jsem ho překonala a uviděla kříž na kopci Machnáč. Chvíli jsem se kochala krásnými výhledy do všech světových stran. Bylo to vážně nádherné. No a jak už to bývá, když se zdolá kopec, následovala cesta zase dolů. Trochu se začalo zatahovat a schylovalo se k dešti. Došla jsem do Vyškovce. Mají ti zastávku s gaučem, který zde nejspíš někdo odložil. Kousek od zastávky je pěkná dřevěná zvonička. Pokračovala jsem nahoru na Mikulčin vrch. V 17h začalo bouřit a poprchávat. V 18h přišel větší déšť. Cestou jsem potkala dva Slovenské páry a i s těmi, jak jsme se různě předcházeli, prohodila pár slov. Déšť zase rychle ustal a kamarádi ze Slovenska zůstali u prvního přístřešku na noc. Já ještě pokračovala dál až k rozhledně Obecnice. Když jsem jí uviděla, věděla jsem, že je to správné místo ke konci dne. Podívala jsem se ba počasí a rozhodla se přespat přímo na rozhledně. Když jsem psala domů, že jsem v pořádku, dozvěděla jsem se smutnou zprávu, že zemřel tchán. Byla to smutná chvíle na krásném místě a chvíli mi trvalo, než jsem se uložila k spánku. Nad hlavou mi svítil měsíc a jen občas ještě spadlo pár kapek. Jako by i to nebe trochu plakalo, že odešel další člověk.

6- neděle 4.5.2025 - Rozhledna Obecnice až Kamenná búda

Ráno jsem vstávala akorát, když začalo svítat. Zabalila jsem Tondu a sešla dolů z rozhledny. Vedle ní bylo bistro Wintrovka, ale ještě zavřeno. Uvařila jsem si z poslední vody snídani a vyrazila dál. Cestou jsem doplnila vodu u studánky, o které jsem věděla. Prošla jsem okolo Kamenné boudy, u které jsem původně chtěla spát, ale byla to jen obyčejná bouda ne ta, která byla v televizi. Proto byla volba rozhledny mnohem lepší. Pokračovala jsem vzhůru na Velkou Javořinu. Další pořádný kopec mi dal zabrat, ale výhledy stály za námahu. Odtud jsem sešla k Holubyho chatě. Bylo ještě brzy, ale už jsem tu potkala turisty a v chatě byla možnost občerstvení. Koupila jsem si kofolu, větřík a smažené lupínky. Po svačince jsem vystoupala zpět na Javořinu. Užívala jsem si výhledy. Prošla jsem kolem Památníku česko-moravsko-slovenské vzájemnosti. A zase klesání dolů po hranici. Narazila jsem na Dibrovův pomník - Na tomto místě při přestřelce padl 13.10. 1944 partyzánský velitel Ilja Danilovič Dibrova. Trasa vedla dál k Javorníku přes Šibeniční vrch, kde byl kříž. Dále jsem prošla přes Kubikův vrch a dolů kus po silnici. Potom jsem přešla kopec a šlapala dolů do Javorníku. Cestou na mne dolehla krize. Přepadl mne smutek a strašně rozbolely nohy. Procházela jsem přes město Javorník, které vypadalo v neděli odpoledne úplně opuštěné. Jen sem tam projelo auto a nikde žádný lidí. Minula jsem pěknou zvonici. Javorník volně přechází ve Velkou nad Veličkou. Všechno je jedna dlouhé ulice. Následovalo stoupání nad město a pěkná cesta dál. Došla jsem do Kuželova, kde stojí větrný mlýn. Poslední plně funkční mlýn holandského typu u nás byl postaven v roce 1842. Od roku 1973 je stavba kulturní technickou památkou. Potřebovala jsem na toaletu a tak jsem to spojila i prohlídkou mlýna. Rozhodně jsem nelitovala, protože v takovém mlýně jsem ještě nebyla. Překvapilo mě, jak je uvnitř prostorný. Dál pokračovalo zase stoupání na kopec Kobyla kolem Třech kamenů. Zde je hraničními kameny vyznačeno panství Lichtenštejnů, Magnisů a Uher. Cesta vedla krásné kopečky, pěknou krajinou. Vše doprovázelo kukaní kukačky. Přede mnou běhala celá stáda lesní zvěře. Procházela jsem dlouhé cesty lesem nahoru a dolů, až přišlo klesání ke Kamenné búdě, na kterou jsem byla zvědavá. Zde původně měla stát chata podle Jurkoviče, ale nakonec z toho byla jen malá chata pro lesní dělníky. Nyní to dala parta slovenských nadšenců do pořádku a bývá tu i dost živo. Já přišla v neděli večer. Nikde nikdo. Ale mobilní záchod měl i toaletní papír a vedle barel s kohoutkem na umytí rukou. Ustlala jsem si na verandě a uložila se ke spánku. 

7 - pondělí 5.5.2025 Kamenná búda až Hodonín

Vyspala jsem se dobře. Uvařila jsem si snídani a pojedla u stolečku na verandě chaty. Trochu pršelo, ale já byla v suchu. Ještě jednou jsem použila místní toaletu a vyrazila do deště. Opět jsem procházela lesem, viděla zvěř a poslouchala kukačku.  Přestalo pršet. Došla jsem do Mlýnků a musela překonat po kamenech potok. Za ním následovalo prudké stoupání na Holý vrch. Tam je malá rozhledna, na kterou jsem samozřejmě musela vylézt. Další cesta vedla na vrch Žerotín, kde stojí kříž a kaple. Odtud jsem šla podle vinic a oskeruší dolů kolem krásné malované kapličky sv. Urbana. Mezi vinicemi je pěkná pozorovatelna a u ní občerstvení, které ale bylo zavřené. Vystoupala jsem na pozorovatelnu a chvilku se dívala na vinice kolem. Když jsem dorazila do Strážnice, byl všude strašný ruch. Najednou jsem byla v jiném světě. Připadala jsem si, jako když sem nepatřím. K tomu všemu se úplně ztratily kopce a kolem mne najednou byla rovina. V infocentru jsem si dala razítko. Paní byla milá a narazítkovala mi i všechna další razítka, co mají a já spěchala pryč. Děsil mě ten hluk kolem. Vycházela jsem z města přes Baťův kanál kolem zavřeného Skanzenu. Došla jsem do zámeckého parku Černou branou k zámku. I zámek byl zavřený, ale já stejně chtěla pryč. Kolem kempu jsem šlapala dál kousek podle říčky Veličky a malých zahrádek. Na jednom plotě mne zaujalo množství zahradního nářadí. A najednou jsem ji spatřila. Velkou řeku Moravu, z jejíž pramene jsem pila loni u Králickeho Sněžníku. Tady už tekla široká velká řeka, ze které by mne nenapadlo pít. Pokračovala jsem přes Bzenec přívoz, podešla pod tratí a opět tu byly lesy. Cesta vedla kolem dolů Litner. Potkala jsem stezkaře, který šel v opačném směru. Vyměnili jsme si informace z cesty a popřáli si hodně šťastných kilometrů. Kousek dál jsem našla místo k sezení. Dost mě bolely nohy, proto jsem zastavila, promazala nohy a pokračovala dál dlouhou cestou lesem, která se zdála nekonečnou. Došla jsem do Rohatce. Ale nezdržovala jsem se a šla rychle dál po dlouhý rovných cestach až do Hodonína. cestou trochu poprchávalo,  ale nijak moc, proto jsem ani pláštěnku nevyndavala. V Hodoníně na mě už čekala kamarádka Jana. Po přivítání jsme se vydaly hledat hospůdku na večeři. Jana už trochu jedla a měla nějaké tipy. Když jsme došly do jedné, která se zdála zajimavá, řekli nám, že nevaří. I zvedly jsme se a přesunuly kousek dál. Tam jsme výborně povečeřely a vydaly se na ubytko, které jsem objednala přes Booking. Byl to pěkný, útulný byt s pračkou. Po týdnu jsem se konečně vysprchovala, vyprala oblečení a vyspala v posteli. Navíc jsem měla báječnou parťačku na další cestu. 

8 - úterý 6.5.2025 - Hodonín až Lanžhot

Po dlouhé době jsem si vařila snídani v kuchyni a stihla jsem ještě jednu sprchu. Obě jsme si zabalily batohy a vyrazily do města dokoupit chybějící věci na další cestu. Po krátké zastávce v drogerii jsme pokračovaly společně dál kolem rozcestí U Staré Moravy až do
Mikulčic Hradiště. Po ránu trochu poprchávalo a tak nás moc milá paní nemohla pustit na rozhlednu. Ale akorát začínala prohlídka Hradiště, na kterou jsme šly jen my dvě. Další milá paní průvodkyně nás seznámila s historií zdejších vykopávek, která sahala až do 9. století. Mezi nálezy byly kromě kostí i různé pracovní nářadí, gombíky i náušnice. Byly jsme tím naprosto ohromeny. V dalším domku jsme se dozvěděly, že původní domek s většinou nálezů zcela vyhořel. Potom jsme mohly pozorovat čápa na zdejším komíně, jak si staví hnízdo. Mezitim se zlepšilo počasí a milá paní v pokladně nás zadarmo pustila na věž. Strávily jsme tu s prohlídkou a povídáním 2,5h velmi příjemného času. Odtud jsme pokračovaly dál lužními lesy. Neodpustily jsme si odbočku na cyklistickou lávku, což je krásný nový bílý most přes řeku Moravu. Tady jsme si udělaly pár hezkých fotek a vydaly se kus podle řeky než jsme se vrátily zpět do lužních lesů. Byla to dlouhá cesta po asfaltu. Minuly jsme pamětní kámen- Umístěný kámen připomíná památku všem, kteří se zasloužili o zachování lužního lesa. Nohy mne opět strašně bolely a potřebovala jsem konečně někam dojít. Silou vůle a s vůdcem Janou jsme došly do Lanžhotu. Janě nechtěla jíst v Pizzerii, kde bylo možné ubytování, proto jsme přešly vedle do místní hospůdky. Tam nás uvítal veselý mladík a pořád nám vnucoval topinky nebo steak. No steak jsme si daly a dobré pivko k němu. Chlapec si myslel, že tu porci nesníme. My byly hladové a vymetly talíře jako nic. I přinesl nám za to kávu zdarma. Potom Jana došla domluvit ubytování v penzionu. Měly jsme štěstí a pokoj jsme dostaly. I přesunuly jsme se tam. Byl to moc pěkný pokojík s manželskou postelí. Když jsme měly děti malé, často jsme takto spávaly. Po sprše a promazání nohou jsem se cítila mnohem lépe. Udělaly jsme plán na další den a já objednala další ubytko přes Booking. Jana měla sice karimatku a spacák, ale neměla stan a tady se venku moc spát nedala. 

9 - středa 7.5.2025 - Lanžhot až Bulhary

Ráno nás čekala výborná snídaně, kterou jsme ani nemohly sníst. Jana se nechtěla dál tahat s přebytečnou karimatkou, tak jí nechala na pokoji. Vyrazily jsme se svými batohy Tondou a Růženkou na další cestu směr Pohansko. Cesta vedla přes lužní lesy. Narazily jsme na bunkr - Jana mne opravila, že to je řopík. Nakonec jsme došly k zámečku Pohansko. Venku seděla dost velká skupina mládeže. Šly jsme se zeptat na prohlídku a milý kastelán nás vzal přednostně dál. Na tomto místě bylo o něco menší hradiště, jako v Mikulčicích, tak ta prohlídka navazovala na tu včerejší. Moc jsme si to užily. Od zámečku vedla Stezka stromů podle Pána prstenů, která nás taky zaujala. Uvítala nás Břeclav. Opět celkem hlučné město. Cestou přes něj jsme dostaly chuť na zmrzlinu. I zastavily jsme v cukrárně a koupily si každá dva kopečky. Než jsme došly k zámku, zmrzlina byla v nás. Minuly jsme pivovar a opět jsme vstoupily do lužních lesů. Udělalo se hezky a probudili se komáři. Jana mi nabízela spray z Decathlonu, ale já nevěřila, že na ně něco funguje. Přišly jsme k Janovu hradu, před kterým bylo občerstvení. Přešly jsme lávku k hradu a prohlídly si ho zblízka. Nechtěly jsme čekat na prohlídku, kterou jsme minuly o 5 minut a vrátily se k občerstvení. Daly jsme si výbornou polévku a kofolu. Já konečně použila spray na komáry a byla jsem překvapená, protože vážně funfoval. Pokračovaly jsme dál k zámku Lednice. Ve vodě se krásně odrážel Janův hrad. Došly jsme k přístavišti lodí, které jezdí po zdejších kanálech. Měla jsem chuť na kávu, tak jsme si daly kávu a chvilku poseděly. Moc dlouho jsme se nezdržely, protože tu hrála popová hudba, která jako by sem nepatřila a slečna, co nás obsluhovala byla dost otrávená. Zamířily jsme k minaretu kolem groty a aquaduktu. Cestou jsme pozorovaly kachny, čápy, labutě i racky. Narazily jsme na dvě milé dámy s pejskem. Povídaly, že pejsek vystupuje na představení s dravci jako trhač z Konga, ale byl to drsnosrstý jezevčík. Janu jako dceru myslivce zajímaly všechny botanické informace, a tak četla informační tabule. Konečně jsme došly k minaretu. Poprosily jednu paní o společné foto, nechaly si batohy na kase a vydaly se na prohlídku nejdříve sálů v patře a následně i do věže minaretu. Jana nemá ráda výšky, proto nešla až nahoru. Já se pokochala krásnými výhledy a seběhla za Janou, která už vyzvedla Tondu i Růženku od kasy. Druhou cestou jsme se vrátily k zámku. Ještě, než jsme opustily Lednici, zastavily jsme se na večeři v hotelu Galant. Sice jsme si tu s našimi batohy připadaly trochu nepatřičně, ale obsluha byla milá. Jana si dala tvarůžkovou pizzu a já opět steak. Oboje bylo vynikající, protože mi Jana dala kus pizzy ochutnat. Následovala cesta do Bulhar na ubytování. Jana byla plná síly a i díky delším nohám se držela v čele. Moje nohy už ale nebolely a cestu jsem si užívala. Cestou jsme viděly nutrii, volavky, racky a zaujal nás rybí přechod. Na ubytování jsme dostaly panáka nějakého likéru na uvítanou. Pán nám dal prý úplně nový pokoj, abychom se vešly s batohy. Koupelnu mu prý udělal kamarád. No pokoj byl pěkný, ale u linky chyběl dřez na umytí nádobí a ve sprše byly kluzké dlaždice bez podložky. No na jednu noc to stačilo. Samozřejmě jsme si užily manželskou postel z lednice si daly víno. Bez něj by to nebyla Morava. 

