Stezka Českem pokračuje
Po dlouhé zimě přišlo konečně jaro. Tonda už se nemohl dočkat, až spolu vyrazíme na další cestu. Po absolvování Běhu pro Světlušku a Military death march, jsem dobalila věci a konečně se vydala na východ země.
1 - Úterý 29.4.2025 - Bukovec až Hrádek
V pondělí před pátou jsem opustila Prahu vlakem do Třince. Tam jsem dorazila s mírným zpožděním před půl desátou. Chtěla jsem ještě vybrat hotovost, ale město vypadalo dost divoce, proto jsem to odložila na ráno. Ubytovala jsem se asi kilometr od nádraží v moc pěkném apartmánu. Po sprše jsem rychle ulehla ke spánku. Budík jsem si dala na 5 30h, ale vzbudila se dříve. Po snídani, toaletě včetně sprchy jsem vyrazila na autobus, který měl přijet před vlakové nádraží. Do Bukovce jsem dorazila po osmé hodině. A po známe cestě jsem došla až k nejvýchodnějšímu bodu země. Po půl roce návrat na stejné místo a povinná fotka. Při odemčeni stezkoboxu jsem zjistila, že jsem nechala doma můj vymazlený deník. Sakra, chybička se vloudila. No nic, budu si dávat razítka na papír a pak dolepím. Stejně tam všechny nemám. I konečně jsem se vydala na alternativní trasu do Slezských Beskyd. Prošla jsem Bukovec a za řekou Olší začala stoupat do kopců. Sluníčko začalo hodně hřát a já se pěkně potila. Vystoupala jsem přes Bahenec na Kyčeru, kde byly pěkné výhledy. U hotelu Stožek bylo dost lidí. Potkávala jsem hodně Polákú, ale i Čechů. Na Velký Šošov vede lanovka, ale lidí tu moc nebylo. Následovalo dlouhé klesání do Beskydského sedla. No a zase nekonečné stoupání na Velkou Čantoryji. Opět to byl nekonečný kopec zárohák. Na první pohled se rozhledna zdála malá, ale cestou nahoru jsem změnila názor. Výhledy stály za to. Viděla jsem na Slovensko, do Polska i do Čech. Místní bufet mne moc neoslovil. Dala jsem si kofolu, která jen zasyčela a šla dál. V Chatě Čantoryje jsem snědla česnečku. Výběr nebyl nic moc, jen polévek měli hodně. Odtud jsem klesala do Nýdku. Cestou jsem doplnila vodu u pramene. Na vrcholu Polední se nachází Památník legionářů s obeliskem generála Šnejdárka a Českou mohylou. Také je zde stožár s českou vlajkou. Tímto místem vede každoročně v poslední červencovou sobotu turistický pochod ČSOL a KČT nazvaný Legionářský marš. Na Loučce byly krásné výhledy. Přes Filipku jsem došla k Aleji dobra. Myslela jsem, že bych tu mohla přespat, ale bylo tu ještě moc živo. Proto jsem pokračovala dál do Hrádku. Tam se mi nelíbilo, i šla jsem ještě dál. Nakonec jsem zůstala u studánky vedle říčky Kopytnice.
2 - Středa 30.4.2025
Hrádek až rozhledna Súkenická
Vyspala jsem se za zurčení vody celkem dobře. Ráno jsem si uvařila snídani z vody ze studánky a vydala se vstříc dalšímu dobrodružství. Čekalo na mne nepříjemné stoupání pod kopec Ostrý. To už jsem byla pěkně zplavená. Využila jsem lavičku u rozcestníku a převlekla se do kraťasů. Následovalo prudké stoupání a po něm mírnější cesta nahoru k turistické chatě Ostrý. Odtud vedla pohodová cesta v lese. Pak přišlo zase klesání na Babí vrch. Když jsem přišla k chatě Slavič, byla zavřená. Před chatou byl velký dřevěný medvěd se kterým jsem se musela vyfotit. Kozí hřbety a táhlé stoupání směr Sedlo Malý Polom. Kousek za za Sedlem jsem špatně odbočila a trochu si zašla. Když jsem se vrátila zpět, zjistila jsem, že tu cestu poznávám. Šla jsem tudy před půl rokem opačně. I pokračovala jsem dál podle hranice. Cestou mne zaujal škrpál na zbytku stromu. V dálce mi mávala Lysá hora. Až jsem došla ke kapli. Vloni tu bylo hodně turistů, teď nikdo. No a kousek dál už pokračovala nová cesta. U vrchu Sulov ukazovala stezka rovné. Poslechla jsem a litovala. Červená značka vedla okolo. Tohle byl dost náročný výstup. Na opačné straně už cesta klesala více zvolna. Došla jsem k chatě Doroťanka. Měli venku pěkný jídelníček - několik druhů halušek. Ale bohužel zavřeno. A následoval zase další kopec a další moc pěkná kaple. Prošla hraniční jsem přes přechod Ostravice-Klokočov a zase kopec. Nahoře seděl stezkař Honza. Hned se se mnou dal do řeči a pokračovali jsme společně. Vyrazil na Stezku poprvé s ne úplně dobrou výbavou. Prostě to chtěl zkusit. Došli jsme až k bufetu Na Beskyde. Byl sice zavřený, ale Honza domluvil s pánem, že si můžeme doplnit vodu, která nám už docházela. Chvíli jsme se pokochali nádhernými výhledy, a šlapali dál. Oba jsme se těšili na chatu, že si dáme něco k jídlu a možná i přespíme. Přes Bobek jsme došli na Hluchavku. Tam nám milý pán vylíčil další cestu a jaký nás čeká kopec k Masarykově chatě. No to jsme úplně slyšet nechtěli. Došli jsme k chatě Kmínek, která měla být taky otevřená, ale moc to nevypadalo. Nakonec jsme vystoupali k Masarykově chatě a tam nápis - Dnes jen do 14h. Bohužel bylo 19h. Honza zkoumal, zda by na někoho nenarazil, že by tu přespal. Já se rozhodla jít dál. No Honza šel zase se mnou. Došli jsme přes Bumbálku, kde jezdilo hodně aut, na rozcestí Trojačka. Ani tady se nám nelíbilo. Já se vydala rozhledně Súkenická. Dál už nemělo smysl hledat. Vybrala jsem si místo s travičkou, ale Honza mi tam vlezl. No tak jsem si postavila stan kousek vedle. Uvařila jsem si večeři a šla spát.
