25.-27.4.2025 
Military death march  

V pátek vyrážím z Prahy s hodinovým zpožděním směr Vimperk. Prší jen se leje a má pršet celou noc. Přibalila jsem si druhé boty, až dojdu první část pochodu, budou se hodit. Už na Florenci bylo veselo. Autobus měl nejdříve 20 minut zpoždění. Nakonec z toho byla hodina. Sešla se nás tam pěkná parta pochodníků, tak jsme se vzájemně povzbuzovali. Cesta do Vimperka proběhla v pořádku. Než jsem došla do centra města, byla jsem dost mokrá. Dle svého plánu a po loňské dobré zkušenosti jsem se stavila na večeři v restauraci Zlatá Hvězda. Snědla jsem těstoviny, vypila pivko a zakončila vše kávou. Odtud jsem se přesunula na své objednané ubytování. Zde jsem vyndala z batohu zbytečnosti, které nebudu potřebovat na pochod. Neodpustila jsem si před cestou sprchu. Promazala jsem řádně nohy mátovým gelem, dobila elektroniku a vyrazila na start do kempu Vodník. Zde už bylo hodně lidí a hrála hudba. Provedla jsem registraci, dostala náramek na ruku a pár drobností. Ještě jsem si vyzvedla předem objednanou nášivku na batoh. Nečekala jsem tentokrát na oficiální start a vyrazila o deset minut dřív. Ohňostroj jsem slyšela když jsem scházela do města. Prošla jsem městem a vydala se směr Husinec. Cestou mne předešli další pochodníci. Šla jsem za nimi a zapoměla odbočit ze silnice. Nakonec se to ukázalo, jako dobrá volba. Auta už moc nejezdila a za deště jsem se vyhnula blátivé cestě. Ve vsi Kosmo jsem už měla silnice dost a zahla doleva zpět na plánovanou trasu přes Běleč a Horní Kožlí. Zde bylo více rušno a každou chvíli mě někdo předešel. Většinou to byly dvojice nebo skupinky. Tak jsme dorazili kolem druhé hodiny ranní do Husince. Na kontrolním bodu nebylo moc volného místa. Snědla jsem ve stoje výborný guláš, zašla na toaletu a rychle pokračovala dál. Neodpustila jsem si dojít k soše Jana Husa. Přes Záblatí a Hlásnou Lhotu jsem dorazila na zříceninu Hus. Je to pěkné místo, ale terén nic moc. Přestalo pršet a pomalu svítalo. Pod zříceninou byl vidět Blanice ke které bylo náročné sejít. Po vystoupání z údolí jsem pokračovala dál. U Cudrovic jsem se zastavila u malého hřbitova. Tudy šly ony nešťastné ženy v osudném roce 1945 svůj pochod smrti. No pokračovala jsem dál spíše po silnici do Volar. Po sedmé jsem tam došla. Nejdříve jsem zašla na místní hřbitov zapálit svíčku z piety k zemřelým 95. ženám. Na tuto část historie bychom neměli zapomínat. Na kontrolním místě už došel ten dobrý guláš, což mne docela mrzelo. Dala jsem si kávu, vypila kelímek Pepsi a vydala se na cestu. Pořád jsem zkoumala zkratky, až jsem se opět ocitla na cestě, která končila v lese. Letos tu nebyl můj loňský náhodný kamarád Martin a tak jsem se z toho musela vymotat sama. Nakonec se mi to povedlo a vsadila jsem na jistotu. Vydala jsem se do Kubovy Huti přes Zátoň a Idinu pilu. Opět jsem narazila na pochodníky. Chtěla jsem dojít rychle do Vimperka, tak jsem nasadila větší rychlost a tentokrát jsem předbíhala já. Tuto cestu jsem šla předloni opačně a bylo to strašný. Místy tu teče potok přímo po cestě, což za dne jde snadno obejít, ale v noci je to náročné. Na kontrolu do Vimperka jsem došla