11 - čtvrtek 9.5.2025 - Bulhary až Mikulov

Ráno jsme vstaly kolem šesté hodiny. Uvařila jsem nám kávu a sobě ovesnou kaši. Jana si dala jen proteinovou tyčinku. Namazala jsem si nohy mátovým gelem. Jana si ošetřila puchýř na noze. Pečlivě jsme zabalily věci do svých batohů Tondy a Růženky a vyrazily vstříc novým dobrodružstvím. Ještě ve vsi jsme narazily na otevřený Coop. Jana se došla zeptat na gelovou náplast. Moc milé prodavačky jí našly poslední v regálu. Přešly jsme most přes Dyji a vydaly se k nadržím Nové Mlýny. Provázeli nás rackové. Minulý jsme kemp Pálava a přešly přes most u hráze. Viděly jsme racky a volavky jak loví ryby. Pokračovaly jsme podle nádrží do Pavlova. Zdravily jsme rybáře, kterých tu bylo hodně. Od archeoparku jsme stoupaly vzhůru k hradu Děvičky. Cestou jsme obdivovaly místní sklípky. Skoro všude nabízeli víno. Naštěstí bylo vše ještě zavřeno. Po pro mě pohodovém stoupání jsem se konečně mohly kochat výhledy z trosek hradu. Udělala jsem pár fotografií a než jsme opustily zříceninu, narazily jsme na milé starší dámy. Jana si všimla, že se fotí u zdi hradu a vypadá to zajímavě. Poprosila je, zda by nás tam taky vyfotily. Ještě jsme si chvilku povídaly a vyrazily dál do kopce na Děvín. Janiným kolenům se ta cesta moc nelíbíla a bolela jí noha s puchýřem, ale ty výhledy stály za to. Odtud byl pěkný pohled na nádrže. Chvilku jsme si sedly na malou svačinku. Bavily jsme se o pánovi ze seriálu Stezky Českem, co má velké množství výstupů na kopec a najednou stojí před námi. Hned se s námi začal bavit. Poprosily jsme ho, zda by se s námi nevyfotil. Byl moc milý a dal mi par rad na další cestu. Mezitím se k nám přidal další stezkař který jde z opačného směru. Ještě jsme si chvilku vyměňovali zkušenosti a tipy. Potom jsme zase klesaly pěkně prudce dolů. Cestou jsme si užívaly krásné výhledy ze skal. V Klentnici bylo na kraji bistro s vínem a pěkné sezení venku. Jana si dala birrel a polévku. Já si objednala radši klobásu. Ještě jsme vypily kávu a zakously moravský koláč. Po pauze jsme stoupaly vzhůru na Sirotčí hrádek a zase dolů. Potom následovalo další stoupání na Tabulovou horu, odkud jsme viděly oba hrady. Cestou dolů se mi podařilo už skoro dole uklouznout. Strašně jsem se lekla, ale nakonec to odneslo jen odřené koleno. Pokračovaly jsme kolem vinic, lomů k jeskyni Na Turoldu. Tam jsme se osvěžily kofolou. Poslední stoupání bylo na Svatý Kopeček. I to jsme zvládly. Udělaly jsme hromadu fotek a nastal náročný sestup dolů po klouzavých schodech s Janinými bolavými koleny. I zde jsme to zvládly a odměnily se v cukrárně Caffe Janča. Potom jsme pokračovaly k vlakovému nádraží. Kousek před ním jsme se rozloučily. Jana odjela domů a já pokračovala dál po Stezce. Vyšla jsem za město a ještě dlouho jsem za sebou viděla zámek a Svatý Kopeček. Cesta vedla po pěkné asfaltové cyklostezce až do Nového Přerova kolem polí, kde poskakovali zajíci. Když jsem došla do Přerova, vrata do kempu byla zamčená. Rozhodla jsem se, že budu spát venku, ale měla jsem málo vody. Nakonec jsem zavolala majiteli a on mne po telefonu navigoval k zadnímu vstupu. Ohlásila jsem se na recepci a dostala jsem pěkné místo na spaní na půdě. K dispozici byla kuchyňka, sprcha. Kemp se nachází uprostřed vsi ve starém statku. Lze tu být s karavanem, ve stanu nebo na půdě jako já. Do 20h zde funguje i teplá kuchyně. Já ale neměla hlad. Osprchovala jsem se a šla spát. 

11 - pátek 9.5.2025 - Nový Přerov až Vrbovce

Spaní na půdě ve stodole bylo super. Uvařila jsem si snídani a teple se oblékla. Byla docela zima. Prošla jsem si kemp, kde spalo pár lidí. Ale moc pěkné místo na dovolenou. Doplnila jsem si vodu a vydala se na cestu. po cyklostezce dál. Přes cestu mi přeběhla srnka, po polích poskakovali zajíci. Přešla jsem přes Dyji a kolem Kiosku u Tří Čápů jsem pokračovala dál. Kolem vsi Jevišovka jsem došla na polní cestu podle Dyje po státní hranici. Společnost si dělali zajíci. Prošla jsem kole zbytků mostu, v dáli opět kukala kukačka. Šla jsem od bunkru k bunkru bunkr, podle vody, od bunkru k bunkru. Na starém mostě jsem se převlékla do trička a kraťasů. Už bylo dost teplo. Potkala jsem další zbytky mostu a došla na nový most - vlastně dva, jeden pro auta, druhý pro pěší a cyklisty. Cesta mě vedla po druhém břehu, kde opět byla státní hranice. Zase jsem viděla srnu a zajíce. Dřevěný most mne převedl zpět. Narazila jsem na větší pevnůstku a kousek dál byla lanová lávka přes řeku ve špatném stavu zavřená. A další bunkr po němž následovalo cesta po asfaltu na sluníčku. Došla jsem k Hrádku, kde je další milník Stezky a stezkobox. Dala jsem si razítko a kousek dál potkala mladou stekařku. U vodáckého tábořiště jsem opustila řeku a zamířila k Jaroslavovickým rybníkům a dále do Jaroslavi. Využila jsem otevřené hospody a zašla na jídlo. Výběr nebyl velký buď guláš nebo řízek. Dala jsem si řízek a pivo, vše jsem zapila kávou a vyrazila dál. Cesta se změnila. Po silnici jsem chvíli stoupala vzhůru a potom odbočila na polní cestu podle hranice. Dobře se šlo až odbočce na Hrádek Lampelberk. Potřebovala jsem si namazat nohy, ale na opuštěném hrádku byla rodinka cyklistů se dvěma chlapci. Dělali si tu jednu fotku za druhou. Proto jsem se jen napila, snědla svačinu a vyrazila dolů kolem vinic a dál přes Dyjákovicky do Vrbovce. Tam jsem chtěla ukončit ten den. Obec nabízí přespání na trávníku vedle bazénu, ale na vedlejším hřišti byla nějaká akce místní mládeže, proto jsem pokračovala dál za ves k přístřešku blízko silnice a vinic. Za přístřeškem jsem si postavila stan a uložila se ke spánku. Když jsem usínala, bylo mi smutno. Rozhodla jsem se další den cestu ukončit a vrátit se domů.

12 - sobota 10.5.2025 - Vrbovce až Lukov 

 Ráno jsem se vyhrabala ze stanu. Byla docela zima. Teplá káva a kase mne postavily na nohy. Spala jsem vedle vinic a už v 6 30h dorazil vinař na svou vinici. Složila jsem stan, hodila Tondu na záda a vyrazila na další cestu. Když jsem procházela kolem vinných domků, spatřila jsem u jednoho v mřízi chyceného srnečka. Nejdříve jsem myslela, že je to umělé zvíře, ale on se chudák hýbal. Bála jsem se na něj sáhnout, abych mu neublížila. Začala jsem procházet kolem domků a hledala někoho z místních lidí, ale bylo brzy ráno. Nakonec jsem z druhé strany jednoho domku objevila místní slečnu. Řekla jsem jí, co se stalo. Slíbila, že to bude řešit, tak jsem se vydala dál na Stezku. Na polích poskakovali zajíci. Byl další krásný den. Proti šel pán se psem, který se marně snažil zajíce chytit. Najednou se mi otevřel krásný pohled na město Znojmo. Prošla jsem kolem letiště, kde zrovna startovalo malé letadlo. A už jsem byla na předměstí Znojma. U Louckého kláštera se mi vybavila vzpomínka na naší prohlídku s degustací. Od té doby máme skleničky na víno Znovín. Od kempu jsem šla dál pod hradem podle Dyje do vodáckého centra, kde zrovna startoval turistický pochod. Potřebovala jsem doplnit vodu, proto jsem si objednala limonádu a poprosila o doplnění vody do lahve. Opustila jsem turisty a přešla most na žlutou značku. Už na začátku trasy bylo upozornění, že cesta bude fyzicky náročná. A opravdu to tak bylo. Šla jsem kousek nad vodou nahoru a dolů. Občas jsem musela přelézat kameny a kořeny. Bála jsem se uklouznutí s těžkým Tondou na zádech. Když jsem docházela ke konci, narazila jsem na krásné vyhlídky. Po nich následoval sešup dolů, který bych nerada šlapala opačně. Dole u vody stojí zbytky mlýna a u něj jsou tabule o mlynářství. Došla jsem k provazové lávce přes řeku. Bylo náročné jí přejít a míjet se s cyklisty. Kousek od lávky je vinice Šobes. U ní sedělo hodně lidí a pili víno. Já odolala a šlapala dál do kopce. Cestou se ke mě připojil bezva Stezkař z Jindřichova Hradce. Chvilku jsme si povídali. Potom se ale odpojit na odbočce k nějaké hospodě. Já začala mít krizi. U odbočky ke zřícenině hradu Nový Hrádek, jsem se rozhodla, že zvolním. Do Vranova to bylo ještě daleko a já jsem zjistila, že stejný autobus jede přes tuto ves. Došla jsem 1,5 km na zříceninu, prošla si jí. Byl odtud krásný pohled na zatočenou řeku. Po prohlídce jsem se zastavila na lavičce před hradem a zbytkem mátového gelu promazala své bolavé nohy. Při návratu jsem potkala spokojeného Stezkaře. Hospůdka prý byla super. Popřáli jsme si šťastnou cestu a já šla do Lukova. Tam bylo otevřeno bistro, kde sedělo venku docela dost lidí. Uvnitř bylo víc volno. Poprosila jsem o pivo a něco k jídlu. Dala jsem si výbornou kulajdu. Potom jsem se přesunula na autobus do Brna. Odtud mi jel vlak domů. Ale jak to bude možné, vrátím se do Lukova a půjdu dál. 

13 - pátek 30.5.2025
 Lukov - Znojemský les 

Po noční službě jsem konečně mohla vyrazit zpět na Stezku. Do práce jsem odjela i se zabaleným Tondou a ráno odjela rovnou na Florenc, odkud mi odjížděl autobus směr Znojmo. U metra na Florenci jsem se setkala s kamarádkou Janou, která se opět přidala k mému putování. Chvilku nám trvalo, než jsme se dostaly na nádraží, které je díky přestavbám docela obtížně dostupné. Autobus nebyl plný. Mohly jsme tedy sedět každá sama a já si ještě trochu pospala. Ve Znojmě jsme přestoupily na další autobus do Lukova, kde jsem naposledy ukončila cestu. Chtěly jsme tu poobědvat, ale místní hospůdka byla ještě zavřená. I vyrazily jsme na trasu. Svižným krokem došly až na Hardeggskou vyhlídka. Cestou jsme se kochaly přírodou a obdivovaly louky plné kopretin. U vyhlídky jsme prohodily pár slov s manželským párem cyklistů, kteří také fandí Stezce, protože sami hodně cestují. Vyhlídka nás okouzlila. Pod námi jsme viděly nejen řeku Dyji, ale i rakouské městečko Hardegg s krásným starobylým hradem. Odtud jsme sešly dolů k mostu přes řeku a státní hranici. Po roce 1948  byl hraniční most přes Dyji uzavřen, dřevěné desky odstraněny, břehy spojovaly jen holé traverzy. Na moravské straně byla hranice ostře hlídána ozbrojenou pohraniční stráží. Po revoluci most obnovili a ve staré celnici za mostem vzniklo muzeum, které jsme si s nadšením prohlédly. I na mostě jsou velké fotografie z časů minulých a ze opětovného setkání obou zemí. Přešly jsme zase zpátky a pokračovaly cestou necestou podle řeky. Ještě chvíli jsme mohly obdivovat město s hradem odrážejícím se v řece, ale cesta vedla kolem skal a my musely koukat pod nohy, protože jsme neustále musely překonávat různé překážky v podobě kamenů či popadaných stromů. Některá místa byla dost náročná i pro nás chodce a my potkaly proti i cyklisty, ačkoliv u cesty bylo napsáno, že tento terén není vhodný pro kola a kočárky. No někdo to hold neřeší, ale tady bych kolo tahat nechtěla. Prošly jsme kolem Mahrovy studánka, která má trvale nepitnou vodu, protože pravidelné měření vykazuje vysoké hodnoty dusičnanů. Není divu, když na konci svahu je pole. Rozbor vody ze července 2012 - zvýšený obsah bakterie Escherichia coli. Hamerskou vysutou lávku jsem si přešla kousek sama. My pokračovaly dál po stejné straně řeky. Teprve později jsme si všimly, že jsme jí měly přejít. Nakonec to vůbec nevadilo a my si naopak díky tomu užívaly první výhledy na Vranovský zámek dříve. V Zadních Hamrech nás zaujala pěkná kaple sv. Heleny a pak už jsme pomalu vešly do Vranova. Zde jsme už dost hladové vešly do zdejší restaurace Country salon, kde jsem se chtěla najíst už při minulé návštěvě, protože to doporučoval Výleťák na Steamu. Tehdy jsme tu byli v srpnu a salon byl úplně narvaný lidmi. Nakonec jsme se s manželem najedli v jiné restauraci. Nyní zde bylo pusto, prázdno, ale restaurace fungovala a v ní jen my dvě. To ale nijak nevadilo a my se opravdu dobře najedly. Po jídle jsme přešly most. Za mostem je Grandhotel Sluchátko, který provozuje ukrajinská komunita a mají zde razítko Stezky. I sem jsme před lety s mužem zavítali, ale podávali tu jen ukrajinské jídla, což nás nezaujalo. Další cesta vedla k Vranovské přehradě kolem kaple sv. Josefa. Vodní dílo nás ohromilo. Mraky se odrážely ve vodě a my nemohly odtrhnout oči od té krásy. Když jsme procházely kolem lávky, která vede na pláž, musely jsem se po ní kousek projít a samozřejmě udělat společnou fotku. Dost nás to focení pobavilo a smály jsme se ještě dlouho po tom. Odtud jsme šlapaly dál a pomalu začaly hledat místo na spaní. Nakonec jsme se zastavily na poli, kde nic nerostlo a postavily stan. Za polem pokračoval les a tam se nám už nechtělo. Z lesa se ozývaly divné zvuky lesní zvěře, proto pole byla dobrá volba. Poprvé jsme postavily můj nový stan pro dvě a opět jsme se u toho dost bavily. Ze stanu jsem pozorovala večerní oblohu. Nakonec jsme usnuly.