3 - Čtvrtek 1.5.2025 Rozhledna Súkenická až Pulčínské Skály
Ráno už byl Honza na nohou, když jsem zvolna vylézala ze stanu. Uvařila jsem si snídani a on si dal něco ze svých zásob. Nevzal si vařič, tak vše na studeno. Pobalila jsem věci a myslela, že se ke mě přidá. Vymluvil se ale, že ještě musí na toaletu do lesa. Vyšla jsem tedy sama. Došla k pramenu Vsetínské Bečvy, na který jsme spoléhali jako další zdroj vody. Bohužel se voda nedala použít. Pokračovala jsem na Makovský průsmyk. Odtud vedla cesta lesem na Lemešnou. A konečně se objevila Javornická studánka. Doplnila jsem si vodu a pokračovala v další cestě. Když jsem stoupala k Javorníku, byl na kopci někým postavený z kamenů hrad z kamenů. Došla jsem až na Velký Javorník. Pak už jsem si jen užívala nádherné výhledy. Všude rostly orchideje, ale ještě nekvetly. Cestou jsem potkala fajn lidi z Ostravy. Prohodili jsme pár slov. Paní sleduje Stezku a oba dost chodí. Další pěkné místo byl Stratenec. Úplně mne okouzlil. Sundala jsem Tondu a vyšplhala na rozhlednu. Chvíli jsem se kochala nádhernými výhledy do krajiny. Kousek odtud stálo bistro Wintrovka, které se objevilo v seriálu o Stezce, ale u rozhledny Obecnice. Dala jsem si Novozélanský masový páj a kávu. Byla to dobrá svačinka. Pokračovala jsem dál na Malý Javorník a odtud z kopce dolů. Cestou jsem si taky musela odskočit na toaletu v lese. Když jsem se dostala k hotelu Portáš, byl k mému překvapení otevřený a na jídelníčku jsem objevila halušky. To se prostě nedalo odolat. A k nim se samozřejmě hodilo řezané pivo. Moc jsem si pochutnala. Obsluha byla moc milá. Slečna se mě ptala při placení, zda platím dohromady. Tak říkám, že Tonda toho moc nesní. Zasmála se a řekla, ze i její batoh má jméno. Při odchodu jsem narazila na Honzu. Doporučila jsem mu halušky a popřáli jsme si hodně štěstí. Užívala jsem si krásné louky a došla jsem na Kohútku. Zde se to hemžilo lidmi, kteří si užívali prvomájový den. Prošla jsem kolem pěkných chat a lidí ubývalo. Když jsem přišla na místo, kde stál velký kříž, seděl tam párek sympatických turistů. Vyměnili jsme si pár slov a já zamířila ke Krkostěně. Záhy jsem pochopila ten název. Cesta padá hodně prudce dolů do Papajského sedla. Když jsem to náročné klesání konečně zdolala, okamžitě se vše změnilo v ostré stoupání na Makytu. I to jsem nakonec překonala a i odtud jsem musela opět dolů a tak střídavě nahoru dolů až jsem do kempu. Tam jsem za tmy došla přes Pulčinské skály, což byla vážně výzva. V kempu to ještě žilo. Já se pozdravila s lidmi u ohně a našla si místo pro svůj stan.
4 - Pátek 2.5.2025 Pulčínské Skály až Vlárský průsmyk
Než se probudil kemp k životu, byla jsem po snídani a vyrazila směr Pulčínské Skály. Ty mne naprosto uchvátily. Cesta nahoru byla s Tondou na zádech náročnější. Ke zdolání vrcholu jsem Tondu na chvíli sundala. Zpět jsem šla stejnou cestou jako včera v noci. No js trda fakt dobrodruh. U studánky jsem si doplnila vodu a vyrazila kolem kempu dál. Došla jsem do Francovy Lhoty,. Je zde muzeum kardinála Trochty. Bylo otevřeno v roce 2015 v prostorách kardinálova rodného domu (č.p.55). Na 12 grafických panelech zde můžete nahlédnout do života kardinála Trochty v duchu jeho hesla "Práce – oběť – láska". V zasklené vitríně jsou umístěna dvě solidea, biskupský znak, osobní korespondence se členy rodiny, některé jeho osobní věci, a unikátní originál Trochtova koncentráčnického čísla z Dachau. Ornát, ve kterém celebroval (ve zdejším kostele) je spolu s většími kusy oděvů v chodbě v nové vitríně. To jsem vyčetl na mapách, ale ještě měli zavřeno. I vydala jsem se zdolávat další kopec zárohák. Cestou jsem narazila na křížovou cestu zakončenou Střelenskou kaplí. Je to krásné místo, kde manželé Lipinští vytvořili nejen kapli, ale i skvělé zázemí pro poutníky. Potkala jsem tu místního vedoucího skautů na toulkách. Prohodili jsme pár slov a vyrazili každý svým směrem. Před Střelnou byl ještě milník Stezky, se kterým jsem se musela vyfotit. Pokračovala jsem po silnici přes obec a i kus za ní. Svítilo sluníčko. Za ohradou mě pozorovaly krávy a telata schovaná ve stínu stromů. Potom jsem omylem pokračovala dál po červené, což byla trochu odchylka od trasy. Zdolala jsem vrchol Končité. Kopec měl opět cesty zárohačky. Přes rozcestí Požár jsem pokračovala na rozcestí nad Nedašovskou Lhotou. Tady jsem si sedla na lavičku, abych vyklepala boty. Mezitím sem přišla rodinka se dvěma dětmi lovit kešku. Dali se semnou do řeči a byli velcí fandové nejen Stezky. Potom jsem pokrčovala dál přes Karpatské louky. Sluníčko svítilo možná až moc. Na jedné tabuli jsem se dozvěděla, že orchideje, co tu rostou se jmenují Vstavač Mužský. Prošla jsem kolem kopce Kanůr, kde se nachází památník a kříž. Dál mne vedla cesta nahoru, dolů a zas nahoru na horu Kosák. Všude byly nádherné výhledy na krásnou krajinu. Kolem hory Okršlisko mne cesta dovedla až k Brezové kaplnce. Bylo tu pěkné místo pro setkávání lidí s lavičkami, pramenem a kapličkou. Po krátké zastávce jsem šla dál přes louky dolů, potom lesem prudce dolů až Sidonie. Jeden pán, co šel proti mi říkal, že tam májí dobré pivo. Sice povídal, že už za kilometr a byly to tři, ale skutečně měl pravdu. V Sidonii byla otevřená hospoda a pivo jen zasyčelo. K němu jsem zakousla klobásu. Zrovna se tu objevili místní ochotníci a hráli Legendu o sv. Václavovi, tak jsem měla i pěkné zpestření. Když jsem opustila Sidonii, prošla jsem Vlárský průsmyk a značka mě převedla ze dvou mostů přes ten železniční, čekalo mě dlouhé stoupání zpět do dalších kopců. Byla to široká nekonečná cesta. Když už padala tma, pořád jsem nemohla najít místo k přespání. Nakonec jsem nasadila čelovku a cesta se začala trochu měnit, až jsem vystoupala na první malou louku. Začala jsem stavět stan a najednou se objevilo auto. Vůbec jsem ho tu nečekala. Paní se mne slovensky zeptala, zda nepotřebuji pomoc. Když jsem řekla, že ne, odjela pryč. Vyspala jsem se zde docela dobře a žádné jiné auto tu už neprojelo.