po druhé hodině. Stavila jsem se na ubytování. Sundala jsem voděodolné ponožky a objevily se počínající puchýře. Dost jsem se lekla. Promazala jsem si nohy mátovým gelem a nazula merino prstové ponožky. Přes den se udělalo hezky a boty stihly vyschnout, proto jsem se obula zpět do původních bot a zamířila na Boubín. Stoupání do kopce bylo náročné a já bojovala s myšlenkou, to vzdát. Jenže to nemám v povaze. Cestou k vrcholu jsem se povzbuzovala slovy - žádný kopec není nekonečný ani Boubín. Říkala jsem to pořád dokola, až jsem došla na cestu k vrcholu. Na pevné cestě mne vyčerpání opustilo a i když ještě stoupala vzhůru, já se rozběla, jako po rovince. Došla jsem ke schodům mířícím na rozhlednu, které mi přišly moc dlouhé, ale šlo se po nich lépe, než předchozí roky. Nebyly zasypané sněhem. Předešla jsem kulhajicí mládence, které jsem viděla už ve Vimperku. Jeden z nich sotva lezl. Ale I oni to zvládli. Neodpustila jsem si výstup na rozhlednu, která má automat na placení kartou. Vstup stojí 50kč. Tenkrát byly výhledy dokonalé. Sice dost foukalo, ale chvilku se vydržet dalo. Cestou dolů jsem opět potkávala další pochodníky. Některé už po několikáté, jak jsme se různě míjeli na trasách. Opět jsem spěchala do Vimperka a sluníčko zapadalo za obzor. Do kempu jsem dorazila za tmy kolem 21h. Chtěla jsem vyrazit na poslední trasu zvanou Symbolik. Když jsem se ptala na cestu, tak mě tam člověk, co to značil, nechtěl pustit. Že se o mně bojí a že je to značení popadané a kde mám čelovku. No nedala jsem se odradit. Vylovila z batohu čelovku a šla. Ale trochu jsem ho poslechla a nepokoušela se to projít celé. Už jsem padala únavou. Ještě jsem si v kempu dala párek v rohlíku a po procházce lesem, kde probíhalo i dost dalších pochodníků, jsem se vrátila do cíle. Nebyla jsem úplně spokojená, ale stačilo. Vyzvedla jsem diplomy za absolvování pochodu a pomalu se vrátila na ubytování. Cestou jsem potkala padající mládence, kteří se vracely z Boubína. Po sprše a promazání nohou, jsem usnula. Ještě jsem si všimla, že mi chybí náušnice, ale to jsem neřešila. Bylo asi 23 30h. Ráno jsem byla po sedmé opět jako rybička. Jen mne trochu bolela hlava, protože jsem večer moc nepila. Uvařila jsem si kávu, napila se pořádně vody a snědla ovesnou kaši s proteiny. Pobalila věci a v čistém oblečení a druhých úplně nových botách vyrazila na Mařský vrch, ke kterému mám vztah z dřívějších let. Nohy trochu bolely, ale jinak byly úplně v pořádku. Díky mátovému gelu zmizely i počínající puchýře. Cestou na rozhlednu jsem psala na ubytování a najednou jsem si vzpomněla, že mi chybí náušnice. Zkusila jsem to napsat do konverzace, kdyby ji náhodou našli. A světě div se, pokojská už ji našla. Zkoušela jsem, zda by mi ji nepřinesla k autobusu, ale neměla čas. Vyšla jsem na rozhlednu, odkud byl krásně vidět Boubín a zamířila zpět na autobus. Naštěstí z kopce to sice trochu bolelo, ale šlo se rychleji a já se stačila vrátit pro náušnici. Autobus tentokrát přijel včas a já velmi ocenila, že jsem si zaplatila i sedačku vedla. Se mnou se vraceli i někteří spolupochodníci. No řekla jsem si, že po třetí to stačilo, tak uvidíme.