14 - 31.5.2025
Znojemský les až kemp Velo  

Ráno bylo opět krásné. My vše pobalily. Mezitím kolem prošla stezkařka Renata, která dorazila do Vranova večer a spala kousek od nás. Prohodily jsem pár slov a Renata šla dál. My vyrazily chvilku po ní. Vešly jsme do Znojemského lesa a sešly k zátoce přehrady. Zde jsme opět narazily na Renatu. Společně jsme vystoupaly do obce Chvalatice, kde je Švestkový bar, což je další ze samoobslužných občerstvení na Stezce. Vedle stojí pěkný přístřešek, ve kterém jsme si uvařily snídani. Na přilehlé louce jsme rozložily svoje mokré stany, které na slunci krásně uschly. Renata byla moc milá společnice. Je o trochu starší než Jana. Prošla už skoro celý sever země, kde skončila u Beskyd. A letos začala ze Znojma. Má ale velkou rodinu a chodí do práce, proto to taky chodí po kouskách jako já. Po snídani jsme se vydaly dál. Renča chtěla jít pomaleji, tak jsme se rozloučiliy a my opět šlapaly ve dvou. Narazily jsme na stezkaře, který šel z Českých Velenic. Opět jsme prohodili pár slov. Byl to milý mladý muž. Pokračovaly jsme dál kolem lovecké chaty Bítovských pánů. Šlo se nám dobře a pěkně jsme se bavily a najednou koukám, že jsme kus mimo trasu. No musely jsme se vrátit. Zdálky jsme slyšely hlasitou muziku. Došly jsme do obce Bítov, kde se konal trh. Opět jsme narazily na Renatu, která byla na odchodu. Prodávaly tu různé rukodělné výrobky - keramiku, šátky, tašky, ale i různé pochoutky jako sýry či sladkosti. K tomu všemu hrála živá hudba. Jana si dala limonádu, já neodolala a ochutnala místní polotmavé pivo. Jako zákusek jsem si koupila zmrzlinu. Dál na nás čekala vyhlídka Čertice, z níž opět odcházela Renča. Na vyhlídce seděl manželský pár, který fandí Stezce a taky by rádi vyrazili. V dálce už se tyčil hrad Cornštejn, na který jsme měly namířeno. Sešly jsme k silnici a podle ní pokračovaly na hrad, kam jsme musely opět vystoupat. Jana kvůli svým kolenům oželela prohlídku a pohlídala batohy u kasy, kde využila občerstvení. Já proběhla hrad, pokochal se výhledy na přehradu a okolí. Po návratu jsem snědla klobásu a nealko pivo a šly jsme dál. Cestou jsme musely odlovit skrytou keš u jiného výhledů, protože jí vyrobila naše společná kamarádka Petra a má v listingu moc pěkné povídání o historii přehrady. Za Vysočanským mostem jsme se po domluvě rozdělily. Jana nechtěla jít přes Kozí stezku kvůli svým kolenům a tak pokračovala stopem do Oslnovic. Nejdřív jsem si říkala, že zbytečně plaší, ale už po pár metrech jsem s ní musela souhlasit. I pro mě byla ta cesta náročná. Vedla podle vody nahoru, dolů, přes kameny. Na jednom místě jsem musela využít i řetězy. No s Tondou na zádech fakt výzva. Ještě před koncem Stezka odbočuje vzhůru do kopce cestou, která tam skoro není. Skoro nahoře byly vysoké kopřivy. Odbočila jsem tedy do lesa, že přejdu na silnici, ale narazila jsem na oplocenou část a musela jí obejít opět přes kopřivy. Popálená , poškrábaná jsem se dostala na silnici a došla do Oslnovic. Na kraji stojí moc pěkný kostel Největšího Srdce Páně. Ve vsi už seděla Jana i s Renatou, která přišla chvilku přede mnou. Renata měla stejné dojmy jako já. Dál jsme pokračovaly chvíli společně. Na jednom místě značka vedla vpravo trochu do kopce a Renata šla vlevo dolů, že se cesty později spojí. Jana se přidala k Renatě a já pokračovala po značce sama. No nic, co nedělám běžně a vlastně jsem byla i ráda chvilku sama na cestě. Došla jsem až do Podhradí nad Dyjí a holky nikde. Jejich cesta se mi zdála kratší, tak jsem myslela, že už tu budou. Volám Janě a ony byly kus za mnou. Chvilku jsem počkala a dorazily. Já s Janou jsme neměly vodu. Myslely jsme, že tu bude otevřená hospoda a doplníme. No nebyla. U nejbližšího domu byli na zahradě lidi, které jsme poprosily. Byli moc milí a ochotně nám věnovali 2 litry balené vody. Že prý sledovali ten seriál a chtěli vědět, jak ta Stezka funguje. Prohodily jsme s nimi pár slov a šlapaly ve třech dál. Při další pauze v lese jsme se oddělily od Renči a vyrazily opět samy a samozřejmě špatně. Zjistily jsme to až po dlouhé době, ale cesta se na trasu opět napojovala, tak to zas taková chyba nebyla. Dokonce jsme se později od Renaty dozvěděly, že to bylo lepší. Další odbočka vedla ke Grázlově vyhlídce. Mělo tam být náročné stoupání. Dala jsem Janě na vybranou, zda chce jít nebo pokračovat dál ke kempu. Bylo strašné horko a obě jsme toho měly dost. I mě se trochu motala hlava, ale tuhle vyhlídku jsem chtěla vidět. Jana šla se mnou. Pod vyhlídkou byla hlavní cesta po dřevěných žebřících, ale dala se obejít. Obě jsme zvolily obcházku, která byla prudce nahoru, ale po normální cestičce. Jana potřebovala víc času, tak jsem na vyhlídce chvilku čekala a užívala si výhledy na okolní lesy a řeku Dyji. Nakonec i ona vyšla statečně nahoru a byla ráda, že to dokázala. Ještě chvíli jsme tam pobyly a vydaly se do kempu. Byly jsme unavené a rozhodly jsme se tam přespat. Kemp byl moc pěkný. Lidí tam moc nebylo a všude vládla pohoda. Po zaplacení poplatku jsme v klidu povečeřely, pomazlily místní kočku, postavily stan a umyly svá upocená těla. Ještě dlouho jsem se kochala výhledem na večerní oblohu, než jsem usnula. 

15 - 1.6.2025
 Kemp Velo až Slavonice

Probudily jsme se už v pět hodin ráno a nechtělo se nám spát. Čekala nás ještě dlouhá cesta do Slavonic. I vstaly jsme a začaly balit. Sluníčko pomalu vycházelo. Uvařila jsem nám snídani v kuchyňce kempu a přinesla ke stolu vedle stanu. Všude byl klid. Po snídani jsme složily stan a opustily toto pěkné místo, které nám poskytlo azyl. Za kempem stála nová socha cyklisty a za ní stará socha sv. Jana Nepomuckého. Působilo to velmi zajímavě. Kousek dál byla stará opuštěná rozpadající budova celnice. Prošly jsme kolem ní a podle hranice pokračovaly dál. Chvilku jsme se zastavily a pozorovaly skupinu honících se zajíců. Byli tak zabráni do hry, že si nás moc nevšímali. Dlouho jsme šly podle hranice. Najednou cesta rovně zmizela a my logicky odbočily doprava po pěkné cestě. Před námi opět poskakoval zajíc. Po chvíli kouknu na mapy a zase špatně. Měly jsme jít dál rovně. Musely jsme se vrátit. Chvíli jsme šly polem než se nám podařilo dostat na rakouskou stranu, kde cesta byla. Opět jsme narazily na hraniční přechod a v přístřešku fotografie z různých let, kdy tam proběhlo setkání obou zemí. Celou dobu jsme pozorovaly mraky, které se před námi různě přesouvaly a nevypadaly moc sympaticky. Blízko země se z nich vytvořila vodorovná šroubovice. Dost nám připomínala tornádo. Zastavily jsme a oblékly na batohy pláštěnky. Jana si vzala bundu, já vestu a pláštěnku připravila do pohotovosti. Netrvalo dlouho a opravdu začalo pršet. Za drobného deště jsme došly k mostu přes Moravskou Dyji. Už dlouho jsme se nefotily s mostem, tak jsme to napravily. Most byl v dost špatném stavu a proto jsme ho přešly velmi obezřetně. U Písečné jsme se došly podívat na židovský hřbitov. Byl překvapivě velký. Musela tu žít před válkou pěkná židovská komunita. Přestalo pršet a my si opět užívaly krajinu plnou barev. Potkaly jsme opět stezkaře v protisměru. Varoval nás před ohradami, které musel překonat. Naštěstí v nich nebyly krávy a my jimi prošly bez problémů. Poslední část cesty už vedla podle silnice, po které jsme došly až do Slavonic. Šťastné, že jsme v cíli, jsme zapadly do první pěkné hospody na náměstí. Zde jsme poobědvaly a po kávě se zmrzlinou jsem vyrazila na věž u kostela, která má 176 schodů a většina je točitých. Výhledy ale stály za to. Měla jsem město jako na dlani. Jana mi mezi tím v hospůdce hlídala Tondu. Po návratu jsme se přesunuly na autobus směr Jindřichův Hradec. Na zastávce už čekala Renata, kterou jsme potkaly už v hospodě. Společně jsme nastoupily do autobusu a odjely do Hradce. Tam jsme se definitivně rozloučily. Renata jela taky do Prahy, ale autobusem. My popošly vedle na vlak. Naše cesta zatím skončila, ale možná se ke mě Jana ještě přidá na jinou část Stezky. Sice mne baví chodit sama, ale ve dvou to má zase jiný rozměr a dá se užít hodně legrace. Navíc Jana je fakt dobrá a ujde dost velkou vzdálenost. 

16 - 28.6.2025 Slavonice až Nová Bystřice

A opět jsem vyrazila na Stezku. Už mi vážně chyběla. Cesta do Slavonic byla dostnáročná. Nejdříve vlakem z Prahy do Havlíčkova Brodu to bylo ještě v pohodě, ale pokračování dalším vlakem mělo dvě výluky autobusem. Nakonec ale vše dopadlo dobře a já vystoupila ve Slavonicích. 

Ještě jsem zašla do města na zmrzlinu, pokochala se náměstím a pokračovala kolem kostela sv. Jana Křtitele ven z města. Nakoukla jsem do kostela, ve kterém měl hnízdo ptáček Rehek. Moc se mu má návštěva nelíbila. 

Za městem jsou pro děti vytvořena zastavení pohádkového lesa. Neměla jsem sebou žádné dítě, i šlapala jsem dál až k Muzeu opevnění. 

Jsou to opuštěné řopíky, které měly bránit naši zem.

Muselo tu dost pršet, protože cesty byly místy dost podmáčené a vymleté. Poději jsem se dozvěděla, že tu den před tím padaly kroupy. Všude bylo plno borůvek, kterým se nedalo odolat. 

Došla jsem do Starého města pod Landštejnem Moc lidí jsem nepotkala. Ze silnice mě odbočka dovedla ke kapli. Drobná bezslohová kaple z 19. stol. Podle pověsti nechal kapličku postavit místní revírník z vděčnosti za uzdravení manželky. V interiéru soška Panny Marie a novodobé obrázky. Zkusila jsem tu hledat kešku, ale neúspěšně. 

Radši jsem pokračovala k hradu Landštejn, na který jsem se moc těšila. V kase mi pán prozradil, že na prohlídce potkám Jana Kraus s Chýlkovou. Cestou na věž jsem na ně skutečně narazila. Na věži mi chyběla vlajka pánů z růže. Když jsem se ptala, proč tam už není, tak prý byla několikrát ukradena. Pán z kasy nadšeně ukazoval fotky s herci. No já tuto potřebu nemám.

Pod hradem jsem zašla do restaurace, která má i razítko Stezky. Objednala jsem si pivo Platan a k obědu hermelín s hranolky. Mezitím se spustil déšť, ale než jsem vypila kávu, byl pryč a já mohla jít dál. 

Prošla jsem kolem kostela sv. Jana Křtitele z roku 1300. Minula jsem výklenkovou kapličku a odlovila další kešku. 

V obci Blato jsem kromě kostela obdivovala Penzion U myslivců a vzpomněla si na Janu, která měla tatínka myslivce. V Klášteře se se nachází zajímavý kostel Nejsvětější Trojice. Kostel samotný byl postaven na místě starého, vypáleného novokřtěnci po vyvraždění 40 řeholníků a pobití katolických věřících při mši svaté dne 22. července 1533. Pod oltářem se stékají tři léčivé prameny v jeden - studánku naleznete vedle kostela. Kněžiště je atypicky obráceno na západní stranu. Bohužel byl zavřený, tak jsem ho mohla obdivovat jen z venku a vodu ze studánky jsem nezkoušela. 

Jdu si podle mapy Stezky a najednou pastvina se zákazem vstupu. Co teď. Krávy nikde a obcházet jsem to nechtěla. No zkusila jsem vejít. Dlouho jsem žádné krávy neviděla až ke konci byly a hodně. Naštěstí kus od východu z pastviny, tak jsem spěchala, než si mě všimnou. Byla ve mě malá dušička, ale prošla jsem.
Dál jsem pokračovala cestou necestou až do Nové Bystřice. 

Zde jsem nejdříve navštívila večerku, abych doplnila zásoby. No ještě, že tu ti Vietnamci jsou. Potom jsem prošla náměstí a s městem jsem opustila i etapu České Kanady. 

Chtěla jsem přespat v přístřešku kousek za městem, ale byl obsazený. Naštěstí druhý a hezčí byl volný. Vypadal pěkně a mě se nechtělo stavit stan, proto jsem přespala na lavici. Dlouho jsem ale nemohla usnout a otravoval mě komár. To by se ve stanu nestalo. 

17 - 28.6.2025 Nová Bystřice až České Velenice

Ráno ale bylo pěkné a přes stromy bylo vidět vycházející sluníčko. Dlouho jsem šla lesem a ke kameni republiky U hotelu Peršlák. Pískovec s podobou ČSR sem byl umístěn v roce 1938 na důkaz odhodlanosti mužů bránit svou vlast. V roce 1945 byl na kámen doplněn nápis "Pravda vítězí 1945". Odlovila jsem zde keš. 

 Samozřejmě jsem nemohla vynechat odbočku na nejsevernější bod Rakouska, kde byla i k tomu místu keška.

U Novomlýnského rybníku jsou zbytky zaniklé osady Nové Mlýny, která tady byla celá staletí, ale po druhé světové válce musela ustoupit železné oponě. Můžeme tu vidět i kousek z ní.

Já pokračovala dál a dál. Vedly mě dlouhé cesty lesem. Už jsem měla trochu krizi. Naštěstí podle cesty rostly borůvky, tak jsem zastavovala a mlsala.

Jak jsem se blížila ke Staňkovu, začala jsem potkávat cyklisty. Kolem Stankovského rybníku přes obec Staňkov, jsem došla k rybníku Hejtman. Podle něj vedla dlouhá cesta až do kempu.

Zde je lávka na ostrov. Vypadá moc pěkně, ale je dost vratká. Když jsem jí předcházela, měla jsem obavu, že zahučím do vody. Když jsem byla za polovinou, vyrazil proti cyklista vedoucí kolo a holka s koloběžkou. No bylo to o prsa. Zpět jsem přešla už bez problémů. 

V kempu jsem si dala jídlo a pivko, tedy vlastně dvě. To první jen zasyčelo. Před odchodem jsem si chvíli omočila nohy v rybníku.

Kolem dalšího rybníku Medenice jsem se vydala dál po dlouhých asfaltových cestách přes Novou huť, Františkov po dlouhých většinou asfaltových cestách. Seznamovala jsem se s krajinou Vitorazska. 

Už dost unavená jsem dorazila k lomu Písek. Je zde zákaz vstupu, ale lidí tu bylo hodně. Opět jsem smočila nohy a hned se šlo trochu lépe. U lomu jsem v občerstvení doplnila vodu a vypila limonádu. 

V obci Krakonoš jsem se zastavila u kostela sv. Jana Křtitele že 13. století. Bohužel byl hraničním pásmu a vedle něj si zbudovala kasárna pohraniční stráž. Nyní ho místní a odsunutí Němci dávají dohromady. Bylo mi ho líto, proto jsem i já přispěla drobnou částkou.