5 - 3.5.2025 - Vlárský průsmyk až rozhledna Obecnice
Vzbudila jsem se na louce kousek od rozcestí Grófová. Sluníčko od rána hrálo a jako každý den kukala kukačka. Vyrazila jsem přes krásný les na další Javorník. U přístřešku v lese jsem si uvařila snídani. Odtud přes Čerešienkovou k Peňažné, kde je místo setkávání národů. Nachází se zde pěkné posezení i dřevěná socha Severjihvýchodzápad, jejíž autorem je Lubomír Jarcovják, patří mezi Sochy v krajině vzniklé při česko-slovenském sochařském sympoziu roku 2002. Další mou zastávkou byl přístřešek Na Koncích, který je na hraničním přechodu Šanov Horná Súča. Kousek od něj je studánka, kde jsem doplnila vodu. Ve studánce bylo i pivo Hrádek. Asi tu bývá i víc piva a dá se platit přes QR kód. Bylo ale dopoledne a já na pivko neměla chuť. Voda mi stačila. Když jsem se vrátila k přístřešku a odhazovala oblečení do batohu, přijel sympatický cyklista ze Slovenska, kde pracuje jako výpravčí. Zase jsme prohodili pár milých slov o chození i českých a slovenských drahách. Potom jsem pokračovala dál. Za chvíli se pohodová cesta změnila v děs. Byla rozrytá těžkou technikou a nedalo se po ní jít. Neustále jsem musela přeskakovat různé výmoly a dost mě to vyčerpávalo. Naštěstí se to kousek před Žítkovou srovnalo. A jak jsem sešla z kopce k rozcestníku před obcí, následovalo opět prudké stoupání do vlastní Žítkové, na kterou jsem byla zvědavá. Četla jsem onu slavnou knihu o Žítkovských bohyních. Vylezla jsem nahoru a viděla louky plné bylin, ze kterých bohyně vařily své léčivé lektvary v dobách, kdy nebyl po ruce lékař. Dnešní doba se k některým těmto přírodním lékům vrací. Vystoupala jsem do vsi a uviděla otevřené okýnko, kde prodávali rychlé občerstvení. Po náročném stoupání pivko jen zasyčelo. Potom jsem přešla do infocentra, kde jsem si dala razítko Stezky. Paní hlídala malého synovce a moc se nebavila. Asi už má těch turistů v kraji dost. Popošla jsem dál a v domečku u cesty prodávala výrobky ovčí farma včetně občerstvení. Neodolala jsem a zašla. Objednala jsem lokše s parenicou a brynzou, vypila rakytníkovou limonádu a pokračovala dál kolem domku poslední Žítkovské bohyně. Odtud vedla cesta dolů k hraničnímu přechodu Starý Hrozenkov kolem lípy přátelství. Za silnicí pokračovala kousek po široké cestě a zase začalo prudké stoupání na Machnáč. Připadalo mi nekonečný, ale nakonec jsem ho překonala a uviděla kříž na kopci Machnáč. Chvíli jsem se kochala krásnými výhledy do všech světových stran. Bylo to vážně nádherné. No a jak už to bývá, když se zdolá kopec, následovala cesta zase dolů. Trochu se začalo zatahovat a schylovalo se k dešti. Došla jsem do Vyškovce. Mají ti zastávku s gaučem, který zde nejspíš někdo odložil. Kousek od zastávky je pěkná dřevěná zvonička. Pokračovala jsem nahoru na Mikulčin vrch. V 17h začalo bouřit a poprchávat. V 18h přišel větší déšť. Cestou jsem potkala dva Slovenské páry a i s těmi, jak jsme se různě předcházeli, prohodila pár slov. Déšť zase rychle ustal a kamarádi ze Slovenska zůstali u prvního přístřešku na noc. Já ještě pokračovala dál až k rozhledně Obecnice. Když jsem jí uviděla, věděla jsem, že je to správné místo ke konci dne. Podívala jsem se ba počasí a rozhodla se přespat přímo na rozhledně. Když jsem psala domů, že jsem v pořádku, dozvěděla jsem se smutnou zprávu, že zemřel tchán. Byla to smutná chvíle na krásném místě a chvíli mi trvalo, než jsem se uložila k spánku. Nad hlavou mi svítil měsíc a jen občas ještě spadlo pár kapek. Jako by i to nebe trochu plakalo, že odešel další člověk.
6- neděle 4.5.2025 - Rozhledna Obecnice až Kamenná búda
Ráno jsem vstávala akorát když začalo svítat. Zabalila jsem Tondu a sešla dolů z rozhledny. Vede ní bylo bistro Wintrovka, ale ještě zavřeno. Uvařila jsem si z poslední vody snídani a vyrazila dál. Cestou jsem doplnila vodu u studánky, o které jsem věděla. Prošla jsem okolo Kamenné boudy, u které jsem původně chtěla spát, ale byla to jen obyčejná bouda ne ta, která byla v televizi. Proto byla volba rozhledny mnohem lepší. Pokračovala jsem vzhůru na Velkou Javořinu. Další pořádný kopec mi dal zabrat, ale výhledy stály za námahu. Odtud jsem sešla k Holubyho chatě. Bylo ještě brzy, ale už jsem tu potkala turisty a v chatě byla možnost občerstvení. Koupila jsem si kofolu, větřík a smažené lupínky. Po svačince jsem vystoupala zpět na Javořinu. Užívala jsem si výhledy. Prošla jsem kolem Památníku česko-moravsko-slovenské vzájemnosti. A zase klesání dolů po hranici. Narazila jsem na Dibrovův pomník - Na tomto místě při přestřelce padl 13.10. 1944 partyzánský velitel Ilja Danilovič Dibrova. Trasa vedla dál k Javorníku přes Šibeniční vrch, kde byl kříž. Dále jsem prošla přes Kubikův vrch a dolů kus po silnici. Potom jsem přešla kopec a šlapala dolů do Javorníku. Cestou na mne dolehla krize. Prepadl mne smutek a strašně rozbolely nohy. Procházela jsem pres město Javorník, které vypadalo v neděli odpoledne úplněopuštěné. Jen sem tam projelo auto a nikde žádný lidí. Minula jsem pěknou zvonici. Javorník volně přechází ve Velkou nad Veličkou. Všechno je jedna dlouhé ulice. Následovalo stoupání nad město a pěkná cesta dál. Došla jsem do Kuželova, kde stojí větrný mlýn. Poslední plně funkční mlýn holandského typu u nás byl postaven v roce 1842. Od roku 1973 je stavba kulturní technickou památkou. Potřebovala jsem na toaletu a tak jsem to spojila i prohlídkou mlýna. Rozhodně jsem nelitovala, protože v takovém mlýně jsem ještě nebyla. Překvapilo mě, jak je uvnitř prostorný. Dál pokračovalo zase stoupání na kopec Kobyla kolem Třech kamenů. Zde je hraničními kameny vyznačeno panství Lichtenštejnů, Magnisů a Uher. Cesta vedla krásné kopečky, pěknou krajinou. Vše doprovázelo kukaní kukačky. Přede mnou běhala celá stáda lesní zvěře. Procházela jsem dlouhé cesty lesem nahoru a dolů, až přišlo klesání ke Kamenné búdě, na kterou jsem byla zvědavá. Zde původně měla stát chata podle Jurkoviče, ale nakonec z toho byla jen malá chata pro lesní dělníky. Nyní to dala parta slovenských nadšenců do pořádku a bývá tu i dost živo. Já přišla v neděli večer. Nikde nikdo. Ale mobilní záchod měl i toaletní papír a vedle barel s kohoutkem na umytí rukou. Ustlala jsem si na verandě a uložila se ke spánku.
