18. etapa Stezky Českem

Třístoličník, moje spása,

první pivo zasyčí,

výhledy jsou velká krása,

cesta ale nekončí.

Dlouho klesám dolů z kopce,

tma už padá na ten kraj,

do Údolí dojdu hladce,

nocoviště k spaní maj.

Ráno snídám na nádraží,

nikde ani živáčka,

pokračuji dál zas svěží,

užívám si sluníčka.

Z obcí, v kterých po staletí,

vládl hodně čilý ruch,

lidi byli odsunuti,

vládne tu jen hejno much.

Na Stezce jsou na pomoc nám

též andělské bytosti,

jeden box já tady potkám,

cítím pocit radosti.

Hub jsou tady plné lesy,

nemám ale košíček,

poutník jenom batoh nosí,

můj má jméno Toníček.

Jdu přes pláně na Bučinu,

do Kvildy už busem dál,

končím svojí cestu jednu,

rychlík z Plzně nemeškal.

Za krátko se opět vracím,

Šumava mi nedá spát,

na Bučině oběd pojím,

dále můžu putovat.

Vltava se tady rodí,

u pramene postojím,

mnoho lidí k němu chodí,

rychle rozloučím se s ním.

Jdu si dále stezku svojí,

potkám potok Modravský,

na Březníku domek stojí,

mají koláč nebeský.

Na Moravu šlapu dále

přes kopec a slatiny,

pro stan najdu místo malé,

nebude tam jediný.

V pivovaru pivko mají,

musím ho též ochutnat,

noc je chladná, místní znají,

léto končí, je to znát.

Ráno schůzka s milou paní,

co k nám jezdí do Prahy,

spěchám na slať Tříjezerní,

stojí ta kus námahy.

S Kristýnou jdem spolu chvilku,

povídáme vesele,

spěchám sama k Poledníku,

místo z doby minulé.

S Tondou lezu na vyhlídku,

pod námi je Šumava,

totalita plná smutku,

je zde o ní výstava.

Po klobáse spěchám dále,

deštík zpestří cestu mou,

jezero tu není malé,

Prášily mě k sobě zvou.

Místo je to hodně zvláštní,

základy jsou z kostela,

v kapli žádná střecha není,

ani nikdy nebyla.

Stoupám vzhůru, dolů klesám,

na Hůrce se zastavím,

u kostela slova nemám,

zbořili ho a ves s ním.

Opustím to smutné místo,

k jezeru jdu směle dál,

nikde nikdo, klid a pusto,

s hladinou si větřík hrál.

Z kopce dolů pěknou cestou,

do Rudy se dostanu,

ke stolu mě v kempu nezvou,

uložím se do stanu.