U Josefského rybníka stojí pomník Jaromíru Jandovi, který byl skaut,  zastřelený na konci 2. Světové války. Chtěla jsem tu ukončit den, ale v přístřešku seděly dvě holky a mimino a povídaly si. To místo se mi moc líbilo. Chvilku jsem čekala, jestli neodejdou. Bylo už kolem půl deváté, ale ony nic. I vydala jsem se dál. Cestou jsem potkala rodinku s malými dětmi. Měli plný kočár batohů. Asi mířili ke stejnému přístřešku. Já se tedy vydala dál. 

Procházela jsem večerními Českými Velenicemi, kde mládež oslavovala konec školního roku. Město vypadalo dost strašidelně a já byla ráda, když jsem došla na jeho konec. Vedle hřbitova byl ještě jeden přístřešek a konečně i klid. Už skoro za tmy jsem postavila stan a rychle se do něj schovala před komáry. V mém novém stanu pro dva jsem měla dost místa. Udělala jsem nezbytnou hygienu a uložila se ke spánku. 

18 - 29.6.2025 České Velenice až Nové Hrady 

Ráno jsem mě vzbudili ptáci před pátou. Pomalu jsem složila stan. Uvařila si snídani a vyrazila směr Nové Hrady. 

Opět jsem procházela dlouhé nekonečné cesty. Sluníčko hřálo a chystal se další teplý den. Naštěstí většina cesty vedla lesem. Po včerejším výkonu jsem se rozhodla krotit. 

Došla jsem ke Skanzenu ochrany státní hranice, kde sice bylo zavřeno, ale venku je ukázka toho, jak vypadala státní hranice za totality i původní celnice. Moc jsem se ale nezdržovala a pokračovala dál. 

U cesty rostly lesní jahody, které mi za drobné zdržení stály. 

Sešla jsem k rozlehlému Zevlovu rybníku a došla k mlýnu. Mlýn zde stál již ve 14. století. Po rekonstrukci v roce 2017 byl zpřístupněn veřejnosti. Konají se tu i komentované prohlídky. Před mlýnem stojí zemědělská technika používaná na počátku 20. století. Je zde i občerstvení, ale já se těšila na oběd ve městě. Pokračovala jsem tedy dál. 

A konečně tu byly Nové Hrady. Došla jsem až do hradu a zakoupila vstupenku na prohlídku, která ale začínala až za 45 minut. Uložila jsem Tondu do boxu a vyrazila na blízké cukrárny na zmrzlinu. Po příjemném osvěžení jsem se vrátila do hradu.

Měla jsem ještě dost času udělat pár fotek okolí. Prohlídka hradu byla zajímavá. Mladý průvodce nás seznámil s jeho historií. Hodně vyprávěl o rodu Buquoyojů, který se zde zasloužil o vznik krásného Terčina údolí, které budu procházet příště.

Myslela jsem, že mám spoustu času. Když jsem ale hledala nádraží, odkud jsem si koupila lístek domů, zjistila jsem, že je 5 km daleko. Naštěstí byl čas. I vydala jsem se na vlak do Nových Hradů podle silnice a přes dvě vesnice. Nakonec jsem vlak stihla a odjela domů. Zpátky ale pojedu z Budějovic autobusem. Jedna taková cesta stačila. 

19 - 25.7.2025 - Nové Hrady až Stříbrné hutě 

Vrátila jsem se do Nových Hradů tentokrát až na autobusové nádraží. Původně se mnou měla být Jana, ale zdravotní důvody jí to nedovolily, proto jsem opět sama. Dost jsem se těšila, protože ve dvou to má taky svoje kouzlo, ale nedalo se nic dělat. Tak se mnu byla alespoň na dálku. Snad to vyjde jindy.

Po dlouhé cestě jsem se opět stavila v Apatyka cafe,kde se mi před měsícem moc líbilo.

Po občerstvení jsem zašla na hrad. Zapoměla jsem totiž doma svůj plecháček. Chtěla jsem si tedy koupit jiný. Musela jsem ale počkat, až otevřou obchůdek. Obešla jsem tedy hrad a odlovila kešku. V obchůdku plecháček neměli, ale v podobném stylu normální hrnek. No snad ho nerozbiju.

Stezka mě vedla do Terčina údolí. Je moc pěkné. Mapy.com - Původně krajinářský park se rozkládá na území o rozloze okolo 140 ha. V parku máte možnost obdivovat množství cizokrajných dřevin, historických staveb a uměle vytvořený vodopád napájený náhonem z říčky Stropnice. Vodopád je krásný. Jen tam bylo dost lidí. Podívala jsem se na něj i zhora. Cestou z údolí jsem narazila na párek turistů s batohy sedících na lavičce. Pán si chtěl povídat. Tak jsem chvilku pokecala. Šli na druhou stranu a povídali, co mě čeká. Ale nejdou Stezku, protože si umí najít vlastní cestu. No taky názor. 

U Cuknštejna jsem odlovila další kešku. Tento malý hrádek je bohužel nepřístupný. 

Došla jsem do Horní Stropnice na jejímž konci se nachází kemp. Osvěžila jsem kofolou a využila toaletu. 

Pokračovala jsem dál přes louky do Dobrý Vody. Je zde krásný kostel Panny Marie Těšitelky u něhož vyvěrá silný pramen. Vedle kostela je ještě Kamenný stůl a vedle slova Tady a teď. Bohužel zde bylo hodně lidí, proto jsem se moc nezdržovala a šla dál. 

Odlovila jsem ještě kešku u památníku věnovanému obětem teroristických útoků z 11. 9. 2001. Následovalo stoupání na Kraví horu. 

Tady je moc pěkná rozhledna s plošinou ve výšce 32 m. No schodů má opravdu hodně. Zase jsem chvilku hledala kešku a když jsem to chtěla nechat být, tak jsem ji našla. Vzala jsem batoh a vyrazila dál po trase Stezky. Bylo to dost náročné lezení. Po chvilce jsem zjistila, že jsem zapomněla hůlky. I přelezla jsem zpět a radši to obešla po červené značce, která nebyla tak těžká. 

Ovšem další cesta na Kuní horu byla taky moc pěkná. Strmý kopec nahoru s popadanými stromy mi dal pěkně zabrat. Cesta dolů byla trochu lepší. Ke konci jsem potkala párek houbařů, kteří taky fandí Stezce. 

Šla jsem dál do Černého Údolí, před kterým byl rozestavěný most, ale takhle večer se dalo přes stavbu projít. 

Následovalo stoupání k penzionu Lesovna Žofín. Je to další pěkné místo a hlavně tu vaří. Slupla jsem svoje oblíbené borůvkové knedlíky a pivko.

Po kávě jsem se vydala k Huťskému rybníku, kde jsem chtěla spát. Místo se mi  moc nelíbilo, proto jsem zamířila k dalšímu přístřešku Stříbrné hutě. To bylo o něco lepší a už bylo pozdě. V přístřešku už ležel Stezkař Toulavý vlk. Už skoro spal, ale nakonec jsme pěkně pokecali a i já se uložila k spánku do svého stanu. Nebyl tu žádný signál. Nemohla jsem dát vědět domů, že jsem v pořádku. No jdu v pohraniční. 

20 - 26.7.2025 Stříbrné hutě až Český Heršlág 

Ráno jsme byli oba vzhůru brzy. Společně jsme posnídali. Roman mi dal pár tipů na další cesty. Podíval se na můj stan, protože by si chtěl taky nějaký koupit. Nakonec jsme se rozloučili. Roman vyrazil na východ a já na západ Stezky. Následovalo stoupání vzhůru. Cestou jsem přešla most přes Lužnicí, která tu vypadá jako malý potok. 

Po dlouhé cestě jsem došla až do Pohoří na Šumavě. Je zde kostel Panny Marie Dobré rady. Mapy.com - Kostel z roku 1779, který po odsunu a vyprázdnění vesnice chátral až do roku 1999, kdy spadla věž kostela a zbortila střechu celé chrámové lodi. Zůstal nicméně stát tzv. presbytář, v kterém se pořádají kulturní akce směřující k postupnému oživení kostela a celého Pohoří. Kostel má úžasnou atmosféru. U kostela jsem potkala rodinku s kočárem, dvěma dětmi a psem. Nejspíš jdou taky Stezku. Prý spali tady u někoho na zahradě.

Stále mě zlobil signál, tak jsem se koukala do mobilu a nehlídala značku. Po chvilce jsem si všimla, že jdu špatně, ale to už jsem se nechtěla vracet. Vzala jsem to lesními cestami na trasu. Místy ale bylo dost mokro. S lehce promočenými botami jsem se vrátila na trasu. 

Začalo pršet a pršelo dlouho. V přístřešku cestou jsem ještě stačila na sebe i Tondu pláštěnky. Pořád nebyl žádný signál. Nakonec byl ten déšť příjemné zpestření. Po poledni ustal.

Narazila jsem na rozbitý most přes potok. Zřejmě už je to delší dobu, protože vedle byly položeny prkna a vyšlapaná cestička. Šla jsem po dlouhých rovných cestách až do Cetvin. Už jsem měla krizi a nikde ani živáčka.

V Cetvinách je opět krásný kostel. I když nejsem věřící, tak mě tyto stavby fascinují. Dýchá z nich dávná historie. Mapy.com - Gotický kostel pocházející zhruba ze 2. třetiny 14. stol. V období komunismu byl kostel údajně využíván k porážce vepřů a jako skladiště. Objekt byl ponechán svému osudu, veškeré původní zařízení bylo odstraněno neznámo kam. Tady jsem opět potkala lidi. 

Pokračovala jsem dál do Dolního Dvořiště. Cestou jsem procházela kolem voňavých luk a v dálce už vykukovala Šumava.

V Dolním Dvořišti jsem se stavila na jídlo. Myslela jsem, že tu budou mít Cmundu po Kaplicku, když je Kaplice vedle, ale nakonec jsem byla ráda za řízek s bramborem. Po dobrém jídle jsem přešla šílenou silnici E55 a šlapala jsem radši pryč.

Poblíž Rybníka byla uzávěra. Kope se zde nějaké potrubí, ale byla sobota večer a dalo se bez problémů projít. Opět začalo trochu pršet. Přehodila jsem přes nás jen mojí pláštěnku. Pomalu jsem došla až do Českého Heršláku, kde z bývalé budovy pohraniční stráže představují penzion a je zde restaurace Rota. Pro Stezkaře zde nabízejí možnost postavit stan a doplnit vodu. Je samozřejmostí si tu něco dát k jídlu a pití. Měli zde skupinu německy mluvících lidí, kteří se halasně bavili na verandě. Sedla jsem si do hospůdky a objednala utopence a pivko. Pán byl milý a vše přinesl rychle. Po jídle jsem si ještě na toaletě vyčistila zuby a šla stavět stan radši kousek dál od hlučné skupinky. Byla jsem hodně unavená a brzy jsem usnula. V noci opět začalo pršet. 

21 - 27.7.2025 - Český Heršlág až Vyšší Brod  

Vyspala jsem se dobře. Ráno stále pršelo. Pobalila jsem batoh ve stanu a vylezla v pláštěnce ven. Složila jsem mokrý stan. Odhodila dva hlemýždě do trávy. Na krytém venkovním sezení jsem si uvařila snídani. Odhodila odpadky do popelnice a vyšla vstříc dalšímu dobrodružství.

Chvilku jsem váhala, zda radši nesednu na vlak domů, když tak prší. Jenže to by mi hrdost nedovolila. Na nohách voděodolné ponožky, jednu pláštěnku na Tondovi a jednu přes oba to by bylo škoda nejít dál. Po chvilce se mi cesta začala líbit. Kolem krásná krajina plná lesů a luk lehce zvlněná. Kopce zatím přijatelné. Hned za Horním Dvořištěm jsem narazila na krávy na cestě. Chvilku jsem váhala, ale stejně mi nebylo, než projít mezi nimi. Byla ve mě malá dušička, ale krávy po mě jen koukaly a kamarádit se nechtěly.

Dál se šlo dobře. Déšť se občas zesílil, někdy i na chvilku ustal. Z lesů stoupala mlha. U rozcestí Radvanov odbočka jsem odbočila k nejjižnějšímu bodu země. Cestou jsem si četla cedule o nelegálních přechodech země i o zaniklé obci Radvanov. Byla to divná doba. U přístřešku nedaleko jižního bodu venčil nějaký starý pán z druhé strany hranice psy. To byl na dlouho jediný člověk, kterého jsem viděla. Následovalo povinné foto na posledním ze čtyř zeměpisných bodů. Vrátila jsem se k přístřešku a posvačila. Pořád ještě pršelo, ale nebylo to nic strašného. 

Pokračovala zvlněná krajina až do Studánek. Napadlo mě, že bych si dala oběd, ale lidi a projíždějící auta mne úplně odradili. Vystoupala jsem nad Studánky a šla dál. Kousek jsem šla podle Menší Vltavice. Cestou jsem narážela na zajímavé kříže. 

Odbočila jsem z trasy Stezky k Vyššímu Brodu. Vystoupala jsem ke kapli Maria Rast, kde končí křížová cesta. Je to opravdu moc pěkné místo. Odlovila jsem kešku a sedla chvilku na lavičku. Vyměnila ponožky za prstové a dlouhé kalhoty za krátké, protože už svítilo sluníčko. Moc se mi odtud nechtělo. Nakonec jsem se ale zvedla a proti směru křížové cesty sešla dolů do města.

Kolem kláštera jsem došla do restaurace, kterou jsem si předem vybrala. Byla dost plná, ale jeden volný stůl měla. Dala jsem si Šumavskou baštu a pivko. Kámoška mi psala, že to nesním, ale já to slupla bez větších problémů. 

A protože jsem měla ještě chvilku času, vystoupala jsem ke klášteru, který se často objevuje v historických knihách. Jednou jsem tu byla se školou, ale to už je dávno. Z kostela zněly varhany. Vešla jsem a chvilku je poslouchala. Byla to moc pěkná tečka za mým víkendovým putováním. Nakonec jsem přešla řeku Vltavu na vlakové nádraží a odjela domů. 

22 - 8.8.2024
Vyšší Brod až Kyselov 

No konečně zase volný víkend. Tonda pobalen a hurá do Rybníka a odtud úplně narvaným vlakem do Vyššího Brodu. Se mnou tu vystoupilo i množství vodáků. 

Já vystoupala ke klášteru, kde jsem si koupila nejbližší prohlídku. Kvůli prohlídce jsem vyrazila v tenké delší sukni, protože jsem si přečetla, že krátké kraťasy nejsou povoleny. Nakonec jsem ale zjistila, že to jedna návštěvnice nerespektovala a nic se nestalo. Prohlídka byla velmi zajímavá. Je zde třetí největší knihovna v zemi. Viděli jsme kopii Závišova kříže. Je zde i originál, ale na jiném okruhu. Hodně jsem o tomto místě četla v mých oblíbených historických knihách, proto jsem se tu musela zastavit. Po prohlídce jsem si ještě dala kávu a dortík v místní kavárně. Taky jsem ochutnala klášterní pivo. Moc dlouho jsem se ale nezdržovala, protože jsem chtěla stihnout Vítkův Hrádek. V kostele jsem ještě zapálila svíčku za tátu, který nás opustil před dvěma lety v tento čas.

Pak už jsem stoupala k vodopádům sv. Wolfganga. Cestou jsem ještě potkávala dost lidí. Pod Martínkovským vrchem jsem se opět napojila na trasu Stezky a lidí už moc nebylo. 