7 - pondělí 5.5.2025 Kamenná búda až Hodonín
Vyspala jsem se dobře. Uvařila jsem si snídani a pojedla u stolečku na verandě chaty. Trochu pršelo, ale já byla v suchu. Ještě jednou jsem použila místní toaletu a vyrazila do deště. Opět jsem procházela lesem, viděla zvěř a poslouchala kukačku. Přestalo pršet. Došla jsem do Mlýnků a musela překonat po kamenech potok. Za ním následovalo prudké stoupání na Holý vrch. Tam je malá rozhledna, na kterou jsem samozřejmě musela vylézt. Další cesta vedla na vrch Žerotín, kde stojí kříž a kaple. Odtud jsem šla podle vinic a oskeruší dolů kolem krásné malované kapličky sv. Urbana. Mezi vinicemi je pěkná pozorovatelna a u ní občerstvení, které ale bylo zavřené. Vystoupala jsem na pozorovatelnu a chvilku se dívala na vinice kolem. Když jsem dorazila do Strážnice, byl všude strašný ruch. Najednou jsem byla v jiném světě. Připadala jsem si, jako když sem nepatřím. K tomu všemu se úplně ztratily kopce a kolem mne najednou byla rovina. V infocentru jsem si dala razítko. Paní byla milá a narazítkovala mi i všechna další razítka, co mají a já spěchala pryč. Děsil mě ten hluk kolem. Vycházela jsem z města přes Baťův kanál kolem zavřeného Skanzenu. Došla jsem do zámeckého parku Černou branou k zámku. I zámek byl zavřený, ale já stejně chtěla pryč. Kolem kempu jsem šlapala dál kousek podle říčky Veličky a malých zahrádek. Na jednom plotě mne zaujalo množství zahradního nářadí. A najednou jsem ji spatřila. Velkou řeku Moravu, z jejíž pramene jsem pila loni u Králickeho Sněžníku. Tady už tekla široká velká řeka, ze které by mne nenapadlo pít. Pokračovala jsem přes Bzenec přívoz, podešla pod tratí a opět tu byly lesy. Cesta vedla kolem dolů Litner. Potkala jsem stezkaře, který šel v opačném směru. Vyměnili jsme si informace z cesty a popřáli si hodně šťastných kilometrů. Kousek dál jsem našla místo k sezení. Dost mě bolely nohy, proto jsem zastavila, promazala nohy a pokračovala dál dlouhou cestou lesem, která se zdála nekonečnou. Došla jsem do Rohatce. Ale nezdržovala jsem se a šla rychle dál po dlouhý rovných cestach až do Hodonína. cestou trochu poprchávalo, ale nijak moc, proto jsem ani pláštěnku nevyndavala. V Hodoníně na mě už čekala kamarádka Jana. Po přivítání jsme se vydaly hledat hospůdku na večeři. Jana už trochu jedla a měla nějaké tipy. Když jsme došly do jedné, která se zdála zajimavá, řekli nám, že nevaří. I zvedly jsme se a přesunuly kousek dál. Tam jsme výborně povečeřely a vydaly se na ubytko, které jsem objednala přes Booking. Byl to pěkný, útulný byt s pračkou. Po týdnu jsem se konečně vysprchovala, vyprala oblečení a vyspala v posteli. Navíc jsem měla báječnou parťačku na další cestu.
8 - úterý 6.5.2025 - Hodonín až Lanžhot
Po dlouhé době jsem si vařila snídani v kuchyni a stihla jsem ještě jednu sprchu. Obě jsme si zabalily batohy a vyrazily do města dokoupit chybějící věci na další cestu. Po krátké zastávce v drogerii jsme pokračovaly společně dál kolem rozcestí U Staré Moravy až do
Mikulčic Hradiště. Po ránu trochu poprchávalo a tak nás moc milá paní nemohla pustit na rozhlednu. Ale akorát začínala prohlídka Hradiště, na kterou jsme šly jen my dvě. Další milá paní průvodkyně nás seznámila s historií zdejších vykopávek, která sahala až do 9. století. Mezi nálezy byly kromě kostí i různé pracovní nářadí, gombíky i náušnice. Byly jsme tím naprosto ohromeny. V dalším domku jsme se dozvěděly, že původní domek s většinou nálezů zcela vyhořel. Potom jsme mohly pozorovat čápa na zdejším komíně, jak si staví hnízdo. Mezitim se zlepšilo počasí a milá paní v pokladně nás zadarmo pustila na věž. Strávily jsme tu s prohlídkou a povídáním 2,5h velmi příjemného času. Odtud jsme pokračovaly dál lužními lesy. Neodpustily jsme si odbočku na cyklistickou lávku, což je krásný nový bílý most přes řeku Moravu. Tady jsme si udělaly pár hezkých fotek a vydaly se kus podle řeky než jsme se vrátily zpět do lužních lesů. Byla to dlouhá cesta po asfaltu. Minuly jsme pamětní kámen- Umístěný kámen připomíná památku všem, kteří se zasloužili o zachování lužního lesa. Nohy mne opět strašně bolely a potřebovala jsem konečně někam dojít. Silou vůle a s vůdcem Janou jsme došly do Lanžhotu. Janě nechtěla jíst v Pizzerii, kde bylo možné ubytování, proto jsme přešly vedle do místní hospůdky. Tam nás uvítal veselý mladík a pořád nám vnucoval topinky nebo steak. No steak jsme si daly a dobré pivko k němu. Chlapec si myslel, že tu porci nesníme. My byly hladové a vymetly talíře jako nic. I přinesl nám za to kávu zdarma. Potom Jana došla domluvit ubytování v penzionu. Měly jsme štěstí a pokoj jsme dostaly. I přesunuly jsme se tam. Byl to moc pěkný pokojík s manželskou postelí. Když jsme měly děti malé, často jsme takto spávaly. Po sprše a promazání nohou jsem se cítila mnohem lépe. Udělaly jsme plán na další den a já objednala další ubytko přes Booking. Jana měla sice karimatku a spacák, ale neměla stan a tady se venku moc spát nedala.