Vystoupala jsem až k Vyklestilce, což je vrchol nad údolím Menší Vltavice, kterou jsem před tím přešla. Mapy.com - Současný název Vyklestilka vznikl z německého názvu Wicklefskirche, který pochází z toho, že zdejší skály údajně sloužily jako útočiště tajných vyznavačů Husova a Wicklefova učení. Byl odtud trochu omezený výhled. Na skálu jsem s Tondou lézt nechtěla. 

Další cesta mě vedla celkem lehkým zvlněným terénem až k Lipnu do Přední Výtoně. Zde jsem nemohla minout bufet BOHOuš, kde je razítko Stezky. Dala jsem si točenou limonádu a spěchala dál.

Musela jsem jít rychle a chyběla mi Jana, která umí udávat rytmus. Na Vítkův Hrádek jsem dorazila v 16 45h a měli mít otevřeno do 17h. Se vstupenkou jsem si koupila i plechovku vychlazeného piva Klostermann. Svůj výkon jsem na vyhlídce hradu oslavila. Je zde krásný výhled na Lipno a byla jsem ráda, že jsem o něj nepřišla. Mapy.com - Vítkův kámen je výrazný suk nad Lipnem. Na jeho vrcholu stojí zřícenina hradu z 13. století, který je nejvýše položeným hradem v Česku. Hora je zalesněna a jsou na ní četné sutě a skalky. Ve zřícenině hradu byla vojenská pozorovatelna. Po páté hodině byl hrad stále plný lidí, tak je ta zavíračka asi dle situace. Ještě jsem vlezla do křoví za hradem a odlovila kešku. Teď už mě nic nehonilo.

Vrátila jsem se zpět do obce Svatý Tomáš. Cestou jsem si prohlédla místní kostel Božího těla z roku 1347. Od kostela jsem prošla kolem historické budovy bývalého loveckého zámečku, ze kterého je nyní hotel s restaurací. Chvilku jsem váhala, zda si nedojít na jídlo, ale nějak jsem neměla hlad. Sešla jsem kousek pod hotel ke studánce a doplnila vodu. Odtud už jsem pomalu šlapala dolů k Lipnu. 

Myslela jsem, že přespím u přístřešku U mostu, ale ten byl u silnice a moc se mi nelíbil. Sešla jsem až k vodě, ale na břehu už někdo byvakoval. Šla jsem kousek podle vody hodně vypuštěné přehrady, potom už to nešlo. Protáhla jsem se houštím ke stromů a zamířila zpět k silnici. Cestou jsem potkala obří houby. Sem asi nikdo nechodí. Nechala jsem je tu a vylezla na silnici. 

Pokračovala jsem kus po silnici a zamířila k přívozu Kyselov. Tady bylo plno rybářů. Poslední přívoz už odjel. Seděl tu pár cyklistů, kteří čekali na východ měsíce. Byl skoro úplněk. Chvilku jsme si povídali. Vyšel krásný kulatý měsíc. Říkali, ať si tu najdu nějaké místo za těmi rybáři. 

Rozloučili jsme se a já vyrazila podle vody za špičku a postavila si stan. Ještě ze stanu jsem pozorovala měsíc. Moc se mi tu líbilo.

23 - 9.8.2025
Kyselov až Nové Údolí

Svítání u Lipna bylo krásné i když jsem ho trochu prošvihla díky špatně pootočenému stanu. Rozhodla jsem se zde ještě posnídat, protože tu vládla pohoda a klid, který trochu rušili rybáři na motorových člunech. Vůbec se mi nechtělo jít dál. Nakonec jsem ale vše pobalila a vydala se na cestu. Z auta mě zdravil právě vstávající pár sympatických cyklistů, se kterými jsem ještě prohodila pár slov.

Dál mě čekal asfalt. Po skoro 6km jsem odbočila normální cestu přes louky a lesy jsem pokračovala dál. Po 9 km se opět došla na silnici. V Přední Zvonkové jsem se chvilku zastavila u bufetu U Kissáka. Bohužel byl ještě zavřený, tak jsem mohla jen obdivovat jeho výzdobu a hejno koček ve výběhu. Pokračovala jsem dál. Ještě jsem potkala paní, co šla vynést odpadky a jinak nikoho. Kousek dál byl odkaz na penzion s občerstvením asi 300m do kopce, ale v aplikaci psali, že nebývá otevřený. Měla jsem jen litr vody, což se později ukázalo jako velká chyba. 

V Zadní Zvonkové zůstal po bývalé vsi jen obnovený kostel a hřbitov. Mapy.com - Vystavěn v letech 1788-94. Po požáru v r. 1876 novogoticky upraven. V padesátých letech 20. stol. byl odsouzen k zániku. Ze stavby se dochovalo zarostlé torzo bez střechy s pobořenou věží i obvodovými zdmi. Na přelomu 20. a 21. století byl kostel rekonstruován, opraven a znovu vysvěcen. Vedle stojí muzeu Zvonková v zachovalém domě bývalé trafiky se nachází malá expozice s fotografiemi, dokumenty a exponáty, dokumentující život v obci, zánik obce, obnovení kostela a hřbitova. Bohužel má velmi omezenou otevírací dobu. 

Opustila jsem silnici a kolem tetřevího tokaniště šla dál. Začalo nepříjemné stoupání na Smrčinu. Cestou necestou jsem stoupala vzhůru. Odměňovala jsem se borůvkami, kterých zde všude bylo plno. Nahoře jsem se potkala s Hankou, která taky vyrazila na Stezku v opačném směru. Dost jsme si rozuměly a tak jsme pořádně pokecaly. Je to učitelka, tak taky potřebuje relax v přírodě. Ještě tam prošel nějaký jiný Stezkař, který říkal, že mě čeká pěkný kopec Plechý. Vzhledem k tomu, že nesleduji tolik terén, tak jsem to moc neřešila.

Asi po 40 minutách jsem se rozloučila s Hankou a klesala z kopce dolů. Došla jsem k dřevěnému chodníku a uviděla Plechý před sebou. A do pr...

Bylo horko a vody jsem už měla opravdu málo. Potkávala jsem sice lidi, ale ty šli nalehko jen s trochou pro sebe. Stoupání vzhůru bylo opravdu náročné. Terén plný kamenů a tekoucí vody. Šla jsem velmi pomalu. Cucala bonbóny typu Tic Tac střídavě s hroznovým cukrem a občas upila vodu. No zase kopec, na který nezapomenu. Nahoře u kříže mě zaplavil takový pocit štěstí a najednou jsem zase získala energii na další cestu. 

V dálce už jsem viděla Třístoličník, kde je restaurace. Už lepší cestou jsem došla na trojmezí, kde se nachází starý hraniční kámen. Mapy.com - Kamenný pomník z roku 1993 leží v nadmořské výšce 1321 m. n. m. na místě styku hranic tří států Čech, Německa a Rakouska. Autorem pomníku je Christian Goetze. Vedle pomníku se nachází starý hraniční mezník z letopočtem 1844. 

Přes Trojmeznou jsem zvlněným terénem došla na Třístoličník. Mapy.com - Třístoličník je šumavská hora, jejíž vrcholové partie leží v Bavorsku v blízkosti česko-německé hranice. Nachází se 5 kilometrů jihovýchodně od obce Haidmühle v zemském okrese Freyung-Grafenau a 8 km jižně od českého Stožce. Vrchol má nadmořskou výšku 1333 metrů. Žulové skály na vrcholu Třístoličníku jsou zařazeny na seznamu „100 nejkrásnějších geotopů Bavorska“. Žíznivá i hladová jsem nejdříve zapadla do německé restaurace a první pivko vypila rychle. Nefungoval mi překladač, tak jsem si s mou minimální znalostí němčiny našla v jídelníčku klobásu a hranolky. Nakonec to nebyla špatná volba. Následovalo ještě druhé pivo a vše jsem zakončila kávou. Už mi zase bylo dobře. Na toaletách jsem doplnila vodu a vydala se ulovit aspoň jednu kešku. 

Čas se nachýlil a já měla ještě kus cesty do Nového Údolí. Sestup byl opět dost náročným terénem ještě kus přímo po státní hranici. Po jejím opuštění se terén zlepšil, až jsem došla na Trojmeznou cestu. Zde bylo vodní zdroj. I nelenila jsem a doplnila si dva litry čerstvé vody. 

Do Nového Údolí jsem došla svižným krokem až kolem deváté hodiny. V bufetu Vagón jsem ještě stihla razítko i poslední pivo. Pak už šli čistit trubky. Mě ale polotmavý Klostermann přišel k chuti. Vrátila jsem se už s čelovkou kousek zpátky na nouzové nocoviště. Bylo zde plno a nebyla jsem sama, kdo se usadil za ohradou. To prý se toleruje, ale jinde se tu v parku stanovat nesmí. 

24 - 10.8.2025
Nové Údolí až Bučina 

Ráno jsem vstala asi jako první na nocovišti. Potichu jsem pobalila ve stanu věci. Nakonec jsem složila stan a vyrazila na nádraží v Novém Údolí, kde jsem si v turistickém přístřešku uvařila snídani.

Všude vládl klid a ticho. Vlaky sem přijíždějí později.

Po jídle jsem ještě symbolicky přešla přes hranici do Německa a zpět. Před lety jsem tu byla se svými chlapci, protože zde mají nejkratší mezinárodní železnici v podobě drezíny, která přejíždí 105m přes Údolský potok do Bavorska. To jsme nemohli opomenout, když máme doma nadšence do dopravy. Nyní jsem tu byla v 7h ráno a ani tato zajímavost ještě nejezdila. 

 I nahodila jsem Tondu a vydala se dál Šumavou. Odtud to už byla ta Šumava, kterou znám. Hodně lesů i když často poškozených kůrovcem, hodně potoků a na lukách stáda krav. 

Došla jsem do Krásné Hory, která byla vyklizena jako většina obcí v pohraničí. Co vydrželo staletí, bylo v padesátých letech minulého století smazáno z map. Kousek dál jsem narazila na stezkobox jedné milé Andělky Martiny. Je to dcera dvou úžasných lidiček, které jsem potkala loni na chatě Bernava. Tak vybavený box jsem ještě neviděla. Hned vedle rostla babka. Tady jsou houby vážně všude. Kolem slatí jsem došla až do Strážného. 

Musela jsem podejít velkou silnici a pokračovala svižným krokem dál. Spěchala jsem na Bučinu, odkud mi jel bus do Kvildy na další spoje domů. Sice jsem měla několik alternativ, ale s tímto spojem, bych byla doma nejdřív. To ale vyžadovalo hodně rychlou chůzi. I tak jsem se stíhala kochat krásami krajiny. Jen všude přítomné borůvky a maliny jsem dnes ignorovala. Míjela jsem zaniklé osady, občas potkávala turisty jdoucí proti, až jsem došla na Knížecí pláně. 

Dnes nebyl náročný terén. Většinou jsem šla po asfaltu nebo prašných cestách. Zastavila jsem se krátce u bývalého kostela sv. Jana Křtitele. Mapa.com - Kříž připomíná místo, kde stával kostel sv. Jana Křtitele. Kostel byl zbořen koncem 60. let 20. století, kříž na jeho památku byl vztyčen v roce 1992. Po vichřici v roce 2007 byl zničený kříž nahrazen novým. Na levém sloupku u vstupu ke kříži je malovaný alianční erb Josefa ze Schwarzenbergu a Idy z Lichtenštejna, který byl původně umístěný nad vchodem kostela. Je to zajímavé místo. Já ale spěchala až na Bučinu. 

Tam jsem kupodivu dorazila včas. Došla jsem až až k nouzovému nocovišti a čekala na autobus, který měl asi 10 minut zpoždění. Pozorovala jsem okolní kopce a těšila se na příští výpravu. Autobus mne odvezl na Kvildu a tam jsem stihla ještě rychlé občerstvení v podobě polévky, limonády a kávy. Na toaletě jsem vyměnila zpocené triko za suché a venku jsem otřela nohy a oblékla nové ponožky. Nastoupila jsem trochu adrenalinovou cestu z Kvildy do Sušice vyhlídkovým busem s přepravou kol. Projel všechna krásná místa na Šumavě a přijel těsně před odjezdem vlaku, kterým jsem pokračovala dál do Horažďovic předměstí, odtud navázal další vlak do Plzně a poslední rychlík mne dovezl do Prahy. 

25 - 22.8.2025
 Bučina až Modrava 

Brzy ráno jsem vyrazila z Prahy. Čekala mne dlouhá cesta vlakem až do Železné Rudy. Kupodivu vlak jel načas, jen mi již po několikáté zrušili 1. třídu, ale dostala jsem místo v kupé, kam přistoupily cestou jen dvě ženy. Jedna jela do Františkových lázní a vystoupila tedy v Plzni. Chvilku jsme si povídaly. Ta druhá vystoupila taky v Plzni, ale ani nás nepozdravila. V Železné Rudě jsem vystoupila i já a čekala na zpozděný autobus. Přijel už dost plný ze Špičáku, protože nabíral i kola. Cestou nabral ještě větší zpoždění, ze kterého ale nakonci zbylo jen 10 minut. Projížděli jsme přes Prášily a Modravu, které mám na cestě. Na Modravě se řidič ptal, zda někdo chce přestupovat na Bučinu. Přihlásila jsem se a on volal dispečerovi, zda může autobus pozdržet. Když jsme konečně dorazili na Kvildu, druhý autobus na Bučinu čekal jen na mě. Byl pěkně plný. Dojeli jsme na místo a já se vydala k hraničnímu přechodu. 

Odlovila jsem kešku, přešla do Německa a zpět. Potom jsem zamířila k restauraci Alpská vyhlídka na oběd. Přisedla jsem na vyhlídku k samotnému staršímu pánovi. Vyklubal se z něho dost upovídaný cyklista 72let. Dala jsem si své oblíbené knedlíky s borůvkami a řezaný pivko. Cyklista odjel a já si došla pro kafe.

Po kávě jsem se konečně vydala na cestu k nedalekém prameni Vltavy. Byla jsem tu už docela dávno. Vypadalo to tu úplně jinak než před lety. V dolíku bublala taková loužička a okolo dřevěný chodník. Na jednom místě byla schovaná keška. 

Další cesta mě vedla nahoru a dolů. Prošla jsem kolem Černé hory až k Modravskému potoku. Podle něho jsem došla až na Březník. V bývalé hájovně jsem opět potkala svého souseda od oběda. Je zde občerstvení. 

Až sem jsem potkávala hodně cyklistů. Dál už bylo lidí méně. Vystoupala jsem ještě kus nahoru. Potom už cesta téměř pořád klesala až na Modravu. Tam jsem došla na Nouzové nocoviště a postavila stan. Ve stanu jsem nechala věci a jen s ledvinkou vyrazila do pivovaru, který je kousek od nocoviště. 

Měla jsem jen 300kč v hotovosti a karty zde neberou, tak jsem si nemohla dát velké jídlo. Hlad mě netrápil, proto jsem si vybrala k pivku jen tlačenku, kterou číšník vychvaloval u vedlejšího stolu a nelitovala jsem. Tlačenka i černé pivko stály za to. Do toho jsem v napětí čekala na zprávy od sestry z nemocnice. Byla v Motole na operaci s plotýnkou a naposledy se ozvala před 13h. Nakonec jsem se dozvěděla, že je v pořádku. Dokonce mi sama zavolala. V klidu jsem mohla jít zpět na nocoviště, které se mezitím rozrostlo o další stany. 