9 - středa 7.5.2025 - Lanžhot až Bulhary
Ráno nás čekala výborná snídaně, kterou jsme ani nemohly sníst. Jana se nechtěla dál tahat s přebytečnou karimatkou, tak jí nechala na pokoji. Vyrazily jsme se svými batohy Tondou a Růženkou na další cestu směr Pohansko. Cesta vedla přes lužní lesy. Narazily jsme na bunkr - Jana mne opravila, že to je řopík. Nakonec jsme došly k zámečku Pohansko. Venku seděla dost velká skupina mládeže. Šly jsme se zeptat na prohlídku a milý kastelán nás vzal přednostně dál. Na tomto místě bylo o něco menší hradiště, jako v Mikulčicích, tak ta prohlídka navazovala na tu včerejší. Moc jsme si to užily. Od zámečku vedla Stezka stromů podle Pána prstenů, která nás taky zaujala. Uvítala nás Břeclav. Opět celkem hlučné město. Cestou přes něj jsme dostaly chuť na zmrzlinu. I zastavily jsme v cukrárně a koupily si každá dva kopečky. Než jsme došly k zámku, zmrzlina byla v nás. Minuly jsme pivovar a opět jsme vstoupily do lužních lesů. Udělalo se hezky a probudili se komáři. Jana mi nabízela spray z Decathlonu, ale já nevěřila, že na ně něco funguje. Přišly jsme k Janovu hradu, před kterým bylo občerstvení. Přešly jsme lávku k hradu a prohlídly si ho zblízka. Nechtěly jsme čekat na prohlídku, kterou jsme minuly o 5 minut a vrátily se k občerstvení. Daly jsme si výbornou polévku a kofolu. Já konečně použila spray na komáry a byla jsem překvapená, protože vážně funfoval. Pokračovaly jsme dál k zámku Lednice. Ve vodě se krásně odrážel Janův hrad. Došly jsme k přístavišti lodí, které jezdí po zdejších kanálech. Měla jsem chuť na kávu, tak jsme si daly kávu a chvilku poseděly. Moc dlouho jsme se nezdržely, protože tu hrála popová hudba, která jako by sem nepatřila a slečna, co nás obsluhovala byla dost otrávená. Zamířily jsme k minaretu kolem groty a aquaduktu. Cestou jsme pozorovaly kachny, čápy, labutě i racky. Narazily jsme na dvě milé dámy s pejskem. Povídaly, že pejsek vystupuje na představení s dravci jako trhač z Konga, ale byl to drsnosrstý jezevčík. Janu jako dceru myslivce zajímaly všechny botanické informace, a tak četla informační tabule. Konečně jsme došly k minaretu. Poprosily jednu paní o společné foto, nechaly si batohy na kase a vydaly se na prohlídku nejdříve sálů v patře a následně i do věže minaretu. Jana nemá ráda výšky, proto nešla až nahoru. Já se pokochala krásnými výhledy a seběhla za Janou, která už vyzvedla Tondu i Růženku od kasy. Druhou cestou jsme se vrátily k zámku. Ještě, než jsme opustily Lednici, zastavily jsme se na večeři v hotelu Galant. Sice jsme si tu s našimi batohy připadaly trochu nepatřičně, ale obsluha byla milá. Jana si dala tvarůžkovou pizzu a já opět steak. Oboje bylo vynikající, protože mi Jana dala kus pizzy ochutnat. Následovala cesta do Bulhar na ubytování. Jana byla plná síly a i díky delším nohám se držela v čele. Moje nohy už ale nebolely a cestu jsem si užívala. Cestou jsme viděly nutrii, volavky, racky a zaujal nás rybí přechod. Na ubytování jsme dostaly panáka nějakého likéru na uvítanou. Pán nám dal prý úplně nový pokoj, abychom se vešly s batohy. Koupelnu mu prý udělal kamarád. No pokoj byl pěkný, ale u linky chyběl dřez na umytí nádobí a ve sprše byly kluzké dlaždice bez podložky. No na jednu noc to stačilo. Samozřejmě jsme si užily manželskou postel z lednice si daly víno. Bez něj by to nebyla Morava.
11 - čtvrtek 9.5.2025 - Bulhary až Mikulov
Ráno jsme vstaly kolem šesté hodiny. Uvařila jsem nám kávu a sobě ovesnou kaši. Jana si dala jen proteinovou tyčinku. Namazala jsem si nohy mátovým gelem. Jana si ošetřila puchýř na noze. Pečlivě jsme zabalily věci do svých batohů Tondy a Růženky a vyrazily vstříc novým dobrodružstvím. Ještě ve vsi jsme narazily na otevřený Coop. Jana se došla zeptat na gelovou náplast. Moc milé prodavačky jí našly poslední v regálu. Přešly jsme most přes Dyji a vydaly se k nadržím Nové Mlýny. Provázeli nás rackové. Minulý jsme kemp Pálava a přešly přes most u hráze. Viděly jsme racky a volavky jak loví ryby. Pokračovaly jsme podle nádrží do Pavlova. Zdravily jsme rybáře, kterých tu bylo hodně. Od archeoparku jsme stoupaly vzhůru k hradu Děvičky. Cestou jsme obdivovaly místní sklípky. Skoro všude nabízeli víno. Naštěstí bylo vše ještě zavřeno. Po pro mě pohodovém stoupání jsem se konečně mohly kochat výhledy z trosek hradu. Udělala jsem pár fotografií a než jsme opustily zříceninu, narazily jsme na milé starší dámy. Jana si všimla, že se fotí u zdi hradu a vypadá to zajímavě. Poprosila je, zda by nás tam taky vyfotily. Ještě jsme si chvilku povídaly a vyrazily dál do kopce na Děvín. Janiným kolenům se ta cesta moc nelíbíla a bolela jí noha s puchýřem, ale ty výhledy stály za to. Odtud byl pěkný pohled na nádrže. Chvilku jsme si sedly na malou svačinku. Bavily jsme se o pánovi ze seriálu Stezky Českem, co má velké množství výstupů na kopec a najednou stojí před námi. Hned se s námi začal bavit. Poprosily jsme ho, zda by se s námi nevyfotil. Byl moc milý a dal mi par rad na další cestu. Mezitím se k nám přidal další stezkař který jde z opačného směru. Ještě jsme si chvilku vyměňovali zkušenosti a tipy. Potom jsme zase klesaly pěkně prudce dolů. Cestou jsme si užívaly krásné výhledy ze skal. V Klentnici bylo na kraji bistro s vínem a pěkné sezení venku. Jana si dala birrel a polévku. Já si objednala radši klobásu. Ještě jsme vypily kávu a zakously moravský koláč. Po pauze jsme stoupaly vzhůru na Sirotčí hrádek a zase dolů. Potom následovalo další stoupání na Tabulovou horu, odkud jsme viděly oba hrady. Cestou dolů se mi podařilo už skoro dole uklouznout. Strašně jsem se lekla, ale nakonec to odneslo jen odřené koleno. Pokračovaly jsme kolem vinic, lomů k jeskyni Na Turoldu. Tam jsme se osvěžily kofolou. Poslední stoupání bylo na Svatý Kopeček. I to jsme zvládly. Udělaly jsme hromadu fotek a nastal náročný sestup dolů po klouzavých schodech s Janinými bolavými koleny. I zde jsme to zvládly a odměnily se v cukrárně Caffe Janča. Potom jsme pokračovaly k vlakovému nádraží. Kousek před ním jsme se rozloučily. Jana odjela domů a já pokračovala dál po Stezce. Vyšla jsem za město a ještě dlouho jsem za sebou viděla zámek a Svatý Kopeček. Cesta vedla po pěkné asfaltové cyklostezce až do Nového Přerova kolem polí, kde poskakovali zajíci. Když jsem došla do Přerova, vrata do kempu byla zamčená. Rozhodla jsem se, že budu spát venku, ale měla jsem málo vody. Nakonec jsem zavolala majiteli a on mne po telefonu navigoval k zadnímu vstupu. Ohlásila jsem se na recepci a dostala jsem pěkné místo na spaní na půdě. K dispozici byla kuchyňka, sprcha. Kemp se nachází uprostřed vsi ve starém statku. Lze tu být s karavanem, ve stanu nebo na půdě jako já. Do 20h zde funguje i teplá kuchyně. Já ale neměla hlad. Osprchovala jsem se a šla spát.