26 - 23.8.2025 Modrava až Železná Ruda  

Noc byla hodně studená. Sice jsem zimu čekala, ale ne takovou. Ráno byla kolem i námraza. Měla jsem v 7 30h sraz u infocentra se známou, která zde žije. Už před šestou jsem začala balit věci ve stanu a nakonec i stan. Byl hodně mokrý a než jsem ho složila, měla jsem úplně zmrzlé prsty. V 6 30h jsem opustila nocoviště a zamířila do centra Modravy. U infocentra jsem si uvařila čaj a ovesnou kaši. Pomalu jsem se zahřála a bylo mi líp. Ještě jsem stihla odlovit kešku a vybrat hotovost z bankomatu. Potom už přišla má známá a společně jsme si daly kávu. Dlouho jsme se neviděly, tak bylo o čem mluvit. Opustila jsem Modravu až kolem deváté hodiny. 

Zamířila jsem na Tříjezerní slať. Cestou jsem ještě telefonovala se sestrou, které už bylo líp. Došla jsem na Tříjezerní slať. Nebyla jsem tu poprvé. Zdejší kraj jsem s Petrem - můj muž, prošla mládí. Roste tu mnoho zajímavých rostlin. Mapy.com - Třijezerní slať je součástí komplexu rašelinišť Modravské slatě. Slať je typickou ukázkou horského vrchoviště se třemi rašelinnými jezírky. Roste zde mnoho vzácných rostlin, například borovice bažinná, šicha oboupohlavná, bříza trpasličí či masožravá rosnatka okrouhlolistá. Ze zvířat zde spatříte velké množství poletujících, pestře zbarvených vážek. Naleznete zde 250 metrů dlouhou naučnou stezku, která vede kolem tří rašelinných jezírek. Už u slatě jsem viděla stezkařku Kristýnu. Pokračovala jsem dál a dlouho jsem jí slyšela za sebou. Nakonec mne dohnala a chvilku jsme šly spolu. Normálně chodí s přáteli, ale teď zrovna šla sama. Spala taky na Modravě a žije v Praze na Vinohradech. Chvilku jsme pokecaly. U Oblíku ale odbočila na vrchol a já šla dál.  

Všude jsem potkávala hodně cyklistů. Šumava je krásná, ale přelidněná. Naštěstí nejsou všechny cesty asfaltové. Brzy jsem uviděla Poledník. 

U rozhledny nefungoval terminál na karty, proto bylo dobře, že jsem vybrala hotovost. Paní mi nabízela, že můžu nechat Tondu u pokladny, ale já jsem řekla, že by mu to bylo líto a u pokladny jsem nechala jen hůlky. Vystoupala jsem hodně schodů na rozhlednu. Na konci byl ještě žebřík. Nahoře dost foukalo. Tonda mě ale držel na zemi. Šumava byla i přes zataženo dobře vidět. Ve spodních patrech je výstava historie totality. Někdy zůstává rozum stát, co lidi vymyslí. Mapy.com - Původní radarová stanice, chránící náš stát proti imperialismu, byla přebudována na rozhlednu a v roce 1998 otevřena veřejnosti. Architektonicky zajímavá stavba je vysoká 37 metrů a má tři patra. Za kruhovým výhledem do okolí musíte vystoupat 227 schodů. Spatříte Bavorský les, vrcholy Šumavy a při mimořádně příznivé viditelnosti lze i více než 180 km vzdálené Alpy. Rekonstrukce rozhledny byla dokončena v roce 2021 a vstup do věže reguluje turniket.

Z druhé strany je občerstvení, kde jsem si dala horký nápoj a klobásu. Mají zde razítko Stezky. Kousek od rozhledny jsem odlovila kešku a vydala se dál. 

Pomalu začalo pršet. Nejdříve jen trochu, ale postupně déšť houstl a já musela zastavit a obléknout si pláštěnku. Následoval táhly kopec dolů. Nakonec zase vylezlo sluníčko. Došla jsem k Prášilskému jezeru. Poslední úsek cesty byly kameny. Cesta náročnější, ale bez cyklistů. Jezero je krásné, ale tady bylo dost plno. Mapy.com - Jeden z nejvyhledávanějších výletních cílů, Prášilské jezero, patří mezi pět ledovcových jezer ležících na české straně Šumavy. Na hrázi se nachází kamenný pomník na památku utonulého studenta. Jezero bylo v minulosti využíváno k plavení dřeva. 

Od jezera vedla dolů dlouhá kamenitá cesta skoro až do Prášil. Prášily jsou zvláštní místo, které po revoluci znovu ožilo. Zastavila jsem se u zbytků kostela sv. Prokopa. zatočila jsem klikou poesiomatu a vyslechla historii kostela. Mapy.com - Kníže Josef Schwarzenberg nechal vystavět kostel v obci Prášily v roce 1802. O rok později byl farní kostel vysvěcen a zasvěcen sv. Prokopovi. Po vytvoření Vojenského výcvikového prostoru Dobrá Voda byl kostel využíván jako kulturní dům, kino nebo tělocvična. Stavba byla postupně devastována, vybavení rozkradeno a v roce 1979 došlo k demolici objektu. V roce 2012 započaly práce na odhalování základů kostela. Na jejich výstavbu lze finančně přispět nebo se přímo na místě podílet na obnově. Více informací v Informačním středisku obce Prášily. 

Došla jsem kousek dál ke hřbitovu, kam se pohřbívalo do roku 1946. Po revoluci byl opraven a vedle postavena kaple bez střechy, ve které jsou napsána jména pohřbených rodin. Chtěla jsem se podívat ke kapli, ale nešlo mi otevřít vrátka. Akorát tam přicházela místní paní, která je, jak jsem pochopila, potomek některé z rodin zde pohřbených. Otevřela vrátka a já vešla za ní. Kaple má zvláštní atmosféru.

Dál mě čekalo opět stoupání nad Prášily, potom další klesání a stoupání k jezeru Laka. Přes Hůrku, kde se nachází opět zbytky kostela, který byl odstřelen. Vedle kostela stojí kaple. Mapy.com - Kaple hřbitova zaniklé vsi Hůrka sloužila zároveň jako hrobka sklářských rodin Abelů a Hafenbrändlů. Hřbitov a kaple byly postaveny za kostelem, ze kterého do dnešních dnů zbyly jen základy. Byl zde pochován i otec spisovatele Karla Klostermanna. Opět zajímavé místo, které připomíná minulost. Kousek dál je nocoviště, kde se dá přespat. Ale bylo ještě brzo a já šla dál k jezeru.

Mapy.com - Nejmenší a zároveň nejvýše položené šumavské jezero ledovcového původu. Není příliš hluboké, navíc postupně zarůstá rašelinou a po hladině plavou drobné ostrůvky organogenního původu. Velkou zajímavostí jezera, jakožto přirozené vodní plochy, je chov pstruhů ve 30. letech minulého století, kvůli němuž byla i zvýšena hráz jezera. Laka se nachází hluboko uprostřed šumavských lesů a tak k jeho návštěvě láká především vyznavače klidu a lesního ticha. 
K jezeru se dostanete pěšky, na kole nebo v zimě na běžkách. U jezera jsem byla sama. Odlovila jsem kešku, pokochala se pohledem na vodu a šlapala kus úzkou cestičkou, potom po dlouhé široké cestě dolů z kopce směr Železná Ruda. 

Prošla jsem kolem kašny u obce Debrník, kde bývaly sklárny a zámek. Ten byl ale v roce 1989 zbořen a zůstala jen kašna. Byl už večer a já spěchala do kempu v Rudě. Už se stmívalo. V kempu bylo živo. Nějaký muzikant tam hrál a zpíval. Zaplatila jsem poplatek za stan a šla si ho postavit. Bohužel zrovna začalo pršet a byla za chvíli pěkně mokrá. Nepršelo mi trochu i do stanu než jsem ho postavila. Hodila jsem Tondu dovnitř, vzala suché oblečení a šla do sprchy. Potom jsem se chtěla ještě trochu občerstvit, ale nebylo, kde bych si sedla. Obsluha byla sice milá, ale nijak mi nemohla. I poprosila jsem aspoň o teplý čaj, který jsem vypila ve stoje a šla si lehnout do stanu. 

27 - 24.8.2025 Železná Ruda až Hojsova Stráž

Noc byla ještě studenější než ta předchozí. Pořádně jsem usnula až k ránu. Vůbec se mi nechtělo vylézat do zimy. Zabalila jsem úplně mokrý stan a ruce jsem měla úplně promrzlé. Musela jsem si obléknout i mokrou mikinu, protože jsem jinou neměla. U restaurace jsem si uvařila snídani a hned mi bylo líp. V 7h jsem opustila kemp a vyrazila přes Rudu kolem trpaslíků a krásného kostela k Čertovu jezeru.

Za městem mě čekalo stoupání vzhůru. Došla jsem k pomníku Adolfa Kašpara. Mapy.com - Adolf Kašpar, který pocházel z Bludova u Šumperka, byl významný malíř a ilustrátor, jehož dílo bylo úzce spjato s tvorbou Boženy Němcové, Aloise Jiráska či Karla Václava Raise. Pomník nad Železnou Rudou připomíná jeho výlet k Čertovu jezeru, během kterého bohužel na následky mozkové mrtvice zemřel. Pokochala jsem se jeho obrazy, které znám k knížek. Odlovila jsem kešku a zase stoupala vzhůru.

Do toho mi opět volala sestřička z nemocnice. V rámci hovoru jsem vystoupala nahoru a opět trochu klesala k jezeru. Cestou jsem odložila už suchou mikinu a odlovila kešku. U Čertova jezera jsem byla poprvé před 33lety při svatební cestě. Od té doby se to tu hodně změnilo. Mapy.com - Čertovo jezero leží na jihovýchodním svahu Jezerní hory v nadmořské výšce 1030 m. Se svou rozlohou 10,33 ha je po Černém jezeru druhým největším ledovcovým jezerem na Šumavě. 
Jeho hloubka může dosahovat až 37 m. Spolu s Černým jezerem je součástí Národní přírodní rezervace Černé a Čertovo jezero. Obě jezera rozděluje hlavní evropské rozvodí procházející mezi Jezerní horou a Špičákem. Černé jezero patří do povodí Severního moře, voda z Čertova jezera teče do Dunaje a následně do Černého moře. 
Tradiční výletní okruh přes obě jezera jistě nikoho nezklame. Tady byl klid a občas jsem někoho potkala. Mohla jsem se kochat. 

Mezi jezery vede cesta nahoru kolem studánky, ve které jsem doplnila vodu. Vystoupala jsem ke rozcestí Rozvodí, kde je pěkný přístřešek a následovalo dost prudké klesání k Černému jezeru. Když jsem tam dorazila, byl tu klid a tři lidi. Najednou jsem uslyšela houpání a přijel turistický vláček plný lidí. Na nic jsem nečekala a spěchala pryč. Po cestě od jezera jsem odlovila dvě kešky. Dál už byl zase klid a jen občas jsem někoho potkala. Mapy.com - Černé jezero je největší z pěti ledovcových jezer na české straně Šumavy, zároveň je největším českým jezerem. Leží ve výšce 1008 m n. m., tyčí se nad ním 330 m vysoká skalní stěna Jezerní hory. Při rozloze 18,5 ha dosahuje hloubky až 40 m. Pod jezerem byla r. 1930 vybudována přečerpávací elektrárna, první na českém území, nyní technická památka, jejíž součástí je umělá nádrž s hrází o délce 64 m a výšce 7 m. 
Spolu s Čertovým jezerem je součástí NPR Černé a Čertovo jezero.

Zastavila jsem se u přístřešku a vyměnila legíny a kraťasy za kraťasovou sukni, kterou jsem sušila na batohu. A dala sušit na batoh část úplně mokrého stanu, ze kterého jsem vytáhla zapomenutou mokrou kšiltovku. Tu jsem taky zavěsila na batoh. Došla jsem k odbočce na vodopád Bílá strž. Opatrně jsem sestoupala k vodopádu, který je krásný. Mapy.com - Vodopád Bílá Strž je jeden z mnoha vodopádů, který se nachází ve stejnojmenné rokli, tento je však nejvyšší na české straně Šumavy. 13 m vysoká kaskáda je tvořena různě vysokými stupni, z nichž nejvyšší měří 7 m. 
Vodopád z důvodů ochrany přírody není přístupný, přímo nad ním je však vybudovaná vyhlídková terasa, odkud na vodopád dobře uvidíte. 

Další cestu jsem opustila trasu Stezky a zašla dolů z kopce k Tetřevímu baru. U baru byli lidi. Ochotná paní mi z potoka vylovila malinovou limonádu. Prý tu mají i pivko a jiné limonády, ale teď zrovna jen tu malinovou. Byla ale vynikající, krásně studená a ne moc sladká. 

Dál cesta stoupala a stoupala až na vrchol Ostrého. Pro mě poslední kopec na Šumavě. Výstup byl náročný, ale stál za to. Nahoře bylo hodně lidí, přicházejících z obou stran hranice. Úplný vrchol patří na Německou stranu. Je zde chata, kde vaří Německou stravu. Vyšplhala jsem se ke kříži, vyfotila a slezla k chatě. 

Uložila jsem Tondu do vnitřní části restaurace a vystála frontu na jídlo a druhou na pivko. Vše bylo v němčině, ale měli malý výběr a než jsem došla na řadu, viděla jsem všechny jídla. Dala jsem si bramborový salát a dva párky s hořčicí. Vše jsem zapila pivkem. 

Cesta dolů byla taky náročná pořád jsem musela seskakovat z kamenů. Naštěstí mi hodně pomohly hůlky. Rozhodla jsem se pro konec cesty. Dál nebyla možnost návratu domů a já měla všechno mokré. Zamířila jsem do Hojsovy Stráže na vlak. Měla jsem dost času. Cesta vedla opět kolem Tetřevího baru. Vypila jsem ještě jednu limonádu a jednu vzala synkovi. Má rád maliny. Od beru jsem pokračovala do Hojsovy Stráže na vlak. Měla jsem ještě dost času. Posadila jsem se na louku kousek od nádraží a rozložila mokrý stan. Koukala jsem na protější kopce a užívala si poslední chvíle na Šumavě. 

28 - 18.9.2025

Hojsova Stráž až Filipova Hora 

Měla jsem být u zubaře, proto jsem si vyměnila službu. Zubařka mi ale zavolala, zda bych nemohla přijít jindy. Díky tomu se mi uvolnil jeden den navíc na Stezku. Ráno jsem se rozloučila s mužem odjíždějícím do lázní a vyrazila vstříc dalšímu dobrodružství. Vlakem jsem se přes Klatovy dostala zpět do Hojsovy Stráže. Známou cestou jsem sešla do malé vsi Zadní Hamry a stoupala vzhůru. Počasí mi přálo a já se opět kochala krásnou krajinou. V lesním baru U Tetřeva jsem si vypila malinovou limonádu a druhou si nalila do své lahve. Následovalo další stoupání k rozcestí Stateček. Odbočila jsem na vyhlídku, ale byla hodně zarostlá a výhled skoro žádný.

Chtěla jsem doplnit vodu u Oslí studánky. Tam ale stála voda plná listí a jehličí. Odlovila jsem kešku a vrátila se na cestu. 