11 - pátek 9.5.2025 - Nový Přerov až Vrbovce
Spaní na půdě ve stodole bylo super. Uvařila jsem si snídani a teple se oblékla. Byla docela zima. Prošla jsem si kemp, kde spalo pár lidí. Ale moc pěkné místo na dovolenou. Doplnila jsem si vodu a vydala se na cestu. po cyklostezce dál. Přes cestu mi přeběhla srnka, po polích poskakovali zajíci. Přešla jsem přes Dyji a kolem Kiosku u Tří Čápů jsem pokračovala dál. Kolem vsi Jevišovka jsem došla na polní cestu podle Dyje po státní hranici. Společnost si dělali zajíci. Prošla jsem kole zbytků mostu, v dáli opět kukala kukačka. Šla jsem od bunkru k bunkru bunkr, podle vody, od bunkru k bunkru. Na starém mostě jsem se převlékla do trička a kraťasů. Už bylo dost teplo. Potkala jsem další zbytky mostu a došla na nový most - vlastně dva, jeden pro auta, druhý pro pěší a cyklisty. Cesta mě vedla po druhém břehu, kde opět byla státní hranice. Zase jsem viděla srnu a zajíce. Dřevěný most mne převedl zpět. Narazila jsem na větší pevnůstku a kousek dál byla lanová lávka přes řeku ve špatném stavu zavřená. A další bunkr po němž následovalo cesta po asfaltu na sluníčku. Došla jsem k Hrádku, kde je další milník Stezky a stezkobox. Dala jsem si razítko a kousek dál potkala mladou stekařku. U vodáckého tábořiště jsem opustila řeku a zamířila k Jaroslavovickým rybníkům a dále do Jaroslavi. Využila jsem otevřené hospody a zašla na jídlo. Výběr nebyl velký buď guláš nebo řízek. Dala jsem si řízek a pivo, vše jsem zapila kávou a vyrazila dál. Cesta se změnila. Po silnici jsem chvíli stoupala vzhůru a potom odbočila na polní cestu podle hranice. Dobře se šlo až odbočce na Hrádek Lampelberk. Potřebovala jsem si namazat nohy, ale na opuštěném hrádku byla rodinka cyklistů se dvěma chlapci. Dělali si tu jednu fotku za druhou. Proto jsem se jen napila, snědla svačinu a vyrazila dolů kolem vinic a dál přes Dyjákovicky do Vrbovce. Tam jsem chtěla ukončit ten den. Obec nabízí přespání na trávníku vedle bazénu, ale na vedlejším hřišti byla nějaká akce místní mládeže, proto jsem pokračovala dál za ves k přístřešku blízko silnice a vinic. Za přístřeškem jsem si postavila stan a uložila se ke spánku. Když jsem usínala, bylo mi smutno. Rozhodla jsem se další den cestu ukončit a vrátit se domů.
12 - sobota 10.5.2025 - Vrbovce až Lukov
Ráno jsem se vyhrabala ze stanu. Byla docela zima. Teplá káva a kase mne postavily na nohy. Spala jsem vedle vinic a už v 6 30h dorazil vinař na svou vinici. Složila jsem stan, hodila Tondu na záda a vyrazila na další cestu. Když jsem procházela kolem vinných domků, spatřila jsem u jednoho v mřízi chyceného srnečka. Nejdříve jsem myslela, že je to umělé zvíře, ale on se chudák hýbal. Bála jsem se na něj sáhnout, abych mu neublížila. Začala jsem procházet kolem domků a hledala někoho z místních lidí, ale bylo brzy ráno. Nakonec jsem z druhé strany jednoho domku objevila místní slečnu. Řekla jsem jí, co se stalo. Slíbila, že to bude řešit, tak jsem se vydala dál na Stezku. Na polích poskakovali zajíci. Byl další krásný den. Proti šel pán se psem, který se marně snažil zajíce chytit. Najednou se mi otevřel krásný pohled na město Znojmo. Prošla jsem kolem letiště, kde zrovna startovalo malé letadlo. A už jsem byla na předměstí Znojma. U Louckého kláštera se mi vybavila vzpomínka na naší prohlídku s degustací. Od té doby máme skleničky na víno Znovín. Od kempu jsem šla dál pod hradem podle Dyje do vodáckého centra, kde zrovna startoval turistický pochod. Potřebovala jsem doplnit vodu, proto jsem si objednala limonádu a poprosila o doplnění vody do lahve. Opustila jsem turisty a přešla most na žlutou značku. Už na začátku trasy bylo upozornění, že cesta bude fyzicky náročná. A opravdu to tak bylo. Šla jsem kousek nad vodou nahoru a dolů. Občas jsem musela přelézat kameny a kořeny. Bála jsem se uklouznutí s těžkým Tondou na zádech. Když jsem docházela ke konci, narazila jsem na krásné vyhlídky. Po nich následoval sešup dolů, který bych nerada šlapala opačně. Dole u vody stojí zbytky mlýna a u něj jsou tabule o mlynářství. Došla jsem k provazové lávce přes řeku. Bylo náročné jí přejít a míjet se s cyklisty. Kousek od lávky je vinice Šobes. U ní sedělo hodně lidí a pili víno. Já odolala a šlapala dál do kopce. Cestou se ke mě připojil bezva Stezkař z Jindřichova Hradce. Chvilku jsme si povídali. Potom se ale odpojit na odbočce k nějaké hospodě. Já začala mít krizi. U odbočky ke zřícenině hradu Nový Hrádek, jsem se rozhodla, že zvolním. Do Vranova to bylo ještě daleko a já jsem zjistila, že stejný autobus jede přes tuto ves. Došla jsem 1,5 km na zříceninu, prošla si jí. Byl odtud krásný pohled na zatočenou řeku. Po prohlídce jsem se zastavila na lavičce před hradem a zbytkem mátového gelu promazala své bolavé nohy. Při návratu jsem potkala spokojeného Stezkaře. Hospůdka prý byla super. Popřáli jsme si šťastnou cestu a já šla do Lukova. Tam bylo otevřeno bistro, kde sedělo venku docela dost lidí. Uvnitř bylo víc volno. Poprosila jsem o pivo a něco k jídlu. Dala jsem si výbornou kulajdu. Potom jsem se přesunula na autobus do Brna. Odtud mi jel vlak domů. Ale jak to bude možné, vrátím se do Lukova a půjdu dál.
13 - pátek 30.5.2025
Lukov - Znojemský les
Po noční službě jsem konečně mohla vyrazit zpět na Stezku. Do práce jsem odjela i se zabaleným Tondou a ráno odjela rovnou na Florenc, odkud mi odjížděl autobus směr Znojmo. U metra na Florenci jsem se setkala s kamarádkou Janou, která se opět přidala k mému putování. Chvilku nám trvalo, než jsme se dostaly na nádraží, které je díky přestavbám docela obtížně dostupné. Autobus nebyl plný. Mohly jsme tedy sedět každá sama a já si ještě trochu pospala. Ve Znojmě jsme přestoupily na další autobus do Lukova, kde jsem naposledy ukončila cestu. Chtěly jsme tu poobědvat, ale místní hospůdka byla ještě zavřená. I vyrazily jsme na trasu. Svižným krokem došly až na Hardeggskou vyhlídka. Cestou jsme se kochaly přírodou a obdivovaly louky plné kopretin. U vyhlídky jsme prohodily pár slov s manželským párem cyklistů, kteří také fandí Stezce, protože sami hodně cestují. Vyhlídka nás okouzlila. Pod námi jsme viděly nejen řeku Dyji, ale i rakouské městečko Hardegg s krásným starobylým hradem. Odtud jsme sešly dolů k mostu přes řeku a státní hranici. Po roce 1948 byl hraniční most přes Dyji uzavřen, dřevěné desky odstraněny, břehy spojovaly jen holé traverzy. Na moravské straně byla hranice ostře hlídána ozbrojenou pohraniční stráží. Po revoluci most obnovili a ve staré celnici za mostem vzniklo muzeum, které jsme si s nadšením prohlédly. I na mostě jsou velké fotografie z časů minulých a ze opětovného setkání obou zemí. Přešly jsme zase zpátky a pokračovaly cestou necestou podle řeky. Ještě chvíli jsme mohly obdivovat město s hradem odrážejícím se v řece, ale cesta vedla kolem skal a my musely koukat pod nohy, protože jsme neustále musely překonávat různé překážky v podobě kamenů či popadaných stromů. Některá místa byla dost náročná i pro nás chodce a my potkaly proti i cyklisty, ačkoliv u cesty bylo napsáno, že tento terén není vhodný pro kola a kočárky. No někdo to hold neřeší, ale tady bych kolo tahat nechtěla. Prošly jsme kolem Mahrovy studánka, která má trvale nepitnou vodu, protože pravidelné měření vykazuje vysoké hodnoty dusičnanů. Není divu, když na konci svahu je pole. Rozbor vody ze července 2012 - zvýšený obsah bakterie Escherichia coli. Hamerskou vysutou lávku jsem si přešla kousek sama. My pokračovaly dál po stejné straně řeky. Teprve později jsme si všimly, že jsme jí měly přejít. Nakonec to vůbec nevadilo a my si naopak díky tomu užívaly první výhledy na Vranovský zámek dříve. V Zadních Hamrech nás zaujala pěkná kaple sv. Heleny a pak už jsme pomalu vešly do Vranova. Zde jsme už dost hladové vešly do zdejší restaurace Country salon, kde jsem se chtěla najíst už při minulé návštěvě, protože to doporučoval Výleťák na Steamu. Tehdy jsme tu byli v srpnu a salon byl úplně narvaný lidmi. Nakonec jsme se s manželem najedli v jiné restauraci. Nyní zde bylo pusto, prázdno, ale restaurace fungovala a v ní jen my dvě. To ale nijak nevadilo a my se opravdu dobře najedly. Po jídle jsme přešly most. Za mostem je Grandhotel Sluchátko, který provozuje ukrajinská komunita a mají zde razítko Stezky. I sem jsme před lety s mužem zavítali, ale podávali tu jen ukrajinské jídla, což nás nezaujalo. Další cesta vedla k Vranovské přehradě kolem kaple sv. Josefa. Vodní dílo nás ohromilo. Mraky se odrážely ve vodě a my nemohly odtrhnout oči od té krásy. Když jsme procházely kolem lávky, která vede na pláž, musely jsem se po ní kousek projít a samozřejmě udělat společnou fotku. Dost nás to focení pobavilo a smály jsme se ještě dlouho po tom. Odtud jsme šlapaly dál a pomalu začaly hledat místo na spaní. Nakonec jsme se zastavily na poli, kde nic nerostlo a postavily stan. Za polem pokračoval les a tam se nám už nechtělo. Z lesa se ozývaly divné zvuky lesní zvěře, proto pole byla dobrá volba. Poprvé jsme postavily můj nový stan pro dvě a opět jsme se u toho dost bavily. Ze stanu jsem pozorovala večerní oblohu. Nakonec jsme usnuly.
14 - 31.5.2025
Znojemský les až kemp Velo
Ráno bylo opět krásné. My vše pobalily. Mezitím kolem prošla stezkařka Renata, která dorazila do Vranova večer a spala kousek od nás. Prohodily jsem pár slov a Renata šla dál. My vyrazily chvilku po ní. Vešly jsme do Znojemského lesa a sešly k zátoce přehrady. Zde jsme opět narazily na Renatu. Společně jsme vystoupaly do obce Chvalatice, kde je Švestkový bar, což je další ze samoobslužných občerstvení na Stezce. Vedle stojí pěkný přístřešek, ve kterém jsme si uvařily snídani. Na přilehlé louce jsme rozložily svoje mokré stany, které na slunci krásně uschly. Renata byla moc milá společnice. Je o trochu starší než Jana. Prošla už skoro celý sever země, kde skončila u Beskyd. A letos začala ze Znojma. Má ale velkou rodinu a chodí do práce, proto to taky chodí po kouskách jako já. Po snídani jsme se vydaly dál. Renča chtěla jít pomaleji, tak jsme se rozloučiliy a my opět šlapaly ve dvou. Narazily jsme na stezkaře, který šel z Českých Velenic. Opět jsme prohodili pár slov. Byl to milý mladý muž. Pokračovaly jsme dál kolem lovecké chaty Bítovských pánů. Šlo se nám dobře a pěkně jsme se bavily a najednou koukám, že jsme kus mimo trasu. No musely jsme se vrátit. Zdálky jsme slyšely hlasitou muziku. Došly jsme do obce Bítov, kde se konal trh. Opět jsme narazily na Renatu, která byla na odchodu. Prodávaly tu různé rukodělné výrobky - keramiku, šátky, tašky, ale i různé pochoutky jako sýry či sladkosti. K tomu všemu hrála živá hudba. Jana si dala limonádu, já neodolala a ochutnala místní polotmavé pivo. Jako zákusek jsem si koupila zmrzlinu. Dál na nás čekala vyhlídka Čertice, z níž opět odcházela Renča. Na vyhlídce seděl manželský pár, který fandí Stezce a taky by rádi vyrazili. V dálce už se tyčil hrad Cornštejn, na který jsme měly namířeno. Sešly jsme k silnici a podle ní pokračovaly na hrad, kam jsme musely opět vystoupat. Jana kvůli svým kolenům oželela prohlídku a pohlídala batohy u kasy, kde využila občerstvení. Já proběhla hrad, pokochal se výhledy na přehradu a okolí. Po návratu