Cesta vedla po asfaltu většinou z kopce. Naštěstí většinou jsem šla lesem chráněná před sluncem. Kousek vlevo se táhla hranice s Německem. Na loukách se pásly krávy nebo lesní zvěř. 

Brzy jsem spatřila v dálce Čerchov. Prošla jsem přes Svatou Kateřinu, Fleky až do Všerub. Zde jsem odbočila k místu, kde byla za bývalého režimu falešná hranice, která sloužila jako past na osoby, které chtěly opustit ilegálně naší republiku. Celá akce měla název Kámen. Odtud jsem spěchala do Všerub, protože už bylo po šesté hodině a já potřebovala doplnit vodu ve zdejším vietnamském obchůdku. Došla jsem k obchodu. Původně jsem chtěla nechat Tondu venku, ale byli tam tři týpci s lahváči v ruce. Uvnitř seděla malá holka, která mi sotva odpověděla na pozdrav. Krám byl neupravený, našla jsem neperlivou vodu, koupila si ještě 2 rohlíky, šunku a lučinu. Holka na chvilku přerušila hru na mobilu a namarkovala beze slova nákup. Venku jsem se protáhla kolem opilců a prchala pryč. Teprve kousek dál. 

U kostela jsem se zastavila u velkého památníku na zdejší pobyt Boženy Němcové. Taky zde prochází Camino do Santiaga, proto je před kostelem patník se znakem mušle. Uplynul akorát rok, co jsem tu cestu ve Španělsku šla. Třeba se jednou vydám i z naší země. Teď ale nemám tolik času. 

Vrátila jsem se na trasu a kus po silnici šlapala dál. Snědla jsem rohlíky i lučinu. Bohužel šunka byla natržená a už trochu zelená. To jsem si v obchodě nevšimla. Radši jsem nic neriskovala a přidala jí odpadkům. Za městečkem jsem prošla okolo velkého kravína, který byl cítit daleko. Za ním jsem odbočila ze silnice a šla přes pole a lesy. Už se setmělo a já chtěla ještě kousek ujít. Narazila jsem na pěknou kapličku a u ní sezení. Asi by tu nebylo špatné spaní, ale já šla dál. Přes obec Mlýneček jsem došla do Filipovy Hory. Cestou byly dva přístřešky, ale moc se mi nelíbily. Za Filipovou Horou jsem vystoupala vzhůru, kde je na louce vyhlídka do kraje. Nade mnou svítily hvězdy. Postavila jsem stan a uložila se ke spánku. 

29 - 19.9.2025

Filipova Hora až Rybník  

Probudila jsem se do krásného rána ještě před šestou hodinou. Pobalila jsem věci a chtěla vyrazit někam k přístřešku uvařit si snídani. Ale sluníčko se pomalu chytalo vycházet. Položila jsem na trávu tyvek, na který jsem si sedla. Uvařila si snídani a čekala na východ slunce, který stál za to. Nikde nikdo, jen já, příroda a pod kopcem tichá ves. Pod dojmem krásného zážitku jsem se vydala vstříc dalšímu dobrodružství. 

Přes louky a lesy jsem jsem pomalu mířila do České Kubice. Cestou jsem občas vyplašila nějakou laň či malou veverku. Chvilku jsem zastavila u zatopené břidlicové štoly Salka, u které jsem vyrušila žábu.

Prošla jsem kolem obce Pasečnice, s pohnutou historií a přes Starou Huť došla až do České Kubice. Zde jsem navštívila místní obchod a koupila si zase dva rohlíky a šunku + nějaké sladkosti, které normálně moc nejím. 

Sešla jsem pod Českou Kubici a začalo stoupání do kopce nejdříve po širokých asfaltových cestách. Narazila jsem na Jubilejní hájek, který byl vysázen v roce 1928 k připomenutí 10. výročí založení Československa. Skládá se z velkého množství různých druhů stromů. O kousek výš stojí Zelená chýše, kde se nachází pramen. Je to moc pěkné místo, kde jsou i lavičky a ohniště. Doplnila jsem si vodu a odbočila z asfaltové cesty na lesní cestu. 

Stoupala jsem dál k České studánce. Zde ale probíhá kácení stromů a studánka byla skoro prázdná. Nad ní jsem omylem zahla doleva. Naštěstí jsem to brzy zjistila a vrátila se zpět na úzkou cestičku prudce nahoru. Po chvíli se kopec trochu zmírnil a místy byly na cestě kamenné schody. Psala mi kamarádka Jana, se kterou jsem se měla sejít v Caparticích, zda může jít ještě na vyhlídku. Věděla jsem, že mám trochu zpoždění, tak jsem jí to schválila a lovila cestou kešky. Docela mi trvalo, než jsem zdolala Čerchov. 

Když jsem tam konečně došla, bylo všude dost lidí hlavně cyklistů z Německa. Rozhledna i bufet mají v týdnu zavřeno. Výhledy tedy byly jen omezené. Odlovila jsem zde kešku a spěchala po betonu a asfaltu dolů do Capartic, kde jsem se měla sejít s Janou. 

Když jsem došla na hlavní silnici, nemohla jsem se Janě dovolat, protože nebyl signál. Říkala jsem si, že tady by asi nečekala a šla kousek dál po trase. Za chvilku jsme se konečně setkaly. Bylo to moc příjemné se zase vidět a užívat si krásnou krajinu společně. U altánu Škarmanka jsme potkaly staršího pána. Cestou jsme odbočily na vyhlídku Velká Skála, odkud byly pěkné výhledy. 

Ještě jsme odbočily na Portův pramen u bývalé obce Nuzarov. Zde se nám nepodařilo najít keš, ale doplnily jsme vodu. Při odchodu u pramene zastavilo auto a pár starších lidí si šlo taky nabrat vodu. Prohodily jsme pár slov a šlapaly dál na Stezku. 

U zříceniny Starý Herštejn jsem nechala Tondu pod dohledem Jany, která na hrad lézt nechtěla a sama jsem vyběhla k věži. Cestou jsem zase potkala toho turistu. Z hradu zbyla jen zrekonstruovaná věž, která slouží jako rozhledna. Uvnitř je kovové schodiště, po němž jsem vyběhla vzhůru a otevřel se mi krásný výhled do kraje Cestou dolů jsem slyšela Janu, jak si povídá s pánem. 

Pokračovaly jsme dál až k odbočce na pramen Radbuzy. Ten jsem chtěla vidět. U pramene byl krásný přístřešek, ale bylo teprve šest hodin. Odlovila jsem další keš a vydaly jsme se zpět na trasu. Mimo jiné lidi jsme potkaly jednoho cyklistu, který se ptal, zda je někdo u pramene, že by tam chtěl spát. K tomu nás varoval, před jeleny v říji a doporučil rozsvítit čelovky. Cesta dál vedla přes obec Závist, kde byla otevřená hospoda, ale my šlapaly dál přes krásnou louku a les do Rybníku. 

Zde jsem nasadila čelovku. Jana si rozsvítila světýlka na batohu a začalo se stmívat. Na konci obce nějaká paní venčila pejska. Zeptaly jsme se na jeleny. Odpověděla, že jeleni jsou v pohodě, ale vlků že se máme bát. No super, to jsme chtěly slyšet. Šlapaly jsme po silnici a odbočily vlevo na cestu. Šlo se nám dobře, než jsem se na rozcestí podívala do mobilu. Odbočily jsme moc brzy. Radši jsme se vrátily a došly k té správné odbočce. Můj původní plán byl dojít na Pleš, ale už byla tma a měly jsme toho dost. Před námi se zvedal kopec. Jak jsme tak šly, najednou se před námi objevil velký posed. Nebyl moc vysoký a zdá se velký a bytelný. I zajásaly jsme. Jana moc toužila spát na posedu a ono to opravdu vyšlo. Rozložila jsem na zem tyvek a něj jsme si položily karimatky. Krásně jsme se vešly. Ze spacáku jsme pozorovaly hvězdy. Slyšely jsme jeleny a jednou i vytí vlků. Zde jsme se cítily v bezpečí. 

30 - 20.9.2025

Rybník až Stará Knížecí Huť

Ráno jsme jsme zase vše poskládaly do Tondy a Růženy, uvařily si snídani a v klidu se na posedu najedly. Kolem prošla starší Stezkařka, která spala v Rybníku. Prohodily jsme pár slov a paní šlapala rychlým krokem dál. My se ještě musely vyfotit, aby měla Jana důkaz, že tu spala. Bohužel zde nebyl signál, tak to nemohla hned poslat dál, ale byla šťastná. I já měla radost, že se jí přání přespat na posedu splnilo. 

Potom už jsme vesele stoupaly vzhůru. Minuly jsme jeden turistický přístřešek s hezkým pláckem na spaní a došly až k bývalé osadě Václav. Zbyly tu jen zarostlé zbytky vojenského objektu a kříž smíření. Pokračovaly jsme k Pleši. Zde byla otevřená hospůdka s lákavou nabídkou dýňové polévky, která nám přišla vhod. Na energii jsme si daly i čepovanou kofolu. Já ocenila i místní toaletu. Kolem nás byli samí milí lidé a všude vládla pohoda. 

Došly jsme ke kapli Panny Marie. Mapy.com - Původně zde byla v roce 1798 postavena dřevěná kaple, pozdějí byl zbudován kostel, který byl vysvěcen roku 1906. Po válce se v 50. letech ocitla vesnice Pleš v hraniční zóně a byla kromě budovy hájovny(dnes pension) srovnána se zemí. Dnešní obnovená kaple byla vysvěcena 25. června 2016. Zatočila jsem klikou poesiomatu, protože jsem chtěla slyšet něco o historii místa, ale místo povídání se ozvala z reproduktoru Modlidba pro Martu. Ta píseň jen podtrhla atmosféru místa. S rukou na hrudi jsem stála a poslouchala. 

Po chvíli jsme pokračovaly dál k místnímu hřbitovu. Zde se nachází zbytky kostela. Mapy.com - V místě byla postavena v letech 1681–1684 kaple, která byla později přestavěna na kostel. V roce 1858 se stal farním kostelem a od roku 1906 sloužil jako filiální hřbitovní kostel. V letech 1991–1993 byly odstraněny trosky a obnoveny obvodové zdi kostela do výšky 1 metru. Taky se zde nachází symbolický hrob Josefa Zíky. Mapy.com - Náhrobek hajného a následně kurýra, který byl zastřelen v březnu roku 1951 hlídkou pohraniční stráže.

Šly jsme dál. Podle cesty rostly houby. Všude byly cedule o zaniklý obcích. Došly jsme k přístřešku v Rybničné. Zde se nachází další milník Stezky i razítko. Seděli zde jiní Stezkaři. Hned nám podali razítko a postupně uvolnili i místo. Pod milníkem na kraji přístřešku si udělali hnízdo velký mravenci, tak jsme trochu váhaly, zda tu poobědvat. Nakonec jsme si uvařily vodu a já mohla Janě ukázat, jak funguje dehydrované jídlo. Po povinné fotce s milníkem jsme pokračovaly dál k Rozvadovu. 

Najednou mě Jana zastavila, protože přes cestu se plazila zmije. Mám panický strach z hadů, ale přesto jsem ji zvládla vyfotit. Chvíli jsem se pak vzpamatovávala ze šoku a pořád koukala pod nohy. 

Přešly jsme D 5 a zamířily k pumpě. Cestou jsme přecházely lávku a usoudily, že potřebujeme další mostovou fotku do sbírky. Na pumpě jsme si došly na toaletu a nakoupily zmrzlinu, kofolu i kávu. 

Vrátily jsme se na trasu a došly k další zaniklé obci Hraničky. Odešly jsme Dolní Hraničský rybník, který je soukromý a z loďky nám mávali dva asi němečtí rybáři.

Kousek dál byly velké louky, kde bylo povoleno přespat. Už tam i pár lidí kempovalo. My se vydaly do kopce přes Flusárenský vrch. Opět jsme viděly hodně hub. Nahoře bylo hodně skalních útvarů. Jeden vypadal jako žába nebo ještěr. Ještě dál se nacházelo celé Skalní město. Než jsme došly do Staré Knížecí Huti pomalu se začalo stmívat. To už jsem dávno věděla, že můj plán přespat u rozhledny nevyjde. V nohách jsme měly 40km. Byly jsme unavené, zpocené a tady kemp. Přes automat jsme si zde zaplatily místo pro stan. Jeden pán s pejskem nám radil co a jak. Dokonce nám chtěl i svítit na stavění stanu. Sprcha nám udělala dobře a my se uložily ke spánku. 

31 - 21.9.2025

Stará Knížecí Huť až  Pavlův Studenec 

Ráno se nám nechtělo pryč. V klidu jsme posnídaly, pobalily. V kempu vládl klid. Většina obyvatel ještě spala. 

Prošly jsme kolem vrakoviště, které nás děsilo už večer. Narazily jsme na pomník obětem pochodu smrti z koncentračního tábora Buchenwald. Mapy.com - Památník obětí pochodu smrti je umístěn v lesíku ve Staré Knížecí Huti poblíž bývalé roty PS Stoupa. Ostatky obětí byly po 2. sv. válce přemístěny do hromadného hrobu na Mohyle v Tachově. 

Následovalo stoupání nejdříve na kopec Havránek a po té na Havran, kde je stejnojmenná rozhledna. Já se na ní tak těšila, že jsem šlapala napřed. U rozhledny jsem jen odložila hůlky a vyběhla schody nahoru. Ty výhledy byly famózní. Když došla Jana, nevěřila, že jsem nahoře i s Tondou. Mapy.com - Bývalá vojenská věž byla postavena za účelem "radiotechnického průzkumu" v 70. letech 20. století. Díky své poloze nabízí z výšky 24 metrů poutavý výhled na Slavkovský les, Český les, Šumavu nebo při dobré dohlednosti i vzdálenější Alpy.
Rozhledna prošla rekonstrukcí, zkolaudována v lednu 2014. Obcházela jsem dokola a nemohla se nabažit. Nejvíc jsem koukala zpět na kopce, ze kterých jsem přišla - Ostrý i Čerchov.

V nižším patře byly cedule o historii pohraničí, nelegálních přeletech a přechodech přes hranici. Jana tyhle otevřené rozhledny moc nemusí, proto si vyšla 2 patra a radši počkala dole. Kousek od rozhledny jsem ještě odlovila kešku a šlapaly jsme dolů. Cestou jsme potkávaly turisty i cyklisty mířící k rozhledně. 

Došly jsme na hranici, kde jsem chvilku hledala marně kešku. Nakonec jsem to vzdala a šlapaly jsme dál cestou poblíž hranice a k lesnímu baru Němeček. 

Nikdo tu nebyl. Sedly jsme si ke stolu a uvařily dehydrované jídlo. Z baru jsme si vzaly nápoje. Pivo měly jen Plzeň, ale lepší než nic. Jana si dala Pepsi. V klidu jsme pojedly a přijela parta cyklistů. Opustily jsme bar. 