jsem snědla klobásu a nealko pivo a šly jsme dál. Cestou jsme musely odlovit skrytou keš u jiného výhledů, protože jí vyrobila naše společná kamarádka Petra a má v listingu moc pěkné povídání o historii přehrady. Za Vysočanským mostem jsme se po domluvě rozdělily. Jana nechtěla jít přes Kozí stezku kvůli svým kolenům a tak pokračovala stopem do Oslnovic. Nejdřív jsem si říkala, že zbytečně plaší, ale už po pár metrech jsem s ní musela souhlasit. I pro mě byla ta cesta náročná. Vedla podle vody nahoru, dolů, přes kameny. Na jednom místě jsem musela využít i řetězy. No s Tondou na zádech fakt výzva. Ještě před koncem Stezka odbočuje vzhůru do kopce cestou, která tam skoro není. Skoro nahoře byly vysoké kopřivy. Odbočila jsem tedy do lesa, že přejdu na silnici, ale narazila jsem na oplocenou část a musela jí obejít opět přes kopřivy. Popálená , poškrábaná jsem se dostala na silnici a došla do Oslnovic. Na kraji stojí moc pěkný kostel Největšího Srdce Páně. Ve vsi už seděla Jana i s Renatou, která přišla chvilku přede mnou. Renata měla stejné dojmy jako já. Dál jsme pokračovaly chvíli společně. Na jednom místě značka vedla vpravo trochu do kopce a Renata šla vlevo dolů, že se cesty později spojí. Jana se přidala k Renatě a já pokračovala po značce sama. No nic, co nedělám běžně a vlastně jsem byla i ráda chvilku sama na cestě. Došla jsem až do Podhradí nad Dyjí a holky nikde. Jejich cesta se mi zdála kratší, tak jsem myslela, že už tu budou. Volám Janě a ony byly kus za mnou. Chvilku jsem počkala a dorazily. Já s Janou jsme neměly vodu. Myslely jsme, že tu bude otevřená hospoda a doplníme. No nebyla. U nejbližšího domu byli na zahradě lidi, které jsme poprosily. Byli moc milí a ochotně nám věnovali 2 litry balené vody. Že prý sledovali ten seriál a chtěli vědět, jak ta Stezka funguje. Prohodily jsme s nimi pár slov a šlapaly ve třech dál. Při další pauze v lese jsme se oddělily od Renči a vyrazily opět samy a samozřejmě špatně. Zjistily jsme to až po dlouhé době, ale cesta se na trasu opět napojovala, tak to zas taková chyba nebyla. Dokonce jsme se později od Renaty dozvěděly, že to bylo lepší. Další odbočka vedla ke Grázlově vyhlídce. Mělo tam být náročné stoupání. Dala jsem Janě na vybranou, zda chce jít nebo pokračovat dál ke kempu. Bylo strašné horko a obě jsme toho měly dost. I mě se trochu motala hlava, ale tuhle vyhlídku jsem chtěla vidět. Jana šla se mnou. Pod vyhlídkou byla hlavní cesta po dřevěných žebřících, ale dala se obejít. Obě jsme zvolily obcházku, která byla prudce nahoru, ale po normální cestičce. Jana potřebovala víc času, tak jsem na vyhlídce chvilku čekala a užívala si výhledy na okolní lesy a řeku Dyji. Nakonec i ona vyšla statečně nahoru a byla ráda, že to dokázala. Ještě chvíli jsme tam pobyly a vydaly se do kempu. Byly jsme unavené a rozhodly jsme se tam přespat. Kemp byl moc pěkný. Lidí tam moc nebylo a všude vládla pohoda. Po zaplacení poplatku jsme v klidu povečeřely, pomazlily místní kočku, postavily stan a umyly svá upocená těla. Ještě dlouho jsem se kochala výhledem na večerní oblohu, než jsem usnula.
15 - 1.6.2025
Kemp Velo až Slavonice
Probudily jsme se už v pět hodin ráno a nechtělo se nám spát. Čekala nás ještě dlouhá cesta do Slavonic. I vstaly jsme a začaly balit. Sluníčko pomalu vycházelo. Uvařila jsem nám snídani v kuchyňce kempu a přinesla ke stolu vedle stanu. Všude byl klid. Po snídani jsme složily stan a opustily toto pěkné místo, které nám poskytlo azyl. Za kempem stála nová socha cyklisty a za ní stará socha sv. Jana Nepomuckého. Působilo to velmi zajímavě. Kousek dál byla stará opuštěná rozpadající budova celnice. Prošly jsme kolem ní a podle hranice pokračovaly dál. Chvilku jsme se zastavily a pozorovaly skupinu honících se zajíců. Byli tak zabráni do hry, že si nás moc nevšímali. Dlouho jsme šly podle hranice. Najednou cesta rovně zmizela a my logicky odbočily doprava po pěkné cestě. Před námi opět poskakoval zajíc. Po chvíli kouknu na mapy a zase špatně. Měly jsme jít dál rovně. Musely jsme se vrátit. Chvíli jsme šly polem než se nám podařilo dostat na rakouskou stranu, kde cesta byla. Opět jsme narazily na hraniční přechod a v přístřešku fotografie z různých let, kdy tam proběhlo setkání obou zemí. Celou dobu jsme pozorovaly mraky, které se před námi různě přesouvaly a nevypadaly moc sympaticky. Blízko země se z nich vytvořila vodorovná šroubovice. Dost nám připomínala tornádo. Zastavily jsme a oblékly na batohy pláštěnky. Jana si vzala bundu, já vestu a pláštěnku připravila do pohotovosti. Netrvalo dlouho a opravdu začalo pršet. Za drobného deště jsme došly k mostu přes Moravskou Dyji. Už dlouho jsme se nefotily s mostem, tak jsme to napravily. Most byl v dost špatném stavu a proto jsme ho přešly velmi obezřetně. U Písečné jsme se došly podívat na židovský hřbitov. Byl překvapivě velký. Musela tu žít před válkou pěkná židovská komunita. Přestalo pršet a my si opět užívaly krajinu plnou barev. Potkaly jsme opět stezkaře v protisměru. Varoval nás před ohradami, které musel překonat. Naštěstí v nich nebyly krávy a my jimi prošly bez problémů. Poslední část cesty už vedla podle silnice, po které jsme došly až do Slavonic. Šťastné, že jsme v cíli, jsme zapadly do první pěkné hospody na náměstí. Zde jsme poobědvaly a po kávě se zmrzlinou jsem vyrazila na věž u kostela, která má 176 schodů a většina je točitých. Výhledy ale stály za to. Měla jsem město jako na dlani. Jana mi mezi tím v hospůdce hlídala Tondu. Po návratu jsme se přesunuly na autobus směr Jindřichův Hradec. Na zastávce už čekala Renata, kterou jsme potkaly už v hospodě. Společně jsme nastoupily do autobusu a odjely do Hradce. Tam jsme se definitivně rozloučily. Renata jela taky do Prahy, ale autobusem. My popošly vedle na vlak. Naše cesta zatím skončila, ale možná se ke mě Jana ještě přidá na jinou část Stezky. Sice mne baví chodit sama, ale ve dvou to má zase jiný rozměr a dá se užít hodně legrace. Navíc Jana je fakt dobrá a ujde dost velkou vzdálenost.