Zamířily jsme k Pavlovu Studenci. Nějak jsme přehlídly odbočku a pokračovaly po cyklostezce k silnici. Místo blízko pumpy jsme vyšly u Shopingcenta, což byla vietnamská tržnice. Nebyl tu žádný signál. Jana se šla zeptat na možné taxi, ale nikdo tu neuměl česky. Nakonec nám v druhém obchodu poradil pán, že kousek dál asi 300m je nějaká cedule. Tak jsme opatrně pokračovaly podle silnice na Tachov. Asi to bylo dál, ale došly jsme na křižovatku, kde byla reklama na penzion. Jana tam zkusila zavolat a tam jí poradili taxi z Halže. To už jsem ho taky našla na internetu. Jenže kolísal signál, tak jsem mu zkusila poslat zprávu. Bohužel odpověděl, že je mimo. Pak jsem zkusila volat nějakou paní. Tak akorát přijala jinou objednávku. Nakonec jsem se dovolala pánovi z Tachova. Ten měl strach, aby nás nevzal nikdo jiný, ale přijel za 15 minut. Dovezl nás do Tachova na nádraží a řekl si o 500kč za 12km slušný rito. Ale my byly rády, že jsme nemusely pěšky. 

32 - 3.10.2025
Halže Branka až Dyleň 

Ráno jsem vyrazila po noční službě na Zličín. Zde jsem nastoupila do autobus do Plzně. V autobuse jsem se snažila dospat noc. V Plzni krátká pauza a dalším autobusem jsem pokračovala do Tachova. Zase trochu dřímoty a posledním autobusem jsem dorazila do Halže Branka, která se nachází nejblíže Pavlovu Studenci, kde jsem naposledy skončila. Kamarádka Jana tentokrát nemohla na celý víkend, ale slíbila, že se v neděli přidá. Přede mnou byly poslední kilometry Stezky. Trochu mě pobolíval zub, který mi moje zubařka před nedávnem ošetřila, ale ještě neuzavřela. Zastavila jsem u Olšovského rybníku, kde jsem vybalila hůlky a zamířila vstříc dalšímu dobrodružství.

Po několika kilometrech jsem se kousek od předchozího konce napojila na trasu Stezky. Následovaly dlouhé asfaltové cesty. Při prvním odbočení na lesní cestu, jsem zabloudila. Nechtělo se mi vracet, což byla chyba. Bylo zde lesní prameniště. Trvalo chvilku než jsem se dostala zpět na trasu s modrými botami.

Došla jsem na rozcestí V Zahrádkách. Je zde pěkný přístřešek i ohniště. A vedle ještě jeden nový přístřešek. Hned vedle stojí jakýsi pomník.

Krátce jsem se zastavila a šlapala dál do Broumova. Tenhle Broumov ale není nijak zajímavý, proto jsem pokračovala dál po trase. U odbočky ze silnice se nachází pomník věnovaný Josefu Minářovi, který v těchto místech padl v roce 1938 při obraně vlasti. 

Šla jsem dál a fotila houby. Byl krásný den. Bohužel mě stále více bolel zub. Vzala jsem si tabletku a za chvilku bylo lépe. U rybníku Kajetán jsem opět narazila na tabuli, připomínající akci Kámen. Byl zde zřízen další z falešných přechodů Státní hranice. Rybník je moc hezký. Odráží se v něm okolní les. Odtud jsem šla dál po dlouhých většinou asfaltových cestách. 

Došla jsem k prameni v zaniklé obci Slatina - Lohhäuser. Doplnila si vodu a obdivovala nedaleký úplně nový nouzový přístřešek. Bohužel bylo ještě málo hodin a já potřebovala jít dál. O kousek dál se nachází válečný pomník na území bývalé osady Slatina, která se před rokem 1945 nazývala Lohhauser. Nedaleko pomníku byl postaven vyhlídkový altán a informační tabule, kde si přečtete o stručné historii osady a prohlédnete si dobový plánek a fotografie. Další smutná vzpomínka na bývalý režim.

Přešla jsem Hraniční vrch, Mohelské pláně a přiblížila se k vrch Dyleň. Nejdříve mne cesta vedla pod vrch jednomu z mnoha středů Evropy. Žulový kámen s nápisem Mittelpunkt Europas stojí na místě, které roku 1865 zaměřili rakousko-uherští zeměměřiči jako geografický střed Evropy. Kámen je na území Německa, ovšem jen několik kroků za hranicí. Vyfotila jsem se se sochou a kousek za tímto místem začala stoupat vzhůru na Dyleň. 

Pomalu začalo zapadat sluníčko. Na vrcholu se nachází betonový vysílač z 60. let 20. století, který do roku 1989 sloužil pouze vojenským účelům. V současnosti je využíván jako vysílač digitálního signálu a je veřejnosti nepřístupný. Jeho výška je 35 m. Je oplocený a uvnitř se pasou ovce a kozy. Výhledy tedy nic moc. Odlovila jsem kešku a začala sestupovat dolů. Pomalu se stmívalo a já už byla dost unavená. 

No však jsem vyrazila po noční službě. Už za tmy jsem došla k přístřešku, který slouží i jako nocoviště. Ustlala jsem si na lavici a uložila se ke spánku. Opět mě začal bolet zub a bez další tabletky jsem nemohla usnout. 

33 - 4.10.2025 
Dyleň až Libá

Noc byla dost studená a ráno se mi nechtělo vylézat ze spacáku. Všude vládl klid. Uvařila jsem si snídani, pobalila věci a kolem 7h vyrazila opět na cestu. 

Klesala jsem až ke Kyseleckému prameni. Pramení zde kyselka, která se dříve stáčela do lahví. Opatrně jsem ochutnala a nebyla špatná.

Odtud jsem došla do Doubravy. Mapy.com - Vesnickou památkovou zónu tvoří hrázděná, roubená a zděná stavení hospodářského i obytného typu. Domy pocházejí převážně z 18. a 19. století a tvoří nepravidelný dvorcový půdorys vesnice. Domy jsou zde opravdu moc pěkné. Byla sobota ráno a ves ještě spala. 

Kousek dál se nachází Hrozňatov na jehož okraji je poutní areál Maria Loreto. Mapy.com - Barokní poutní areál s loretánskou kaplí a kostelem sv. Ducha vybudovaný v letech 1664 – 1689. Součástí jsou také ambity, vedlejší kaple a křížová cesta. Za komunistů byl zničen, po r. 1992 z financí obyvatel německého Waldsassenu rekonstruován. O obnovu se hlavně zasloužil rodák ze Starého Hrozňatova Anton Hart, který chtěl, aby byla Loreta společným dílem Čechů a Němců. V sezóně je poutní místo zpřístupněno nejširší veřejnosti. Došla jsem deset minut před otevírací dobou, ale už bylo otevřeno. Vešla jsem dovnitř areálu a byla jsem zcela okouzlena. 

Procházela jsem chodbou s krásnými malbami a došla ke kostelu sv. Ducha. Mapy.com - Kostel z r. 1557 je součástí barokního poutního areálu Maria Loreto. Stavba s pětiboce uzavřenou apsidou, krytá měděnou jehlancovou střechou s osmibokou sloupkovou zvoničkou s cibulovou bání na vrcholu. Vnitřní zařízení kostela tvořil původně hlavní oltář Zvěstování Panny Marie, po levé straně postranní oltář Panny Marie Pomocné a po pravé straně postranní oltář sv. Josefa. V roce 1915 byly oltáře renovovány uměleckým malířem Friedlem. Dnes je na závěrové stěně kostela namalován iluzivní oltář. V kostele byly místní pán a paní. Zrovna posteli do reproduktoru krásnou hudbu. Zeptala jsem se, zda zde můžu být. Milý pán se naopak ptal, zda jsem tu poprvé. Když jsem řekla, že jdu Stezku, hned mi slíbil razítko. Pak oba někam zmizeli a já se mohla kochat krásou areálu. V kapli jsem zapálila svíčky a procházela areál než se opět objevil pán. Jak jsem se přiblížila, už mi podával razítko Stezky. Před odchodem jsem ještě hodila dobrovolné vstupné do kasičky u východu. 

Kolem zámku Starý Hrozňatov jsem sešla dolů do vsi. Zde se pohybovalo pár turistů. Já ale šla dál přes zaniknou obec Krásná Lípa, kde je obnovený hřbitov a pomník smíření. 

Další cesta vedla kolem hraničního přechodu Svatý Kříž. U silnice se nachází Památník obětem Železné opony. Mapy.com - Památník zhotovil akademický sochař Antonín Kašpar a je věnován osobám, které zemřely při pokusech o překonání státní hranice v době totalitního Československa. Opět připomínka nedávné doby. Kousek jsem odskočila pro kešku a už jsem mířila přes Horní Hraničnou na Zelenou horu. 

Zde jsem nemohla vynechat další rozhlednu. Mapy.com - Původně dřevěná rozhledna z roku 1891 byla v roce 1909 nahrazena odolnou kamennou stavbou. Je pojmenována po německém kancléři Otto von Bismarckovi, na jeho počest bylo v tomto období postaveno okolo 200 dalších věží, sloupů a mohyl po německy mluvící části Evropy a také v Jižní Americe. U nás se nacházejí ještě 2 další takzvané Bismarckovy věže, jedna v nedaleké Aši, druhá u Mikulášovic ve Šluknovském výběžku. Na začátku Stezky jsem navštívila rozhlednu Háj u Aše. Nyní se kruh uzavřel touto na Chebem. Počasí nebylo nic moc, ale i tak jsem viděla aspoň nejbližší okolí. 

Sešla jsem ke zbytkům bývalého kostela Sv. Anny. Začalo pršet. Musela jsem zastavit a obléknout na sebe a Tondu pláštěnku. Pokračovala jsem dále do Chebu. Kousek před ním přestalo pršet a najednou se objevilo sluníčko. Říkala jsem si, že je asi jiný měsíc, když se to tak střídá. 

V Chebu jsem potřebovala doplnit zásoby, hlavně vodu. Myslela jsem, že si dojdu i na oběd, ale nakonec jsem jen nakoupila u Vietnamce a spěchala pryč. Tato část města se mi nelíbila. Vypila jsem 1l Kofoly a pokračovala přes hráz přehrady Skalka. Další cesta vedla podle přehrady. Přešla jsem malou Visutou lávku. Nachází se zde zajímavě zpracovaný park pro děti. Na konci je Chebská Stráž - vyhlídka s altánem, ze kterého je pěkný výhled na přehradu i Cheb. 

Kousek dál je velký hotel Stein s restaurací a jízdárnou. Před hotelem mají v ohradě i lamy. Za hotelem koně. Vypadalo to tu pěkně, ale bylo tu hodně lidí. 

Pokračovala jsem dál na Komorní Hůrku. Prošla jsem kolem dalšího luxusního hotelu a vystoupala na kopec. Přečetla jsem si, že je to nejmladší sopka na našem území. Cestou dolů jsem se zastavila u Goethovy štoly. Podnět k vykopání štoly a vědeckému osvětlení původu kopce dal Johann Wolfgang Goethe, po němž je štola pojmenována. 
Zdroj: https://www.kudyznudy.cz/aktivity/goethova-stola-v-komorni-hurce 

O kousek dál mě čekala dlouhá cesta po silnici vedoucí vedle velké silnice E 48. Zase pršelo a cesta se zdála nekonečná. Byla jsem ráda, když konečně odbočila od této velké silnice. Došla jsem ke zřícenině tvrze Pomezná, která je rekonstrukci. 

Pomalu zapadalo sluníčko a přestalo pršet. Procházela jsem lesy před Libou, až jsem došla k rybníku Kladivo. S posledními zbytky světla jsem obešla rybník a dorazila do obce. 

Prošla jsem kolem pěkného zámku. Mapy.com - Zámek Libá se nachází v západních Čechách, nedaleko Františkových Lázní. Původně gotický hrad z 13. století, který byl poškozen a následně v 14. století obnoven, prošel v 18. století barokní přestavbou. Panství vlastnili různé rody, včetně Cedviců až do 20. století. Zámek je chráněnou kulturní památkou a v minulosti utrpěl požárem, ale představuje významnou historickou stavbu s bergfritovým typem opevnění.
Vypadal moc hezky. Sem bych se ráda vrátila. V obci bylo živo. Prošla jsem až nakonec ke Kamennému rybníku. Na louce nad rybníkem jsem ukončila den a postavila si stan. Musela jsem si zobnout ten den třetí tabletku na bolest zubu a unavená usnula.

34 - 5.10.2025
Libá až Rehau = konec

Noc byla dost větrná, ale nepršelo. Díky tomu jsem měla suchý stan. Nechtělo se mi vylézat, proto jsem si uvařila snídani ve stanu. Mezitím jsem se převlékla a pobalila věci. Po snídani jsem zabalila i stan a vyrazila na poslední dobrodružství na Stezce. 

Cesta lesem utíkala rychle, ale když jsem chvíli neviděla, mrkla jsem do mapy a zjistila, že jsem mimo trasu. Byl to už kus cesty a já se nechtěla zdržovat návratem. Zvolila jsem tedy cyklostezku, která se na trasu napojovala. Prošla jsem kolem rybníka s krásnými doutníky. Vedle někdo kempoval. Navázala jsem zpět na trasu Stezky a potkala udýchaného Stezkaře. Záhy jsem začala klesat k Aši. 

Došla jsem na vlakové nádraží a vešla do čekárny. Bylo zde příjemné teplo. Měla jsem necelou půlhodinu do příjezdu mé milé kamarádky Jany. Nemohla se přidat na celý víkend. Přesto nebyla líná sednout na vlak, aby mne doprovodila na poslední kilometry do cíle. Přijel vlak a vystoupila usměvavá Jana. Společně jsme vyrazily na cestu. 

Ještě jsme zastavily v cukrárně na svačinku. Potřebovala jsem dotáhnout ranní hygienu. Pak už nám nic nebránilo pokračovat v cestě. Opustily jsme Aš a pokračovaly do obce Krásná. 

Šly jsme stejnou cestou jako loni v květnu, jen opačným směrem. Počasí nás trochu zlobilo. Občas trochu pršelo, ale my se nedaly. Fotila jsem stejné věci jako loni. Na obří lavičku jsem ale nelezla. Kousek od západního bodu jsme mimo jiné potkaly manželský pár s velkými batohy. Později nás cesta opět svedla dohromady. 

Na mostě Přátelství jsme se rozhodně musely vyfotit. 

Odtud už jsme to měly kousek do cíle. U nejzápadnějšího bodu nikdo nebyl. I počasí se na chvilku umoudřilo. Jana vytáhla malý šampíčko a kelímky na přípitek. Po roce a půl jsem došla do cíle. Obešla jsem celou naši krásnou zem. Mísily se ve mě různé pocity. Samozřejmě jsem měla radost, že jsem to dokázala. Udělaly jsme pár fotek a vyrazily do Rehau na vlak. 

Opět začalo pršet a nám se nechtělo obléknout pláštěnky. Mokré jsme dorazily na nádraží. Po chvilce čekání jsme nasedly do vlaku, ale Janě se nezdál směr. Přijel ještě druhý vlak. Moc jsme se v těch německých stanicích nevyznaly. Šlo o čas. Přeběhly jsme do druhého vlaku a doufaly, že správně. Měly jsme štěstí. Seděly jsme ve správném vlaku. V Chebu jsme přestoupily na další vlak do Prahy. Těšily jsme se na občerstvení, ale vlak byl tak plný, že žádné nedorazilo. Měly jsme koupené místenky. Lidé kolem se různě míchali a vyhazovali, až u nás skončila sympatická dvojice. Po chvíli povídání, jsme zjistily, že je to onen pár, který jsme potkaly kousek před nejzápadnějším bodem. Jeli do Plzně a tak jsme si pěkně popovídali. A tím jsem ukončila svou pouť kolem naší krásné země. Ještě ve vlaku jsme ale začaly s Janou plánovat cestu středozemím.